Film Tichá přítelkyně neokázale vypráví o vztazích k lidským i nelidským bytostem

V artové kinematografii se poslední dobou objevuje mikrotrend, jenž se snaží odpoutat se od lidského pohledu na svět a učinit protagonisty z nelidských bytostí. Dokumenty jako Kráva, Slepice či Gunda se věnují každodennímu životu hospodářského zvířectva a režisér Michelangelo Frammartino se ve filmu Čtyřikrát dokonce noří do světa zvířat, rostlin i minerálů. Bylo by však unáhlené mluvit o tom, že nás tato díla zbavují antropocentrického, tedy na člověka orientovaného pohledu na svět. Film zůstává médiem přizpůsobeným lidským smyslům, takže i v dokumentech o kravách či prasatech vlastně lidským způsobem sledujeme nelidské bytosti.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Tichá přítelkyně poskytuje mnoho příkladů, jak těžké je jiným živým tvorům na naší planetě porozumět, natož představit si jejich vnímání skutečnosti. V jedné části filmu se mluví o tom, že rostlina jménem citlivka stydlivá dostala přívlastek inteligentní květina, protože viditelně reaguje na lidské podněty – ovšem jmenovaná rostlina reaguje způsobem, který je lidskými smysly vnímatelný, takže do hry zase vstupuje naše měřítko percepce reality.

Dobrodružství poznání

Snímek Ildikó Enyedi (* 1970) je rozdělen do tří paralelních vyprávěcích linií, v nichž se dvě vědkyně a jeden vědec v různých dobách pokoušejí pomocí odlišných metod uchopovat rostlinný život. V první linii, zasazené na počátek dvacátého století, se mladá studentka botaniky na univerzitě učí rostliny pečlivě rozřezávat a následně objeví mnohem méně drastickou metodu v tehdy ještě mladém vynálezu fotografie. Amatérská vědkyně v sedmdesátých letech zkoumá reakce muškátu na lidskou přítomnost pomocí snímačů na principu EEG. Třetí protagonista, hongkongský neurovědec, zapojuje do zkoumání jinanu nejpokročilejší mozkové skenery.

Protagonista jednoho příběhu z filmu, hongkongský neurovědec, zapojuje do zkoumání jinanu nejpokročilejší mozkové skenery, foto: Pilot film

Všichni tři protagonisté reprezentují to nejlepší z vědeckého pohledu na svět – jsou to zvídaví a kreativní lidé schopní a ochotní vymýšlet a testovat nové metody, které dělají svět pro člověka pochopitelnějším. Film ukazuje, že za poznáním jiných forem života stojí ohromné úsilí, spousta vynalézavosti a také mnoho technologií, které mají své limity.

Trojice příběhů navíc dokazuje, jak obtížné a komplexní je i porozumění mezi lidmi navzájem. V každé dějové linii totiž obě hrdinky a hrdina překonávají komunikační bariéry vůči jiným postavám – a všichni se ocitají v určité izolaci. Studentka z počátku minulého století je první ženou přijatou na univerzitu, za což čelí šovinistickému odporu části učitelského sboru. Vědkyně ze sedmdesátých let řeší milostné vztahy v atmosféře sexuální revoluce a neurovědec tráví covidovou karanténu v uzavřeném univerzitním kampusu jen ve společnosti nerudného správce. Kromě vztahu k rostlinám a jiným lidem všichni nakonec přehodnocují i vztah k sobě samým.

Citlivost bez patosu

Tichá přítelkyně se soustředí na racionální proces vědeckého poznání, ale přitom jde o pocitový film. Na jednu stranu obsahuje odborné přednášky či výklady, na druhou je tu spousta nedějových záběrů, v nichž pozorujeme uhrančivě nasvícené části majestátního stromu, zrychlené pohledy klíčení rostlin nebo abstraktní vizualizace. I lidští protagonisté tu mají tendenci stávat se mlčícími estetickými objekty – zírají do prázdna, procházejí se přírodní krajinou či tančí. Režisérka vytváří zvláštně neukotvený, ale opojný tvar, ležící mezi klasickým vyprávěním, filmovou esejí a vizuální básní.

Struktura Tichá přítelkyně stojí na pomezí racionální argumentace a organického proudu asociací. Klíč k jejímu pochopení nabízí jedna z přednášek: postava neurovědce v ní mluví o tom, jak svět vnímají kojenci. Namísto silně selektivního a na jednotlivé objekty soustředěného pozorování, jímž se vyznačuje vnímání dospělého člověka, pojímají kojenci okolní svět mnohem rozptýleněji – spíše ve vrstvách než v bodech. A právě takhle chce Tichá přítelkyně vyprávět. Proto se rozprostírá mezi třemi časovými rovinami. Proto nevypráví pointované příběhy, nýbrž postavy spíše pozoruje při činnostech a příležitostech, jež z hlediska dramatického vyprávění často nikam nevedou. A proto také vede své téma spíš labyrintem impresí a evokací než logickým řetězcem argumentů.

Tichá přítelkyně se zabývá fenomény svádějícími k patosu či podbízivé krasodušnosti, ale režisérka se k nim nikdy nesníží. Ildikó Enyedi potvrzuje, že dokáže na velmi křehkých plochách mezi lidským a nelidským kráčet jemným a zároveň jistým krokem – podobnou polohu měly už její předchozí tituly O těle a duši či Mé 20. století. V Tiché přítelkyni autorsky stvrzuje, že lidské měřítko sice nelze zcela opustit, ale zároveň se v něm nemůžeme úplně uzavřít, protože ať chceme, anebo ne, jsme součástí širšího přírodního celku.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot film