Havel a Bezruč mezi uhelnými haldami. Literární procházka ostravsko-karvinským revírem

O Havlovi se v Ostravě více mlčí, než mluví. Přitom by se mohl stát ikonou města, neboť prezidentův dědeček z matčiny strany, Hugo Vavrečka, se narodil v ostravské hornické kolonii Hranečník. A jeho praděd Čeněk Vavrečka pracoval jako vážný (vážil černé uhlí) na blízkém Dole Jan Maria.

Něco málo k ostravským předkům V. H. zaznělo jen u příležitosti letošních dramatikových nedožitých devadesátin, přitom už v kolonii Hranečník dávno mohlo vyrůst třeba Literární centrum Václava Havla. Praděd Čeněk Vavrečka totiž na Hranečníku v roce 1871 spoluzaložil Čtenářský hornický spolek Salm. Kolonii se tehdy říkalo i Salmovec, a to podle blízké šachty v majetku rodu Salmů, na níž Havlův předek pracoval, než si našel džob na sousední jámě Jan Maria.

Hugo Vavrečka v Lidových novinách kolem roku 1911, foto: archiv Niny Pavelčíkové

Čtenářské, literární i divadelní vlohy tak Václav Havel určitě dědil i po pradědečku Čeňkovi a historička Nina Pavelčíková se mnou souhlasí: „Jsem o tom dokonce přesvědčena, že povahou, životním stylem, uvažováním a vůbec vším byl Václav Havel nejvíce podoben svým ostravským předkům.“ Ovšem drtivou většinu Ostraváků Havlovy kořeny ve čtvrti Slezská Ostrava vůbec nezajímají.

SLÁDEK: Ale stejně! Jsou to paradoxy, co?
VANĚK: Hm –
SLÁDEK: To vám teda řeknu!(z divadelní hry Audience Václava Havla)

Polárník a prezident

Hm. Kde začít? Tramvají, trolejbusem či autobusem jedu z centra Ostravy na nový přestupní terminál na Hranečníku a vydávám se přímo na sever do Slívovy ulice. Napravo míjím benzinovou pumpu, nalevo vidím někdejší černouhelný Důl Jan Maria, jehož část dnes slouží jako hotel. Šachtu čili jámu založil Johann Nepomuk Maria Josef Ambrosius hrabě Wilczek. Výjimečná postava celého rodu, neboť Johan patřil k objevitelům bílých míst planety Země a investoval do polární výpravy, která v roce 1873 nalezla nové souostroví. Expedice ho nazvala Zemí Františka Josefa.

Důl Jan Maria v Ostravě. Na této bráně dolu praděd Václava Havla Čeněk Vavrečka pracoval jako vážný uhlí, foto Ivan Motýl

Vpravdě zvláštní pocit, když z Hranečníku najednou dohlédnu až k souostroví v Severním ledovém oceánu, kde je po ostravském těžaři pojmenován i Wilczekův ostrov, který dnes patří k Rusku (Остров Вильчека). Poslední uhlí na Dole Jan Maria bylo vytěženo v roce 1963 a část černého zlata z posledního vozíku dnes tvoří skulpturu v proskleném vestibulu hotelu. Recepční nemá ani páru o Zemi Františka Josefa, ani o Audienci, ale to bych chtěl moc. Objevitel polárních ostrovů a Havlovi předkové na jediném místě, to je však z hlediska místopisu mimořádný bod. Možná nejdůležitější v Ostravě.

Poslední vytěžené uhlí z Dolu Jan Marie z roku 1963. Kolem roku 1880 na této šachtě vážil uhlí Havlův praděd Čeněk Vavrečka, foto: Ivan Motýl

Ale kde přesně žili Vavrečkové? Ptal jsem se na to odborníků řadu let. Až někdy v létě roku 2021 mě historik Archivu města Ostravy Antonín Barcuch informoval, že prezidentův dědeček Hugo Vavrečka se v roce 1880 narodil v již zbořeném domě v hornické kolonii Hranečník, v dnešní Pastrňákově ulici na katastru domu číslo 1261.

Zklamání, na parcele stojí moderní trojgenerační dům, v němž se nikdo o Havlovi nemíní bavit. Archivář Barcuch správnou adresu naštěstí minul, i když jen těsně, neboť postupně se přes ostravského patriota Tomáše Majliše dostanu k domu číslo 1 v kolonii Hranečník. Dům byl sice také zbourán, a to již v roce 1985, přičemž na zadní části katastru vyrostla čerpací stanice (Těšínská 2023/177), ale konečně stojím přesně tam, kde byli doma Vavrečkové.

