Fotograf Tomki Němec: Post Scriptum je můj osobní příběh cesty k Václavu Havlovi

Letos si připomínáme nedožité devadesátiny Václava Havla. U příležitosti tohoto výročí se Tomki Němec (* 1963) vrací ke svému nejsilnějšímu tématu knížkou, do níž vybral snímky, z nichž většina dosud nebyla publikována. Nazval ji Post Scriptum a světlo světa spatří v polovině měsíce října.

Připomínáme si nedožité devadesátiny Václava Havla. K říjnovému výročí vydáváte novou knihu fotografií. Jak se liší od titulu HAVEL, který byl spojený s osmdesátým výročím?

Je to jiná kniha – počtem fotografií, koncepcí, popisky a konečně i tím, že jsem na úvod napsal svůj příběh, takovou „cestu k Václavu Havlovi“. Ta u mě začala ve třinácti letech, přesto jsem do léta roku 1989 nevěděl, jak Václav Havel vypadá. Knihu jsem pojmenoval Václav Havel – Tomki Němec, Post Scriptum. Je to příběh, který nebyl dopovězen – příběh mé cesty k Václavu Havlovi.

Na více jak 370 stranách se objevují fotografie, které nejsou známé. Snažil jsem se knihu sestavit tak, aby snímky fungovaly jednotlivě a současně dohromady vytvářely určitý příběh. Kromě začátku a konce nedržím časovou linku. Na knize jsem intenzivně pracoval od letošního března. Seděl jsem u počítače, tiskl náhledy a vybíral. Z výsledku mám radost a jsem zvědavý, jak to s Post Scriptum půjde. V roce 2016 téma Havel zarezonovalo. Bylo to v době, kdy v Česku vládli Zeman s Babišem, i to zřejmě hrálo roli.

V průběhu příprav jste objevil negativ z roku 1987. Co na něm je?

Fotografoval jsem u hrobu T. G. Masaryka v Lánech při výročí padesáti let od jeho úmrtí. Památku prvního prezidenta Československa tam uctilo hodně lidí z Charty 77. Při focení jsem se soustředil na dvě dámy, které stály v popředí u hrobu. To byly Masarykovy vnučky. Za nimi stál hlouček lidí, místních i lidí z disentu. Vyfotil jsem pět políček kinofilmu, rychle film vyndal, schoval a koukal zmizet, abych o něj náhodou nepřišel. Pravdou je, že tehdy Státní bezpečnost nezasáhla a film jsem zachránil. Negativ jsem vyvolal, zběžně prohlédl, uložil do archivu a až po mnoha letech jsem ho nechal celý zdigitalizovat. Poměrně nedávno jsem při prohlížení archivu na monitoru počítače zvětšil detail a s údivem zjistil, že v davu na hřbitově, obklopen ze všech stran, stojí menší muž v saku a s knírkem. Bylo to mé první setkání s Václavem Havlem, aniž bych tušil, koho jsem vlastně vyfotil.

O tři roky později, na stejném místě, jsem fotografoval znovu ony dvě dámy, tentokrát přicházející k hrobu T. G. Masaryka v doprovodu Václava Havla. Tentokrát už prezidenta Václava Havla. A o další dva roky později, v roce 1992, fotím Masarykovy vnučky sedící u kulatého stolu v lánském zámku, kde je hostí Václav Havel se ženou Olgou. Tyto tři fotografie, každá z jiné doby, se stejným „komparzem“, mě utvrzují v mém názoru na absurdity našich životů – a současně i v přesvědčení, že nic se neděje náhodou.

Dá se tedy říci, že většina fotografií je zveřejněna vůbec poprvé?

Ano. Po deseti letech jsem znovu prošel archiv a mým záměrem bylo udělat jinou knihu, jiný příběh, cosi, co nebylo dopovězeno. Některé fotografie se možná kdysi objevily v tisku, ale většina je neznámá, nikdy nepublikovaná. Proto jsem zvolil název Post Scriptum – něco, co bylo napsáno až poté.

U knihy HAVEL (2016) jste vybíral z více než 67 tisíc kinofilmových políček, to je ohromné číslo!

Je to vlastně malé číslo ve srovnání s tím, co jsou dnes lidé schopni nafotit digitálně. Kdyby tehdy existoval digitální záznam, byly by jich třeba miliony. Na film se fotí jinak. V Post Scriptum jsou asi tři nebo čtyři fotografie, které pocházejí z digitálních dat, jinak je všechno pořízeno na film.

