Glosář z Letní Letné: Proč je dobré překračovat strachy, meze a hranice

Jen si tak „hangoutovat“

Zákazy. Hranice. Limity. Bezpečí. Náš malý ohraničený a především bezpečný svět. To jsou životní jistoty, jež nový cirkus obvykle nenuceně narušuje: tu při vrcholové závěsné akrobacii kdesi u stropu cirkusáckého stanu, ale často i mnohem blíže k zemi. A site specific představení Hang Out přední české trapézistky Elišky Brtnické naše „malé“ životní pravdy – třeba, že přes plot se neleze, policejní páska se obchází a v divadle se sedí – boří. A to s lehkostí a hravostí malého dítěte, které každičké zrovna nastolené pravidlo s vervou porušuje. A navíc nás inscenace nenápadně nabádá k témuž. Už jen víceznačný název Hang Out vybízí jak k bezcílnému poflakování se, tak k zavěšení se… třeba hlavou dolů.

Voice-over hereček Terezy Hofové a Hannah Lennox, jenž provází diváky ve sluchátkách během inscenace, připomíná například: „Největším nebezpečím je přílišná opatrnost.“ Hlasy občas vystřídá ambientní hudba z dílny Romana Džačára a Stanislava Abrháma, kteří v roli jakýchsi mobilních zvukařů či sound designérů zůstávají s publikem. A hudbu ve sluchátkách ještě prokládají dokumentárními výpověďmi lidí – včetně dětí i otce performerky – vzpomínajících na vlastní opojení z porušování nejednoho zákazu: při prolézání výtahových šachet v panelácích či při naplňování vlastních artistických tužeb kdysi na starých prolézačkách na dětském hřišti na bůhvíjakém sídlišti.

Pro festival Letní Letná byla vytvořena speciální adaptace projektu Hang Out do prostoru šapitó, foto František Ortmann, Letní Letná

Performerka Brtnická stojí kromě neohrožených akrobatických výkonů – na zcela netradičních „hrazdách“, které nachází všude kolem sebe, balancujíc na hraně přijatelného rizika i lehce za ní – také za koncepcí a scénografií inscenace. A právě scénografii bych vyzdvihla především. V úvodu diváky přestříhané červenobílé policejní pásky povlávají Elišce Brtnické okolo těla až do konce produkce. A stejně jako zákazy a příkazy, jež ztělesňují, jsou i tyto pásky omezující, nepraktické a artistku znovu a znovu svazují a omotávají, brzdí v radostném „hangoutování“ – český ekvivalent se zde hledá jen stěží – na střeše šapitó i pod ní. V Hang out je rovněž jasně čitelná dramaturgie původem švýcarské performerky na vertikálním laně Stéphanie N’Duhirahe, která pravidelně ohledává netradiční „jeviště“ pro nový cirkus – budovy a jejich „výčnělky“, na něž se lze jednoduše zavěsit.

Inscenace Elišky Brtnické přiměje diváka, když už ne k vlastnímu svobodnému zavěšení se hlavou dolů, tak minimálně k prohrabání se vzpomínkami na nejednu nebezpečnou dětskou hru u babičky na zahradě.

Představení Hang Out na Letní Letné 2023, foto: František Ortmann, Letní Letná

Trochu si zatančit na cirkusácké farmě

Kanadský frankofonní soubor Cirque Alfonse je letos na Letní Letné už potřetí. Poprvé dorazil s jarmarkem lidských kuriozit z 19. století s názvem Barbu, podruhé s muzikálem Tabarnak. Letos hostuje se svou nejnovější show Animal, v níž naplno čerpá ze života na vlastní rodinné farmě ve vesničce Saint-Alphonse-Rodriguez v provincii Québec. Alfonse je totiž rodinný cirkus, kde kromě profesionálních performerů s absolutoriem z École nationale de Cirque vystupuje i otec rodiny, farmář a principál, jenž navzdory svému věku – je mu šestasedmdesát – překonává vlastní fyzické limity, když balancuje na vertikální tyči umístěné na ramenou syna Antoina, nebo na jakýchsi zvláštních chůdách, či na zadních kolech traktůrku.