Pumpařka od Černého koně

Majliš mě vybavil i jedinou dosud známou fotografií rodného domu Havlova dědečka Huga. Lze na ní spatřit dva domy hornické kolonie, které jsou spojeny branou. Havlovi předkové bydleli v bližším z obou domků, tedy vzhledem k postavení neznámého autora snímku. Dnes je na stejném místě chodník, za ním trávník a místo zadního traktu domu stojí ta benzinka.

Jsem napjat. Jak asi bude reagovat obsluha pumpy, když oznámím, že v tomhle místě žili předkové Václava Havla? „Já jsem u Havlů pracovala,“ šokuje mě Dáša Tomková na kase benzinky. „V pražské Lucerně u Havlova bráchy Ivana a té jeho slovenské manželky Dagmar. Vařila jsem v jejich hospodě u Černého koně ve Vodičkově ulici v Praze,“ vypráví. „Dagmar se moc nemusela s Dášou od Vaška. Ivan ale o bráchovi Vaškovi mluvil vždycky pěkně.“

U Černého koně prý vařila někdy před rokem 2010. „Bych to musela přesně spočítat, kdy to bylo, na to teď nemám čas. Každou středu paní Dagmar s manželem pořádali u Černého koně takovou sešlost, pro kterou jsem kuchtila speciality. Jednou mi do hrnců nakukoval Waldemar Matuška.“

Rýbrcoul v kolonii

Havel veřejně připomínal maximálně dědečka Huga Vavrečku, hlouběji k ostravským kořenům nešel, tato větev rodokmenu ho zřejmě moc nedojímala. Možná proto, že 7. ledna 1980 musel nastoupit do ostravského kriminálu ve čtvrti Heřmanice, což je dokonce stejný obvod jako Hranečník, takzvaná Slezská Ostrava.

Důkaz o založení čtenářského spolku Havlovým pradědečkem Čeňkem Vavrečkem jsem našel ve svazku Karla Jaromíra Bukovanského Polská Ostrava a okolí z roku 1878: „Roku 1871 založen jest na Salmovci hornický čtenářský spolek pod jménem Salm, ku kterému se hned 52 členů přihlásilo. Založena byla též knihovna spolková.“ Spolek se podílel i na salmoveckých divadelních představeních, třeba 18. června 1871 se odehrála premiéra inscenace Rýbrcoul na Krkonoších, hru napsal Josef Alois Kouble. Zásluhy Čeňka Vavrečky na čtenářské gramotnosti horníků ocenil i nekrolog z roku 1908, který zdůraznil, „že vroucně pečoval o zanedbávanou zahradu národa českého ve Slezsku“. Čeněk inscenoval a hrál divadlo, Vašek psal dramata a zrežíroval si Odcházení.

SLÁDEK: Prej vás navštívil nějakej Kohout –
VANĚK: To je jeden kolega –
SLÁDEK: Taky spisovatel?
VANĚK: Ano. Proč?

Z horníka historická postava

V roce 1994 byla ukončena těžba uhlí na katastru Ostravy a 4. února 2026 vyjel z podzemí i poslední vozík s uhlím v celém Ostravsko-karvinské revíru (OKR), čímž bylo odmáváno i veškeré hlubinné těžbě v českých zemích, která započala ve středověku.

S posledním vozíkem uhlí tak ze dne na den zmizely i přímé hornické inspirace pro českou literaturu. Havíř se proměnil v historickou postavu a už žádný autor či autorka s ním nesfárá osm set metrů pod zem pro inspiraci v pekle. Důl ČSM (Československé mládeže) ve Stonavě u Karviné, odkud byl 4. února vyvezen onen poslední vozík, se tak pro mě stává stejně ikonickým místem jako ostravský Hranečník. Tady skončilo něco velkého. Pod těžní věží s velkou socialistickou mozaikou dítěte a horníka v záři slunce.

Přímo u posledního vozíku jsem potkal i spisovatelku Karin Lednickou: „Představa, že si řekneme, že od dneška tady končí hornictví, je naivní. To je hloupost, kterou teď opakuje řada politiků. Lidem a krajině ze dne na den nevezmete něco, s čím jsme tu žili čtvrt tisíciletí. Hornictví tu zůstává s námi.“ Možná má pravdu, zatím nevím.

