Fincherův Zabiják je oslavou i kritikou perfekcionismu, který dává iluzi kontroly nad dneškem

„Je pozoruhodné, jak může být fyzicky náročné nedělat vůbec nic,“ říká titulní bezejmenný hrdina na začátku bezmála dvouhodinového Zabijáka. Tím se určí tón snímku amerického režiséra Davida Finchera (* 1962) o muži, který často musí stát na místě, ale čekat dokáže jen na další práci. A my čekáme s ním. Voiceover Michaela Fassbendera, jenž hlavní postavu ztvárňuje a z obrazu takřka nezmizí, nás provází po celou dobu. Jeho subjektivní pohled v průběhu šesti kapitol – odehrávajících se od Paříže přes Dominikánskou republiku až po Chicago – bez ustání dotěrně promlouvá. Místy až nepříjemná intimita s člověkem, který se živí mordováním, je prostředkem, jak dojít aspoň k malé míře empatie k jeho morálně pokřivenému vidění světa.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

Lidský faktor

„Pokud máte problém s nudou, tohle není práce pro vás,“ dodává Zabiják ve stejné úvodní scéně. Nejde se ubránit dojmu, že od režiséra se jedná o jasné bourání čtvrté zdi. Protože tento žánrový thriller o pomstě pojednává mnohem víc o procedurální přípravě na násilí, než o samotných fyzických atacích. Ostatně většina brutality tu probíhá buď v bleskových momentech bez katarze, pouze šokujících svou nenadálostí, nebo v dlouhých sekvencích s očekáváním, kdy ta vražda tedy přijde. Tak jako tak je tu násilí banální.

Když v jednom jediném případu dojde k napínavé bitce, odehrává se za téměř úplné tmy. Z náznaků se zdá, že choreograficky by mohla být zážitková, ale tvůrci nedovolí „užít“ si ji; a pracují s tím vrchovatou měrou. Ostatně hned úvodní titulková sekvence pomocí atraktivní počítačové grafiky ukazuje ve stylu mnohých předešlých Fincherových filmů střihově divoké sekvence s pistolemi, noži a jinými způsoby vraždy; jako kdyby tu režisér chtěl nalákat na další zábavný thriller bez přesahu, jimiž Netflix zásobuje předplatitele. Jenže následuje dvacet minut míření, úvah vraha o jeho zdlouhavé práci, cvičení jógy (pravděpodobně ne náhodou připomínající posilování Patricka Batemana z Amerického psycha, kterého s hrdinou snímku pojí nemálo faktorů) a pojídání „mekáče“, z něhož však Zabiják sundává burgerovou bulku, neboť je nezdravá. Potřebuje přece protein a trošku zeleniny, nikoliv pečivo plné cukru.

Jsme tak nalákáni na jiný film, než jímž Zabiják fakticky je. Zřejmé je to definitivně poté, co Fassbenderův vrah poprvé v životě mine cíl a zabije někoho jiného. Ukáže se, že jeho vidění světa, jeho přesvědčení, že vše se dá naplánovat a jakoukoliv situaci lze ovládnout, je mylné, protože vždy se může projevit lidský faktor: třeba spontánní rozhodnutí během vteřiny vstát a přemístit se na jiné místo. Život není tak předvídatelný, jak bychom si přáli. A proto je často bolestný a smutný. Ať se budeme snažit sebevíc, vždy může dojít k událostem, s nimiž nepočítáme.

V rozsáhlém díle Davida Finchera se u Zabijáka těžko vyhnout paralele s jeho vlastním tvůrčím přístupem, jenž vždy byl především perfekcionistický. Kompozičně vymazlené záběry, střihy přesné na milisekundy, desítky pokusů, dokud herci neodvedou výkon, s nímž by byl režisér zcela spokojený. Fincherovo vidění je okem člověka, který potřebuje mít vše pod kontrolou. A nejinak je tomu u Zabijáka, který ve Fassbenderově ztvárnění v podstatě znázorňuje i samotného režiséra a jeho přemýšlení. A možná i určité výčitky.

