Hanč s Vrbatou v zamrzlém filmu o jejich posledním závodě

Když se nynějšího ztvárnění Hančových, Vrbatových a Rathových osudů ujal Tomáš Hodan, bylo namístě očekávání, že zúročí nejen své scenáristické zkušenosti s tvorbou dialogů, zápletek i postav, neboť se podílel na seriálech jako Kancelář Blaník (2014/2020) či Dáma a Král (2017/2022), případně na filmech pro kina Čertí brko (2018) a Prezident Blaník (2018). Ještě důležitější mohla být jeho dokumentaristická průprava: je podepsán pod titulem Půl čtvrté (2006), v němž přiblížil trudný úděl lidí žijících na území někdejší Podkarpatské Rusi, v meziválečném období součásti Československa, a Filmový dobrodruh Karel Zeman (2015), věnovaný mezinárodně slavnému umělci. Bohužel nic z toho ve výsledné podobě Posledního závodu neobjevíme.

Něco z historie

Není od věci znát historický i umělecký kontext. O Velikonočním pondělí 24. března 1913 se konal osmý ročník krkonošského lyžařského závodu na padesát kilometrů, kam poprvé vyslali svého zástupce i tamní Němci, kteří účast v českých soutěžích dosud odmítali – tedy pokud se nepočítá pravidelná účast pražského Němce Emericha Ratha, jenž se považoval za součást českého družstva. Protože počasí bylo slunečné, teplé, (před)jarní a sníh v nižších polohách roztával, organizátoři zvolili trasu vedoucí po horských hřebenech. Nikdo netušil, že pohoda – závodníci ostatně vyrazili jen nalehko oděni – záhy skončí a nahradí ji zničující mrazivá vichřice, téměř znemožňující orientaci v náročném terénu.

Tragické rozuzlení dodnes připomínají dva pomníčky vztyčené na památku obětí, jednak Bohumila Hanče, tehdejšího běžeckého šampióna, jednak jeho přítele Václava Vrbaty, vlastně jediného přihlížejícího diváka, jenž prochladlému kamarádovi věnoval své vlastní teplé oblečení. Narychlo přichystaná záchranná výprava nalezla jen jejich mrtvá těla. A byl to právě Rath, jenž Hanče nalezl ještě živého, avšak už nezvládl odvléci jej do bezpečí, a proto – sám na pokraji vyčerpání – spěchal pro pomoc.

Bonusové video o natáčení s herci v zimě, zdroj: Punk Film

Heroický zápas o záchranu neupadl v zapomnění: František Kožík napsal knihu Synové hor (1954), podle níž vzápětí vznikl stejnojmenný film (1956), režírovaný dnes již zapomenutým Čeňkem Dubou. Obě díla jsou poplatná době vzniku, zdůrazňují třídní rozvrstvení i nacionální zášť ze strany Němců, v obou případech těžce znevýhodňující české obyvatelstvo, jehož houževnatost a um se prosazují navzdory nepřízni. Je však mylné tvrdit, že Rath, dozajista obdivuhodný člověk, věnující se letním i zimním sportům (dokonce se zúčastnil dvou olympijských her!), byl z tohoto příběhu vymazán, protože „po druhé světové válce a nástupu komunismu se postava odvážného Němce nikomu moc nehodila.“ (Týdeník Televize). Jinde dokonce tvrdí, že Synové hor Rathovu obětavost při hledání Hanče zcela potlačili (Respekt).

Vždyť každý, kdo Syny hor viděl, si musel všimnout, že právě Rath – byť degradovaný na pouhého člena záchranného týmu – se Hanče pokoušel s vynaložením všech sil zachránit! Je ovšem pravda, že Rath coby sportovní všeuměl, komunistickým režimem pronásledovaný kvůli „amerikanismu“, neboť vyznával a šířil trampské zásady, měl být zapomenut; jeho celoživotní osudy začaly být připomínány až po roce 1989. Zbývá doplnit, že ke stému výročí krkonošské tragédie vyrobila Česká televize dokument Kruté Velikonoce (2013), podrobně rozebírající dávné události a také přinášející náhledy současných odborníků.