Dominantou Animal je ovšem hudba. Její žánr soubor označuje za „zemědělský funk“. Úderné taneční rytmy roztancovaly v plastových červených sedačkách opakovaně nejednoho diváka. Proměnlivé tempo vystřídalo několikrát i absolutní ticho, což alfonsácké farmářské fantazii dodávalo patřičnou dynamiku. Autorem hudby je multiinstrumentalista – a rovněž farmář – Dâvi Simard, jenž funkovou kytarovou rytmickou stopu naředil quebeckým folklórem. Kromě hudebníků participují na hudební složce i sami akrobaté. Kupříkladu Antoine Carabinier Lépine kromě vícenásobných salt a další cirkusácké artistiky tu a tam doplňuje hudební těleso o žesťový nástroj (a někdy u toho jakoby nic ještě balancuje s velkým kovovým sudem na hlavě).

Animal v podání Cirque Alfonse, zdroj: Vimeo

Animal je velkolepou cirkusáckou podívanou se vším všudy, i se zřetelným odkazem na tradiční cirkusy se zvířaty. A zastoupení pomyslného zvířectva je tady většinově nápadité a zábavné. Otazník snad lze vznést nad plastovým kostýmem krávy, v němž akrobatka Geneviève Morin tancuje a dělá stojky. Jinak se tu vyskytuje spíše zvířecí symbolika, než doslovné kostýmy. Například kráva se v inscenaci objevuje ještě coby obří kravský zvonec, který si performeři přehazují tam a zpět. Plastová kuřata na tyčkách zase zajistí loutkové divadlo i žonglérskou podívanou…

Kromě zvířat dojde i na farmářská náčiní. A protože Cirque Alfonse rád ohledává míru přípustného rizika, objeví se mezi žonglérským náčiním vidle i srpy a mezi akrobatickými pomůckami obří pneumatika z traktoru či trakař – jen lehce přizpůsobený potřebám umělců. Vrcholem inscenace je akrobacie na elektrickém býkovi, jehož neposednému hřbetu se nakonec nevyhne ani div ne osmdesátiletý otec této cirkusovo–farmářské rodiny.

Cirkus Alfonse tentokrát přivezl kus pro všechny, pro malé i velké, pro ty, co vyhledávají show, i pro ty, kdo raději zajdou na alternativnější kousky.

Snad jen jedno upozornění: Inscenace zcela evidentně není koncipována do šapitó a půlkruhové hlediště nevyužívá konzistentně. Inscenace je bytostně frontální, což je ostatně zohledněno i v rozdílné ceně vstupenek „naproti“ a „zboku“ jeviště.

Farmářská show Animal v podání kanadského souboru Cirque Alfonse, foto: Cirque Alfonse

Sabotovat vlastní show

To velšský cirkusový ansámbl NoFit State nezapře v kusu zvaném Sabotage své kočovné působení a zarytý zvyk účinkovat právě na kruhové scéně uprostřed cirkusáckého stanu s diváky usazenými kolem dokola. Sabotage je zkrátka ze všech úhlů velkolepou podívanou s mistrovskou přehlídkou vrcholné akrobacie. Zdá se mi ovšem, že tentokrát se kmenová režisérka souboru Firenza Guidi (stála i za titulem Bianco, s nímž NoFit State přijeli na Letnou před osmi lety) nechala možná až příliš unést paletou možností, které nový cirkus coby bytostně multižánrové performativní umění nabízí.

Dramaturgii inscenace – příznačné je, že žádný dramaturg či dramaturgyně nejsou uvedeni – by evidentně prospělo, kdyby toho nebylo tolik. Přestavby ze závěsné do pozemní akrobacie jsou sice plynulé, nicméně jich je příliš. Tady se visí snad opravdu na všem, co si s novým cirkusem divák pojí: na kruhu, na hrazdě (dokonce dvojího typu), na šálách, vlasech (tzv. hair hang), na velké kruhové ocelové konstrukci, na strapsech, žebřících, na jakémsi nestabilním kvádru… a určitě jsem ještě na něco zapomněla. Kdyby se jednalo jen o závěsnou akrobacii, mohli bychom ono opojení možnými variacemi této disciplíny režisérce i odpustit, jenže takhle „plno“ je v Sabotage v každé složce inscenace; snad s výjimkou světel. Žongluje se s míčky, s většími míči, s cukrovými vatami, s berlemi, jezdí se na dvoukoláku, bruslích, sekvoji nebo alternativních „skatech“. A hudba v režii skotského umělce Davida Murraye vystřídá plejádu stylů – elektro, ska, vojenský pochod, smutnou píseň nešťastného vojína. Ale vzdor takhle pestrému playlistu inscenace ani jedinkrát nezmění tempo.