Literární místopis: Moravskoslezský kraj

ČT art uvádí další díl dokumentární série Literární místopis. Spisovatel Jaroslav Rudiš se v něm coby průvodce tentokrát vydává do Moravskoslezského kraje. Odtud pocházejí spisovatelé i spisovatelky, kteří psali o práci, víře i naději. První z nich je Karin Lednická, která ve své trilogii Šikmý kostel popsala starou Karwinou a osudy několika generací havířských rodin na pozadí velkých dějinných událostí. „Ani síť, ani hvězda. Když přilétáte do Ostravy za bezmračné noci, vidíte pod sebou něco, co se spíš podobá rozhrabanému ohništi, kde v tmavém popelu svítí sem tam žhnoucí uhlíky.“ Tohle napsal o Ostravě spisovatel Jan Balabán, jeden z nejvýraznějších prozaiků své generace. Jestli pro něj byla Ostrava zásadní literární inspirací, nám prozradí jeho syn Lukáš. Blízkým přítelem Jana Balabána byl básník Petr Hruška – ten od své prvotiny Obývací nepokoje nepřestal mapovat holou a syrovou realitu Ostravy. Román Leoše Kyši Sudetenland pak zavede Rudiše ještě na Bruntálsko.

Takovy tenky zešitek

Když v roce 1909 poprvé knižně vyšly Slezské písně básníka Petra Bezruče, svazek rychle pronikl i do hornických kolonií na Ostravsku a Karvinsku. „Takovy tenky zešitek. První basničku, keru haviře recitovali, byla Maryčka Magdoňova. Haviři na taku knižku, jak su Slezske pisně, cekali jak slepa kura na zrno,“ vzpomínal havíř Felix Uher v padesátých letech minulého století na první setkání s Bezručovým dílem.

„Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem / sto roků kopal jsem uhlí,“ začínala legendární báseň Ostrava z pera poštovního úředníka Vladimíra Vaška, který se v roce 1909 schoval za pseudonym Petr Bezruč. Minimálně jednou Bezruč v Ostravě i sfáral, a to kolem roku 1891. Každý básník nebo romanopisec chtěl těžbu spatřit na vlastní oči.

Petr Bezruč: nerad ukazoval tvář, kapku podivín, foto: archiv Ivana Motýla

Vavrečkův Hranečník leží ve Slezské Ostravě a v některém z dolů v této části města ve dvacátých letech minulého století sfárala i pražská spisovatelka Anna Marie Tilschová, když psala románovou kroniku Haldy (1927). Byla uhranuta: „Zalykala jsem se špatným vzduchem, svírala mě úzkost, když otevřená klec se propadla vlhkou černotou, a dusila se. Tisíce a tisíce jsou odsouzeny k práci v ustavičném nebezpečí podzemního ohně a plynových výbuchů. Sotva jsem se ocitla na povrchu, vrhla jsem se muži kolem krku, jak bych já sama byla ušla smrti.“

Držet se dál od Ostravy

Těžba černého uhlí začala na severovýchodní Moravě a ve Slezsku již na sklonku 18. století. Velké drama práce však nyní dospělo do finále.

„Prvý na Ostravsku dobýval uhlí kovář jménem Keltička, a to na Polské Ostravě v údolí Burňa. Zda kovář ten je skutečně objevitelem bohatství Ostravska, je pochybno, neboť takový kovář-objevitel se vyskytá v tradicích skoro všech uhelných krajů,“ připomněl Moravsko-slezský sborník z roku 1919 dávnou ostravskou legendu. Citované periodikum vedl prozaik a gymnaziální učitel Vojtěch Martínek, autor mnoha básní i románů s hornickou tématikou. Časem byla legenda proklepnuta historiky a takto ji vypráví nejnovější vydání oficiálních Dějin Ostravy: „Kamenné uhlí nalezl v údolí Burňa klimkovický mlynář Jan Augustin v roce 1763. Objev vzápětí potvrdil šichmistr Jan Jakub Lutz a v roce 1787 začal hrabě František Josef Wilczek s pravidelnou těžbou.“

Legenda z údolí Burňa zůstává živá i v roce 2026. Občas ji na autorských čteních připomíná současný ostravský básník Milan Krupa, jenž své texty považuje za říkanky: „Uhlí kde se našlo, kurňa? No v údolí Burňa.“