Marek Adamczyk (uprostřed) jako pražský Němec Emerich Rath ve filmu Poslední závod, foto: Nikolas Tušl

Podivín z hor

Podle syžetového rozvržení bychom očekávali, že ústřední figurou Hodanova Posledního závodu bude Emerich Rath (1883-1962). Zastihujeme jej jak v mládí, představovaného Markem Adamczykem, tak ve stáří (Oldřich Kaiser dobře postihl jeho houževnatost), kdy je přidělen jako topič na horskou chatu. Je považován za podivína, protože se sněhem přibrodil naboso, a navíc se označuje za vegetariána. Tamnímu nedůvěřivému strážci, komunistickým režimem rovněž postiženému, vypráví, co se před mnoha desetiletími přihodilo.

Správce, původně rozhodnutý se od podezřelého individua distancovat, pak dokonce podpoří Rathův úmysl dojet na bicyklu až na římskou olympiádu (konala se roku 1960), kam byl stále čiperný stařík organizátory pozván, i když tuší, že Státní bezpečnost takový úmysl sotva schválí. Obě časové roviny (1913 a 1959), přiblížené v obdobných žánrových klišé, ať již přibližují náročné závodění nebo poklidnou kolektivní dovolenou, pak spojuje Rathova obětavost i odvaha dostát svým mravním zásadám, což osvědčil i za nacistické okupace a nebyl proto odsunut.

Jenže film ponechává Ratha v roli vypravěče pouze formálního, neboť coby přespolní návštěvník závodů (však se také zdůrazňují jeho odjezdy do Prahy!) sotva mohl být blíže obeznámen se společenským i privátním děním v Krkonoších. Jistěže se kamarádil s českými závodníky – ostatně jako jediný z Němců mluvil česky – a byly mu cizí jakékoli nacionalistické projevy, avšak nežil tamními spory ani se nepřiblížil horalské mentalitě. Proto lze těžko uvažovat, že bychom sledovali jeho osobní náhled na osudnou tragédii; nadto se ani o jeho soukromí nedozvíme bližší podrobnosti.

Bonusové video o natáčení během pandemie, zdroj: Punk Film

Bez dilemat, v papundeklu

Obdobně nezakotvenými figurkami se stávají i ostatní aktéři sportovního zápolení: do popředí se vysouvá Bohumil Hanč, svíraný balancováním mezi usedlým rodinným životem a sportovními aktivitami, které jej bez ustání lákaly. Kryštof Hádek se pokoušel o jakousi psychologizaci, o předestření váhavosti, o polidštění svého hrdiny (na rozdíl od heroizujícího Josefa Beka v Synech hor), avšak příliš neuspěl. To ostatně platí i pro Judit Bárdosovou, která se staticky a ve výrazu jednotvárně převtělila do jeho těhotné ženy, strádající pocitem, že ji muž zanedbává, ale současně i manželky mlčky pyšné na Bohumilovy sportovní úspěchy. Ostatní postavy, Hančův druh Vrbata (Václav Pokorný), sportovní činovník Josef Rössler-Ořovský (Jaroslav Plesl) a zejména pan učitel Buchar (Vladimír Javorský), připomínají komíhající se figurky na pomyslném orloji nežli živoucí bytosti.

Navíc je zcela vytěsněna náboženská víra, v oněch časech naprosto samozřejmá. Tomáš Hodan na své hrdiny a jejich příběh nahlíží jako na soupis událostí, bez ambice rozvinout složitost některých rozhodování (třeba když Hanč odmítne lukrativní nabídku vstoupit do armádních služeb). Režisér tu téměř nepřekračuje konvence melodramat z nekonečných seriálů, nedotýká se dilemat postrádajících jednoznačná rozuzlení.

Vysloveně překvapí, že režisér (ovšem ani kameraman Jan Baset Střítežský) nepropůjčil větší působivost osudnému závodu. Stejně jako celý film, i tato část vyznívá skanzenovitě, bezkrevně, jako kdyby vznikala v papundeklových kulisách. Nepodařilo se dosáhnout aspoň nějaké uhrančivosti; to snad i ti Synové hor zachytili běsnění přírodních živlů naléhavěji. Také elektronicky vybuzená hudba Jakuba Kudláče pramálo souzní s překládanou podobou příběhu.

Divácký pocit mám krajně rozpačitý: jako kdybych přihlížel ledabyle sestavenému leporelu oživlých naivistických obrázků. Škoda promarněné příležitosti.

Kryštof Hádek jako Bohumil Hanč ve filmu Poslední závod, foto: Nikolas Tušl