Inscenace Sabotage, foto: Andy Phillipson

To, co Sabotage nelze upřít, je absolutní mechaničnost. Přes nespočet přestaveb si účinkující vystačí jen s vlastní zručností a vahou. Jinými slovy: zamíří-li někdo nebo něco (nebo častěji někdo na něčem) vzhůru, někdo jiný musí, uvázaný na druhém konci lana, zase dolů. Na to, kolikrát se visí u stropu, je neuvěřitelné, s jakou precizností se ona „lidská závaží“ na druhém konci lana pohybují nahoru a dolů po svislých ocelových konstrukcích, ve tmě a bez pozornosti – jacísi lidští hbití pavoučci. Mechanická stránka dosahuje vrcholu v okamžiku, když jeden z klaunů dlouhými nůžkami přestřihne jediné lanko a obří kruhová ocelová konstrukce se dvěma performery se začne divoce otáčet okolo své horizontální osy.

I přes celkovou svižnost tu však zoufale chybí frázování a dynamika. Dechberoucí akrobatická čísla nedostávají dostatečný prostor zaznít naplno – všechna se před zraky diváků míhají jako v  rychlém sledu filmových záběrů, v němž snadno zapadnou. A to je škoda. Z performerů a performerek čiší neutuchající energie, kterou do bezpochyby fyzicky mimořádně náročné show dávají.

Inscenace Sabotage, foto: Andy Phillipson

Poetická vyprávěnka pod širákem

Pod širým nebem, v tábořišti mezi cirkusáckými karavany, se v neskutečně poetické vyprávěnce nový cirkus setkává s tím tradičním. Prazvláštní duo drobné Finky Kati Pikkarainen a bezmála dvoumetrového Francouze Victora Cathaly doplňují dva artisté-hudebníci Helmut Nunnïng a Hugo Piris, navíc je tady několik skutečných zvířecích účinkujících: slepice, husy a hrdličky. Celá ta sestava si říká Cirque Aïtal. Jejich inscenace A Ciel Ouvert je maximálně senzuálním prožitkem, jenž tříbí všechny smysly.

S tábořištěm jako takovým je bytostně spjato ohniště. Nechybí ani zde. Oheň v něm sice moc často nehoří, zato většinu času doutná a patřičně štípe v nose coby upomínka na kočovný život bez příkras. Do občasného ticha proniká tu a tam jemné kejhání, kvokání či vrkání zvířecích performerů. Hudba je jemná, živá a hravá. Objeví se housle, basa, kytara i žestě. Někdy hudební čísla přirozeně plynou s inscenací, jindy se samy stávají hybatelem děje.

Fotografie z představení A Ciel Ouvert, foto: Letní Letná

Ústřední dvojice obdržela přední francouzské cirkusové vzdělání (The National Centre of Circus Arts) se zaměřením na stojky. Ty sice k vidění jsou – a stojí za to! –, ale inscenace na nich nestojí a nepadá. Rozverná vyprávěnka A Ciel Ouvert je především divadlem, pásmem poezie, absurdní tragikomedií, avšak cirkusovou estrádou je až na posledním místě. Jednotlivá subtilní čísla čerpají mnohé z tradičního divadla a jeho symboliky. Například jakýsi magický tanec se slepicí, která svými napnutými pařátky nutí diváky k smíchu, je jakoby mimochodem a jen náznakem zopakován v závěru, kdy vysoký Victor stejný tanec předvede i s drobounkou Kati, která své končetiny umně a nenuceně stylizuje do oněch slepičích pařátků.

Za neobvyklou scénografií s hereckým zázemím ve čtyřech karavanech, jež tvoří část kruhové scény, kterou uzavírají dvě hlediště s elevací, stojí sami umělci. Příchody na scénu a odchody z ní do karavanů jsou v tomhle kulatém uspořádání funkčním prvkem – každý divák vidí, co se na scéně děje, aniž by se musel ze svého místa kamsi vyklánět. Za mimořádně zdařilou považuji scénu, kdy performeři – každý ve svém karavanu – střídavě a v gradujícím rytmu za zvuků, jež jednotlivé části oken a dveří přirozeně vydávají, vytahují žaluzie, stahují posuvná okénka a otevírají dveře.

Inscenaci A Ciel Ouvert neschází smysl pro humor. Je to poezie dobře srozumitelná dětem i dospělým. Je hravá, neokoukaná, a především oslavuje život v jeho přirozenosti. Bez jakýchkoliv digitálních a elektrických efektů – oné továrny na senzace. Ty v prostém světě Cirque Aïtal nemají místo. Pro kouzla a magii je tu naopak nebe otevřeno dokořán, neboli a ciel ouvert.

Fotografie z představení A Ciel Ouvert, foto: Letní Letná