Burňa (ulice Na Burni, Na Bunčáku nebo Prokopská) je území, kde poslední stopy havířské čtvrti vytlačují developerské projekty, ale pořád zůstává vstupní branou na haldu Dolu Ema. Na nejvyšší kopec v Ostravě (315 metrů nad mořem), jenž čpí dračím dechem a jehož střeva hoří, proto vydechuje jedovaté plyny. Výhledy jsou daleké, kde ale začíná dálka? Jednou jsem na to zeptal ostravského básníka Petra Hrušky: „Pro mě dálka začíná třeba už tím výhledem z Emy do polských rovin. Už tam vidím moře, a úplně živě. Dálka začíná tím, že jste z Ostravy. Ostrava sama jako by byla dál od všeho. A většina se také raději drží dál od ní.“

Halda Ema na Slezské Ostravě. Básník Petr Hruška kope hrob pro uložení urny ostravského autora Vladimíra Jaromíra Horáka, foto: Ivan Motýl

Obludné vrstvy sídlišť

Ostravská beletrie je od svého počátku křtěna krví, uhlím a rozžhavenou ocelí. Potoky slz, ale také radostmi z výplaty, která se prohýřila v harendě, zatímco doma hladověla rodina. „Třicet putyk kolem cesty / stojí jako na číhané. / Nestavím se ani v jednu! / V třicáté však mlčky stane,“ popisoval básník Lev K. Karvinský návrat havíře ze šichty ve sbírce Písně horníka z roku 1919. Práce, kořala, domácí násilí.

Na počátku ostravské poezie inspirované hornictvím stojí již citovaný Petr Bezruč, zatímco průkopníkem velké hornické prózy byl František Sokol Tůma. „Denně po břiše soukali se jenom, lézti nemohli, lokty a hlavou se opírajíce, posunovali se ku předku. Konečně jsou na místě. Vleže na břiše tepali do ležaté vrstvy uhelné, stále ve stejné výšce 35-40 cm,“ charakterizoval Tůma těžbu uhlí v nízkých ostravských slojích v trilogii Černé království.

Obzory Ostravy ale nelemuje jen Hruškovo moře, z haldy Ema jsou vidět i obrovská hornická sídliště: „Bezduchá materialistická moderna, zvláště pak ta budující nový, lepší svět, převrstvila půdorysy starých sídel obludnými vrstvami domů a sídlišť, jejichž jediným účelem je ustájit zaměstnance, a ne vytvořit duchovně zakotvené místo k životu pro lidi. Tyto urbanistické struktury, ať už jsou více či méně obyvatelné a komfortní, sledují spíše koncept pracovního tábora než domova,“ napsal Jan Balabán v textu Nedej zahynouti nám i budoucím, který v roce 1999 otiskl ostravský deník Svoboda.

Pohřeb na haldě

V paneláku žil i ostravský básník Vladimír Jaromír Horák. „Z popele a prachu / vzejde zase život / který probudí múzy ze spánku / přijdou noví básníci,“ napsal v poslední sbírce. Zemřel v říjnu 2021, bylo mu jednašedesát let. O měsíc později uložili přátelé popel básníka do hlušiny na vrcholu haldy Ema. A na poslední rozloučení přišli i mladí poetové, jak Horák předpovídal v básni.

Jedna literární generace nahrazuje druhou, dějiny literatury nelze zastavit. V roce 2026 třeba na Emu několikrát vystoupila i básnířka Josefína Ptáčková, narozená v roce 2005. A překvapila mě novými verši o svém dědovi, horníkovi z Havířova. Tak dobře, uznávám, že hornická krev může být i dědičná.

Josefína Ptáčková: Doma
 
Prší
déšť klepe na okna
křivá fasáda
 
Hornická kolonie
osiřela
lidé zmizeli
udusili se
uhlím
sazemi
prachem
a vlastní pýchou
– ja jsem haviř kdo je vic –
sami se stali tím
černým kusem země
 
Prší, déšť buší na okno
duchové se probouzejí
nemají se kam vrátit

cihlové baráky za městem
zmizely
stejně jako oni kdysi zmizeli z nich
stejně jako kdysi zmizel havířovský děda
 
Prší
a spolu s kapkami z nebes
kroupy rozbíjejí okna
na křivých fasádách
*

Ostravská básnířka Josefína Ptáčková, foto Ivan Motýl

Autor je publicista a básník, žije v Ostravě.