Havla jste intenzivně fotil od revoluce do roku 1992. Jsou v Post Scriptu i snímky z pozdějšího období?

Občas jsme se někde potkali, ale už to nebylo jako dříve. V roce 1997 mě tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky znovu oslovil, jestli bych fotografoval jeho státní návštěvu v USA. Po této cestě jsem se kolem prezidenta pohyboval nepravidelně až do roku 2003, kdy odcházel z úřadu. Vnímal jsem tu dobu už jinak. Spousta věcí a okolností se změnila. V roce 1997 už to nebyl ten „pytel blech“, jak Václav Havel nazýval své blízké spolupracovníky z prvního období, kdy byl československým prezidentem. Už byl obklopen jinými lidmi. Vnímal jsem to jako…

Seriózní úřad?

Seriózní byl už předtím. Myslím něco jiného: už to byl úřad fungující v mantinelech, na které jsme dnes zvyklí, už se v něm tolik lidí neučilo věci za pochodu. A já se v tom prostředí už necítil až tak svobodně. Důvodů bylo víc. Poté, co byl odejit můj nástupce, se na Hradě vytvořil systém střídajících se fotografů. Bylo marné přesvědčit tehdejšího mluvčího prezidenta pana Špačka, že by tam měl být fotograf na plný úvazek, aby byl k dispozici 24/7, a vytvářel tím jedinečný dokument, jehož význam se samozřejmě v plné síle projeví až s odstupem let. Bohužel. A nešlo o to, že bych tím fotografem chtěl být já. Myslím, že nažhavených zájemců bylo víc. Potvrdilo se mi, že dvakrát se nedá vstoupit do stejné řeky.

Mě téma, které nemůžu svobodně, podle mých představ, zpracovávat, nezajímalo a nezajímá. Na to jsem s Václavem Havlem v počátcích strávil příliš mnoho času – intenzivní tři roky, v podstatě víc času než se svou rodinou. A zažil jsem věci, které jsou vidět i na mých fotografiích. Byly to divoké časy, nabité energií, stovkami a tisíci událostí a bezvadnými lidmi okolo. Vlastně se tomu asi říká přirozený vývoj. A taky už jsem měl v hlavě mnoho jiných témat a fotografických projektů. Zní to jako rouhání. Ale tak jsem to cítil.

Jediný okamžik, kdy jsem stál o to být mu ještě nablízku, byl poslední měsíc, kdy byl coby prezident v úřadu. V lednu 2003 jsem se nakonec musel domluvit přímo s Václavem a on mi zařídil vstupní průkaz na Hrad. Některým „blokátorům“ z toho praskala žilka:). Z tohoto posledního období jsem se snažil dostat to, o co jsem se snažil po celou dobu, kdy jsem Václava Havla fotil: udělat dobré fotografie. Nic víc, nic míň. Některé jsem zařadil i do nové knihy.

Vraťme se ještě k prostředí, které proměnilo atmosféru na Hradě. Nebylo také ovlivněno tím, že doba porevoluční euforie byla ta tam?

Mohu mluvit jen o svých pocitech. Vnímal jsem svět prezidenta a jeho okolí svýma očima, svým pozorováním. Od roku 1992, kdy těžce nesl rozdělení Československa, přes úmrtí Olgy a hnusnou nemoc až po postupnou ztrátu kontaktu s bývalými kamarády, kteří byli nahrazováni jinými lidmi, se stával  člověkem už s jinou životní energií. Nicméně jsem ho vždy vnímal jako kreativní osobnost, umělce, který pozoruje svět a zařazuje si ho do svých divadelních obrazů. Vždy jsem měl pocit, že život sledoval jako divadelní hru a nějakým způsobem se tím i bavil.

Na vysvětlenou – má role byla být fotografem. Ten má své místo a nechtěl bych, aby si kdokoli myslel, že jsem odborníkem na Václava Havla, že si ho jakkoli přivlastňuji nebo že jsem vykladačem jeho života. Na to jsou jiní… Byl jsem a jsem šťastný, že jsem u toho mohl být.

Často se o vás mluví jako o dvorním fotografovi prezidenta Havla. Nevadí vám, že máte tuhle, řekněme, nálepku? Už jen proto, že je ve vašem portfoliu mnoho dalších témat…

Havel je nejsilnější téma, které jsem kdy zpracoval. Asi i díky době a nejintenzivnějším proměnám republiky. Uvidím, jestli někdy najdu čas projít všechno, co jsem fotil, a zpracovat to do nějaké větší publikace.