Po první hrdinově chybě následuje nečekaně divoká honička na motorce, svým způsobem rovněž vykloubená, neboť po vrahovi nikdo konkrétní nejde. Jen všude slyší houkačky a místy se mihnou netečná policejní auta, ke skutečné konfrontaci nedojde. Spíše je naznačeno, že Zabijáka  pronásledují vlastními představy o neúspěchu a selhání. Fantasmagorická vozidla jsou pravděpodobně důsledkem jeho imaginace. Čeká na potrestání, ale v realitě filmu po něm policisté nejdou.

Pořád to umím

Další překvapení přichází, když Zabiják uniká do Dominikánské republiky za svou milou. Zvláštní – vzhledem k tomu, že předtím již několikrát zdůraznil, že při jeho práci je důležité na emoce nedbat a na nikoho se nevázat. Tam v luxusní vile zjistí, že jeho partnerku krutě zbili a leží v nemocnici. A v tu chvíli se rozjíždí klasický thriller o pomstě. Tedy: zdánlivě…

Jakýkoliv cit, který by v jiném díle mohl vyniknout jako katalyzátor a motivace k dalšímu sledování děje, je tu od počátku potlačen na minimum. Je totiž zjevné, že nejde o to pomstít hrdinovu přítelkyni – nebyly podány žádné společné scény, skrz něž bychom se na jejich vztah mohli napojit. Zabijákovi záleží na rozpletení sítě pracovních konexí – vražedných kolegů a kolegyň, a hlavně záhadného vedení zabijácké organizace. Nechápe, co vedlo k tomu, že jeho zaměstnavatelé jej bodli útokem na jeho partnerku. Jde mu o zranění jeho vlastního ega.

V lecčems si tak mezi řádky lze vzpomenout na vyloženě negativní přijetí Fincherova předchozího filmu Mank podle scénáře jeho otce, což byl režisérův srdcový projekt, poprvé nevedený perfekcionismem, nýbrž právě city. Mank nebyl fiaskem, nicméně o silný kinematografický zážitek se v očích většiny nejednalo. Jako by novinka byla jakousi pomstou za špatně přijatý předešlý snímek. Tvůrce jako kdyby chtěl v Zabijákovi zdůraznit, že to pořád umí.

Zvrhlá produktivita

Už to tady bylo naznačeno: hrdinovým promluvám se nedá uniknout. Ale zároveň jsou konstantně zpochybňovány okolnostmi. Dokola opakuje „Předpokládej, plánuj, neimprovizuj“, zatímco vidíme, že polovina situací končí improvizací. Jeho myšlenky většinou neodpovídají tomu, co vidíme. Pokud bychom přistoupili na dnes častou představu, že to, co je ve filmu ukazováno, je zároveň glorifikováno, mohli bychom dojít k tomu, že Zabiják je mačistický snímek oslavující „chlapácky“ chladný přístup k životu. (To se stalo třeba u Vlka z Wall Street, a do jisté míry i u Jokera.) Ale tak tomu není. Zabijákův odtažitý přístup k ostatním je důsledkem celoplošné odtažitosti moderního světa. Jeho silácké řeči jsou obranou před skutečnými emocemi, které ho děsí.

Sám před sebou si obhajuje, že zabíjení není podstatné a tím pádem morálně špatné, protože denně umírá bez povšimnutí tolik lidí, že těch několik dalších jsou jen kapky v tomhle moři. Je to násilnický přístup zoufalce, ne hrdiny. Zoufalce, který se ke skutečnosti poutá zuby nehty tím, že se ji alespoň snaží mít pod kontrolou. Kdyby Michelangelo Antonioni dnes točil filmy o nájemných vrazích, možná by vypadaly podobně.

