Když na lidské bytí padá soumrak. Nakolik to Kaurismäki myslí vážně?
Aki Kaurismäki v počátcích své tvůrčí dráhy získal věhlas zejména sociálními dramaty. Svým nejnovějším snímkem Karaoke blues, natočeném v německé koprodukci a úspěšně uvedeným i na letošním canneském festivalu, jako kdyby na tuto svoji ranou linii navazoval.
V dílech tohoto tvůrce téměř pokaždé objevíme příměs melancholie, posmutnělého humoru, naivistického přístupu k vyprávění i jakési smířlivosti uťápnutých postav, jež vnímají prožívaný stav, mnohdy podepřený alkoholovou závislostí, jako cosi předem daného a neměnného. Asi nejznámější finský filmový režisér Aki Kaurismäki (* 1957) se vyhýbá vášnivě protestním výpovědím, které by hlasitě upozorňovaly na sociální křivdy a požadovaly změnu. V této linii odevzdanosti se odvíjí i Karaoke blues, jehož český název prozrazuje píárové obavy distributora z původního titulu, neboť Kuolleet lehdet lze převést jako Padající listí. Faktem ale také je, že karaoke sehrává v příběhu vcelku důležitou roli.
Alma Pöysti coby prodavačka Ansa ve filmu Karaoke blues, foto: Malla Hukkanen / Sputnik
Na rané Kaurismäkiho počiny tady odkazuje nejen pojetí vyprávěného příběhu, v němž nalezneme obskurní zápletky, které se vyskytovaly v dojemných melodramatech už před celým stoletím (třeba ztráta na lístečku napsaného telefonního čísla), ale i stylizace postav do podoby, kterou svým (anti)hrdinům kdysi vtiskly první hvězdy Kaurismäkiho filmů – Matti Pellonpää a Kati Outinen. Jenže Pellonpää již před mnoha lety zemřel a Outinen (mihla se i ve dvou koprodukčních českých filmech – Klauni a Láska, soudruhu) režisér nejspíš považoval za přestárlou, neboť jeho smolaři by měli spadat do mladšího středního věku.
Jussi Vatanen a Alma Pöysti v Karaoke blues připomínají první dvojici hvězd Kaurismäkiho filmů: Mattiho Pellonpää a Kati Outinen, foto: Malla Hukkanen / Sputnik
Nahradili je tedy Jussi Vatanen a Alma Pöysti. Napodobují jejich habitus a přibližují se k nim také jak ve ztišeně ostýchavé mluvě, tak v gestech a pohybech. Těmito výrazovými prostředky črtají portréty osudem „převálcovaných“ lidiček: jednak prodavačky v supermarketu Ansu, která záhy přijde o místo a pracně hledá náhradu, jednak dělníka Holappu, opakovaně propouštěného pro pití. Oba svůj osud přijímají odevzdaně, vděčni za každou jiskřičku naděje i vzájemný soulad. Oba přitom stravuje naprostá pasivita a bezbrannost; valící se sociální pohromy přijímají mlčky a bez protestu.
Finský filmový tvůrce Aki Kaurismäki tvrdí, že točí stále stejný film, pořád dokola, foto: Malla Hukkanen / Sputnik
Jussiho Vatanena u nás dosud neznáme ze žádné větší role, Alma Pöysti nedávno zaujala jako kreslířka a spisovatelka Tove Jansson, autorka světově proslulých Mumínků, v životopisném filmu Tove, kde svou hrdinku obdařila rázností i vůlí prosadit si nezvykle uspořádané soukromí. V Karaoke blues naopak zaujme jako subtilní, neprůbojná žena, jež si zvykla na bezúčelnou existenci. Až do setkání s Holappou podléhá samotě, zbavena jakýchkoli sociálních vazeb, které zřejmě není schopna navázat, tím méně udržet.
Karaoke blues nevypovídá o svých postavách jen prostřednictvím jejich počínání a toho, že se stávají jeden pro druhého jakýmsi záchytným bodem. Těžko totiž přehlédnout, že Ansa a Holappa nadále kráčejí po vyšlapané dráze, s níž se už předtím ztotožnili; ani ve dvojici nezatouží se nějak změnit. Kaurismäkiho alkoholici jsou vesměs politováníhodní nešťastníci, zcela submisivní a navenek neprůbojní, pohlcení svým zdevastovaným nitrem – a Karaoke blues to jen potvrzuje.
Jussi Vatanen coby dělník Holappa (vlevo) a Janne Hyytiäinen jako jeho kamarád zabíjejí čas při karaoke zábavě. Scéna z filmu Karaoke blues, foto: Malla Hukkanen / Sputnik
Důležitou významotvornou úlohu zastává scénografické pojetí. V monotónních zašedlých (či píše zažloutlých či zahnědlých) odstínech dokresluje životní styl obou protagonistů, ať již připoutaných k odosobněnému prostředí ubytovny (u Holappy) nebo k chudě zařízenému, zpola vyprázdněnému bytu, který Ansa užívá spíš jen jako místo pro přespání. A neméně podstatným doplňkem jsou dávné šlágry, povětšinou pocházející z třicátých až padesátých let minulého století. Zato zvuková kulisa s ustavičně znějícími zprávami o válce na Ukrajině se rozplývá tak nějak do ztracena, dále se s ní nepracuje.
A co Ansa a Holappa vlastně podnikají s volným časem? Vedle posezení v baru nebo při karaoke je to zejména návštěva kina. Přihlížení i komentování Jarmuschova groteskního zombie hororu Mrtví neumírají patří k nezapomenutelným okamžikům tohoto zdánlivě staromódního díla, u něhož občas můžeme pochybovat, zda jej režisér ještě myslí vážně, nebo zda koketuje s parodickým odstupem.
Plakát k filmu, foto: Aerofilms
Karaoke blues / Kuolleet lehdet (Finsko / Německo, 2023, stopáž 81 minut)
Režie a scénář: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, střih: Samu Heikkilä. Hrají: Jussi Vatanen, Alma Pöysti, Janne Hyytiäinen, Nuppu Koivu, Matti Onnismaa, Martti Suosalo, Sakari Kuosmanen, Alina Tomnikov a další.
Premiéra: 16. listopadu 2023.