Nacházejí se ve vašem archivu fotografie, které jste se rozhodl nikdy nezveřejnit? Ne proto, že s nimi nejste obrazovvě spokojený, ale proto, že by podle vás překročily nějakou vaši osobní hranici?

Snažím se do každé fotografie dostat jakýsi příběh. Situaci, která je něčím výjimečná a za něco stojí. Hledám něco, co dělá fotografii nadčasovou, kompozičně zajímavou, emoční. Často jde jen o letmou chvíli, kdy zapomenou, že jste přítomný. A to je nesmírně těžké. U tématu, jako je prezident, samozřejmě ještě těžší. Nikdy mi nešlo o záznam typu „dva papaláši se potkají, usmějí se do objektivu a potřesou si rukou“. Při focení tohoto druhu je většina situací stereotypních a nezajímavých. A taky fyzicky náročných.

Ale abych neutekl z otázky – některé situace, kdy by třeba vznikly ony fotografie s velkým F, jsem neudělal. Vidím je dodnes, ale neměl jsem na ně odvahu. Třeba tu, kdy si v pracovně svého úřadu, opřený v předklonu o židli, nechává dávat do zadní části těla injekci a přitom si pročítá nějaké lejstro. Nevyfotil jsem to. Ale měl jsem. Nešlo o to, že by to byl bulvární snímek, ačkoli by tak mohl být při vytržení z kontextu vnímán. Ale v kontextu celého příběhu „Havel“ ve fotografiích to ukazuje člověka, který je v roli prezidenta, ale je schopný vnímat s humorem i bizarní situaci. A i toho jsem si na něm vážil. Jeho smíchu, jeho smyslu pro humor a samozřejmě absurdit.

Asi k vám měl důvěru…

Nikdy jsem se neptal, ale myslím, že měl. Ačkoli jsem zažil, velmi ojediněle, i nepříjemné chvilky.

Výtisk knihy Post Scriptum, zdroj: tomkinemec.com/postscriptum

Takže rozhodnutí, zda fotoaparát použijete, vztahujete sám na sebe? Jako byste byl vy sám v té či oné situaci?

Banální přirovnání: když upadnete na chodníku, můžu vás u toho vyfotit, nebo to udělám obráceně, zvednu vás a holt tu situaci nevyfotím. „Nedělej druhým lidem věci, které bys nedělal sám sobě,“ říkala moje máma a měla pravdu.

Pokud bych se vrátil k Václavu Havlovi – v knize je zařazena jedna fotografie, u které od roku 1990 zvažuji, zda ji „pustím“. Vždy pro mě byla důležitá hlavně výrazem v obličeji, světlem a únavou v tváři po prodělané operaci. Říkám si, že když sám neměl problém mi stát před objektivem, tak s tím nemám mít problém ani já.

Myslím si, že fotografie má kromě otisku času, kdy byla vytvořena, plnit i nějaké poslání. Proto existují dlouhodobé projekty, kdy se fotograf léta věnuje danému tématu, aby se pokusil vytvořit ucelený obraz – příběh o něčem nebo o někom. Není to jen popisná, z kontextu vytržená  situace „teď a tady“.

Co provozně obnáší příprava rozsáhlé fotografické knihy ve vlastní režii?

Mnohé nástrahy. Leccos jsem se naučil už při vydávání jiných publikací, ale i tak se při každém novém projektu objeví překážky, které se musí překonat. A bez lidí, kteří zajistí věci, na něž nemám čas nebo odbornost, bych to nedal.

Na koncepci knih spolupracuji s přáteli, kteří jsou mými oponenty. Nepotřebuji slyšet, jak je všechno výborné. Naopak. Velký dík patří bývalému obrazovému editorovi Respektu Ivanu Kuťákovi, který se knize Post Scriptum věnoval až do poslední chvíle před tiskem. Podobně bych rád poděkoval Martinovi Vidlákovi z bývalé Knihovny Václava Havla a samozřejmě Karlovi Ponešovi a Honzovi Zachariášovi za trpělivost při úpravách skenů a grafickému zpracování. V neposlední řadě také přátelům Václavu Hrabětovi ze Sedlce a Jiřímu Němcovi z Podolí, kteří mne podpořili s jejich vrozenou velkorysostí. Někdy si říkám, že mám obrovské štěstí, protože tolik skvělých lidí mít okolo sebe je dar a velmi si toho vážím. Jsem detailista, takže spolupráce se mnou bývá náročná. (smích) Zvláštní poděkování pak patří synovi Honzovi za čas a trpělivost, které mi věnoval při tvorbě webu a všeho, co s sebou přináší dnešní online svět.