Tento dojem posiluje vynikající soundtrack už tradičně od Trenta Reznora a Atticuse Rosse – na jednu stranu pulzující, ale také s až ambientními pauzami. A doplňují jej největší hity kapely The Smiths. Což je další popíchnutí: dnes je Morriseyova kapela v širším internetovém diskurzu brána zejména ve spojení s osamělými muži, kteří rezignovali na společnost a na ženy, tedy s takzvanými incely, žijícími v nedobrovolném celibátu. Tato digitální a misogynní komunita se přitom vzhlédla ve Fincherově (či Palahniukově knižním) Klubu rváčů, jehož protagonista se stal svého druhu mluvčím těch, kteří si v dynamice novodobé společnosti nenašli své místo. Pátrají po významu, ale sklání se k nenávisti – incelové k nenávisti vůči ženám – namísto toho, aby po svém anarchistickém vzoru z Klubů rváčů hledali nepřátele v systému jako takovém.

Pocit absolutní odcizenosti Zabijáka od světa je podporován i tím, že má tolik peněz, že kdyby chtěl, mohl by zmizet a dožít v luxusu. Pokud Klub rváčů (sice někdy až motivačními řečmi) vybízel ke vzdoru vůči společnosti z hlediska chudých outsiderů, i Zabiják sice vidí současné fungování tržní ekonomiky jako nespravedlivé a opovrženíhodné, ale nedokáže si představit boj proti němu. Vydělané peníze si ani nedokáže užít, neboť  z hlediska své produktivity myslí okamžitě na další kšeft. Profesionalita, kterou původně budoval kvůli zbohatnutí, se stala integrální součástí jeho identity – odpočinek by odporoval tomu, kým se stal.

Michael Fassbender v roli nájemního zabijáka, foto: Netflix

V pojetí Zabijáka práci nevykonáváme pro potěšení nebo odměnu, nýbrž proto, abychom stvrdili své kvality. Nabídka a poptávka funguje, i když znamená chladnokrevnou vraždu. Chlad je symbolizován i tím, že hrdina využívá k objednávkám služby Amazonu, nakupuje v řetězcích, vytváří si falešné identity k chození do přeplněných fitek s davy anonymních tváří nebo kritizuje AirBnB, protože v takových bytech jsou často chůvičky, které by mohly zaznamenat jeho obličej.

Ještě jednu zakázku…

Ultimátní přesah Zabijáka se dá formulovat takto: hrdina cynicky vede řeči o marných snahách „obyčejných lidí“ být důležitými, ovšem činnost jeho samotného je rámována zjištěním, že i on, působící mimo zákon, není než pouhým kolečkem v systému jiných vrahů, jimž nikdy nepřipadal důležitý.

Společenská kritika je však v Zabijákovi přítomna natolik subtilně, že se u řady diváků lehce ztratí. Není to apriori angažovaný film. Naopak může vyznít beznázorově, anebo i – skrze hrdinovy rozmluvy – vyloženě cynicky. Ovšem v druhém plánu se svým humorem a skrytými symboly ukazuje být citlivým dílem. Takovým, v němž sice vyhrávají ti, jimž na nikom dalším nezáleží, ale cenou, kterou za to platí, je úplné popření sebe sama a nekonečné naplňování ideálů, jimž se v mysli vysmívají. Ostatně jak jinak vnímat Zabijáka, který kritizuje kapitalismus a v něm žijící „ovce“, když sám nedokáže odejít do důchodu, protože ještě musí splnit další zakázku?

Plakát k filmu, foto: Netflix

Zabiják / The Killer (USA, 2023, stopáž 118 minut)

Režie: David Fincher, scénář: Andrew Kevin Walker, kamera: Erik Messerschmidt, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, střih: Kirk Baxter. Hrají: Michael Fassbender, Tilda Swinton, Charles Parnell, Arliss Howard, Monique Ganderton, Kerry O’Malley, Sala Baker, Monika Gossmann, Kellan Rhude, Endre Hules, Brandon Morales, Avant Strangel, Arturo Duvergé, Lacey Dover, Sophie Charlotte a další.