Intimní drama Cizí jazyk překračuje hranice států, kultur i dospělosti

Hlavní osu vyprávění sice tvoří vztah teenagerek Fanny a Leny, ale skrze jejich sbližování režisérka nastoluje řadu obecnějších otázek: evropská identita, mezigenerační propast, queer tužby… Scény jsou tak kromě existenciální roztěkanosti hrdinek prostoupeny politickým neklidem současné Evropy. V obou případech ovšem platí, že různé jazyky představují jak most, tak překážku. Ovšem Claire Burger (* 1978) více než krajní polohy zajímá nejistý prostor mezi – mezi francouzštinou a němčinou, pravdou a lží, dětstvím a dospělostí.

Těžká domluva

Sedmnáctiletá Fanny (Lilith Grasmug), tichá a nenápadná studentka ze Štrasburku, přijíždí v úvodu filmu do Lipska. Neumí dobře německy, nikoho zde nezná, nepřijde si ničím zajímavá. A tak začíná fabulovat. Vymýšlí si sestru i minulost. Lži jsou pro ni formou performance a prostředkem k přežití. Novou identitu uzpůsobuje jedinému člověku, s nímž si v cizí zemi má co říct – své německé korespondentce Leny (Josefa Heinsius). Ta má oproti hlavní hrdince vyhraněný styl i názory. Například se zúčastní demonstrací proti krajní pravici, reprezentované dnes v Německu asi nejvýrazněji stranou AfD (ostatně v letošních parlamentních volbách tato partaj získala přes deset milionů hlasů).

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Na pozadí tohoto intimního příběhu se odehrávají dramata rodičů. Lenina matka Susanne, ztvárněná výbornou Ninou Hoss, vyrůstala v NDR čili v komunistické části rozděleného Německa. Bývala idealistkou, stejně jako její dcera. Vývoj Německa po pádu komunismu jí však vzal iluze. Své zklamání se snaží rozpustit v alkoholu. Rodiče Fanny, pracující v Evropském parlamentu, reprezentují současný evropský establishment – byrokracii, morální kompromisy, opatrnost. Dívky se mezitím připojují k Antifě, poslouchají techno, experimentují s psychedeliky a sní o radikální změně.

Generace zastupující starou Evropu tedy v Cizím jazyku nedokáže nabídnout žádné východisko z krizí, které nynější mladí Evropané vnímají jako nejpalčivější. Ať jde o změnu klimatu či o sílící extremismus. Lena a Fanny sdílejí nejen intimitu, ale i frustraci z ideologických systémů, kulturního dědictví a rodinného mlčení. Osobní se nevyhnutelně prolíná s politickým. Název snímku vedle jazykových rozdílů mezi postavami odkazuje k obecnějšímu pocitu nepřekonatelných vzdáleností ve světě, kde si lidé nejsou schopni naslouchat.

Hrdinky si proto vytvářejí vlastní mikrosvěty, uchylují se ke kolektivní akci, queer solidaritě. Claire Burger na tohle překračování jazykových, kulturních i genderových bariér hledí bez přehnané idealizace mládí, ale s pochopením. Oproti jiným zástupcům střední generace v něm nevidí patologii ohrožující status quo, nýbrž příslib.

Nic není jisté, vše je intenzivní

Ačkoli se hrdinky ocitají ve víru ideologií i vlastních hormonů, tempo filmu je neuspěchané a kamera Juliena Pouparda pozorná k detailům. Scény chvíli doznívají, je v nich prostor pro to, co zůstalo nevyřčené. Místo explicitních vyjádření touhy pozorujeme jejich nesnadnou artikulaci. Vztah mezi Fanny a Leny se rozvíjí ve zdrženlivých dotecích a váhavých pohledech. Mluvené slovo opakovaně ustupuje řeči těla. V technoklubu, ve vířivce či po požití houbiček mizí hranice mezi vnitřkem a vnějškem – jazyk se stává tělesným prožitkem.

Jednoduchá, ale nikoliv banální je rovněž kompozice filmu. Vyprávění je rozděleno do dvou částí: první se odehrává v Lipsku z perspektivy Fanny, druhá ve Štrasburku z pohledu Leny. Toto „přepnutí“ není samoúčelnou strukturální hrou, ale důkazem, že každý domov je pro někoho jiného exil. Co je cizí, je vždy otázkou hlediska. V obou částech se film může opřít o výkony mladých hereček: Josefa Heinsius a Lilith Grasmug procítěně ztělesňují touhu, neklid a politický idealismus neukotvených hrdinek.

Jako neukotvený se může jevit celý Cizí jazyk. Je přesycený tématy, jichž se jen letmo dotýká, hlouběji se do nich nenoří – německo-francouzské vztahy, rasismus, coming out, třídní rozdíly, transgenerační trauma. Odmítnutí větší sevřenosti však lze vnímat coby odraz těkavé reality, na niž generace Z reaguje právě proměnlivostí, genderovou i jinou fluiditou. Dospívání zde není lineárním procesem, nýbrž chaotickou snahou zkonstruovat z různých dílků svůj příběh, identitu, světonázor. Nic není jisté, ale vše je intenzivně pociťováno.

Plakát k filmu, zdroj: Film Europe

Závěr tohoto nenápadného filmu nepřináší katarzi a procitnutí. Jen tiché doznívání… Dívky se možná rozejdou, možná zůstanou spolu, to není důležité. Důležité je, že spolu mluvily – i když každá jinou řečí, i když často beze slov. V této otevřenosti k dialogu, v ochotě naslouchat si, bloudit a občas se ztratit v překladu, nachází Claire Burger naději jak pro ně, tak pro Evropu.