 A vaše role je pak tedy především jaká, koordinační?

Moje práce je vize, jak by mohl titul vypadat, výběr fotografií, kdy se v šesti, sedmi kolech prokoušu z desetitisíců záběrů k finálnímu výběru, pak vytváření skladby, obrazového příběhu… A potom spolupráce na skenech, jejich úpravách, vizualizaci a podobně. Hotová kniha je vlastně jen malé procento toho, co celý proces obnáší. Čas a finance, které vydání „sežerou“, jsou obrovské. Ale na počátku je vždy myšlenka, jestli je téma natolik hotové, že s ním chci jít ven. Na některých tématech pracuji v průběhu celého života a stejně si nejsem jistý, že z toho nakonec něco bude.

Proč si vlastně vydáváte knihy ve vlastní režii?

Jsme země s malým trhem. Vydat fotografickou publikaci u nakladatele reálně znamená sehnat na ni peníze, přinést hotové dílo a zároveň neočekávat, že z toho bude finanční efekt. Podmínky jsou drsné a pro autora značně nevýhodné. Přirozeně je na každém, jak s tím naloží. Já se rozhodl jít vlastní cestou, založit si e-shop a knihy si prodávat po vlastní ose. Za těch deset let, kdy jsem si postavil svůj první e-shop – po špatné zkušenosti s jedním ze zdejších nakladatelů – jsem se naučil mnohé a jsem svým pánem. Jsem solitér, ovšem to většina fotografů, které znám. Jsme zahledění do sebe a svého vnímání světa, věnujeme focení nemalé úsilí, finance, často i cenu v podobě rozbitých partnerských vztahů… Někteří pracují na tématech roky a většina z těch, které znám, sní o svém díle završeném v knize. V tom, aby si knihu vydali sami, jsem inspiroval některé kamarády fotografy. Myslím, že tato cesta má v dnešní online době budoucnost.

Opakovaně zmiňujete záměr vydat monografii Karla Schwarzenberga. Fotografoval jste ho v letech 2009–2014, mimo jiné během kampaně před první přímou prezidentskou volbou, ale samozřejmě i v dobách Československa. V jaké fázi kniha je?

Měla by vyjít příští rok, tedy v roce 2027, kdy uplynule devadesát od narození Karla Schwarzenberga. Publikaci mám rozpracovanou. Až během října uskladním Post Scriptum, dám si oraz a po novém roce se do toho pustím.

A byl Karel Schwarzenberg stejně otevřený jako pan prezident?

To byli dva odlišní lidé. Karlova energie byla jiná, nehledě na to, že ponejvíce jsem ho fotografoval, když už byl starší. Ale byl bezvadnej a chci knihou splatit i „dluh“, který vůči sobě a jemu mám.

Na svém webu inzerujete přednášky pro středoškoláky Moje doba nesvobody. Oč jde?

Promítám studentům fotografie a komentuji je. Samozřejmě mají zájem i o Václava Havla, to je jasné. Nicméně Moje doba nesvobody jsou osmdesátá léta minulého století mýma očima. Snažím se studentům ukázat období, kdy jsem byl v podobném věku, jako jsou nyní oni. Současně jsou ta setkávání velmi osvěžující, protože mladí lidé mě do jisté míry inspirují a dobíjejí. Můj pohled je pohled člověka, který zažil období nesvobody, a přiznám se, že jsem si dal úkol – kdybych těmi fotografiemi dokázal v jejich vnímání současného světa vyvolat otázky a hledání odpovědí, bylo by to fajn. Koneckonců budou žít ve světě, který bude čím dál složitější. A bylo by fajn, kdyby svoje životy žili ve svobodě a v demokracii a nenechali se při svých rozhodnutích – třeba u voleb – opít jednoduchými sliby populistů či diktátorů. Já jsem zatím prožil obě polohy – dobu nesvobody a už většinu mého života ve svobodě. Velmi si jí vážím. Té vnější, samozřejmě. Vnitřní jsem měl už v době, kdy jsem vyrůstal na Rychlých šípech.

Autorka je kulturní publicistka, působí v Deníku N.