Havlova Moc bezmocných nespočívá jen v zelináři, ukazuje generace Z

Původním záměrem bylo nastudovat Havlův text se středoškoláky, vybranými na základě otevřené výzvy. Podle režisérky Adély Laštovkové Stodolové se nakonec ukázalo nosnějším řešením jevištně zpracovat vlastní témata účinkujících, která na výchozí materiál jen volně navazují. Z Havlovy úvahy o zodpovědnosti každého člověka za stav věcí v podmínkách totalitního systému, konkrétně normalizačního Československa, se tak v rukou tvůrců stala generační výpověď třinácti dospívajících (s věkovým průměrem sedmnácti let, tedy ještě nemajících ani volební právo) o jejich pocitu bezmoci tváří v tvář současnému (zdánlivě?) kolabujícímu světu.

Marketingově nepříliš přesvědčivě ospravedlněné použití Havlova titulu v názvu inscenace se však v mých očích po zhlédnutí představení značně rehabilituje, neboť vypovídá o povaze a nadčasovosti Havlových myšlenek zřejmě víc, než pouhá dobově ukotvená ilustrace jeho textu. Nebyl to koneckonců právě Havel, kdo permanentně nadřazoval ducha paragrafů nad jejich literou?

Záběr z inscenace Moc bezmocných, která nese podtitul Mezigenerační autorská variace na motivy eseje Václava Havla, foto: ND – Pavel Hejný

Neustávající dilemata

Na scénu vstupuje šestnáctiletý Dominik Fukala. Sebejistě se pohybující chlapec s vizáží Jamese Deana vrhá do prostoru otázky typu „už můžu začít mluvit?“ nebo „mám si sednout?“, zatímco světelný a zvukový design imituje blýskání fotoaparátů, v jejichž imaginárním hledáčku se mladík vystoupivší z anonymity ocitl. Už tohle dává tušit, že nepůjde o školní besídku (jakkoli toto přirovnání sebeironicky zazní v debatě po představení od jedné z účinkujících). Dominikovým tématem bude nedůvěra ke všem subjektivním pravdám, jež nás obklopují a soupeří o náš hlas, jeho obava identifikovat se s davem, byť mu na první pohled názorově konvenuje a saturuje pocity euforie. Čemu vlastně bezpečně věřit, a hlavně – podle čeho se rozhodovat? Mladý performer ve svých myšlenkových vývodech intelektuálně neexhibuje, používá jednoduchý hovorový, autentický jazyk. Mezitím se Dominik posadil na židli a promlouvá „za něj“ jeho hlas z nahrávky pořízené během spontánních diskuzí předcházejících vzniku inscenace. Moc bezmocných tudíž otevírá obraz kritického odstupu vůči jakékoli zavedené pravdě – včetně Havlova kultu, odstupu coby obraně proti potenciální manipulaci.

Havlův esej bývá redukován na myšlenku obsaženou v modelovém příkladu normalizačního zelináře: pokud ve výloze obchodu vystaví ceduli s heslem Proletáři všech zemí, spojte se, nečiní tak nejspíš z vlastního politického přesvědčení, nýbrž kvůli latentnímu politickému nátlaku. Jenže právě tím apatický zelinář tento tlak ve společnosti dále bezděky šíří. Veřejným deklarováním postoje, s nímž se vnitřně neztotožňuje, podporuje a posiluje systém založený na přetvářce a lži.

Generace Z nezažila tvrdě ideologický, hrozbou existenční nejistoty vymáhaný tlak na svobodu slova. Pokud by se sedmnáctiletí snažili tento konkrétní příklad ve své inscenaci oživit, byli by falešní, sami (sobě) by lhali. Obecnější princip, jenž je v Havlově dobově zakotveném příkladu přítomen, nicméně neodporuje zkušenosti života v jednadvacátém století. Jde o nejrůznější komerční tlaky a sklon ke stádnosti, k ochotě obětovat svědomí (Havlovými slovy: „odpovědnost k celku a za celek“) na oltář materiálního zisku nebo aspoň vlastního pohodlí. Týká se to ovšem i normativního konformismu zejména starší generace, která může dodržování domněle neměnného řádu věcí, například co se podle ní sluší a patří, vyžadovat i od svého okolí.

Záběr z inscenace Moc bezmocných, která nese podtitul Mezigenerační autorská variace na motivy eseje Václava Havla, foto: ND – Pavel Hejný

A tady už mají tvůrci inscenace dostatek zdrojů, z nichž čerpat! Tématu sexismu (mužského i ženského) jako překážky v realizaci vlastní identity se věnují hned čtyři účinkující, každý ve svém výstupu jiným, osobitým způsobem. Zatímco Tomáš Kulla vede vzdorovitý, dokola se opakující, tedy hluchý dialog s předtočeným hlasem Jakuba Prachaře o ne/patřičnosti růže ve vlasech na veřejnosti (zakončený maskulinním tanečkem boy bandu), z těla Kataríny Baškové vykukuje poté, co se nechá spoluúčinkujícími odevzdaně zabalit do papírového kornoutu, jen hlava obtěžkaná imitací okrasné květiny. Co to má společného s Havlem? Nevidí snad jeho esej největšího nepřítele v jakémkoli systému, který neslouží člověku, nýbrž člověk slouží jemu? Systému, který jeho autentické bytí znásilňuje a odcizuje od sebe sama?

Nečetli jsme pozorně, máme-li za to, že Havel píše výlučně o zodpovědnosti jednotlivce uvnitř totalitní společnosti. Podobně jako se ve svých hrách rád zabývá frázemi manipulujícími člověka, poukazuje v Moci bezmocných na „samopohyb“ technické civilizace, která se člověku vymkla z kontroly, řídí nyní jeho a spolu s ním se řítí do záhuby. Musím přiznat, že mě mrazilo, když Richard Gašparovič ve fraku, s plaveckými ploutvemi na nohou a úsměvem, odrážejícím pološílené nadšení, lomeným hlasem, ale bezchybně intonoval píseň s refrénem „Vitajte v dobe plastovej“, přičemž sloky prokládal zlověstně groteskním tanečkem a hrou na violoncello. Kdepak environmentální žal! Performer diváky s nemilosrdnou sugestivitou posadil rovnou na palubu Titaniku.

Proti nálepkám

Důležitým aspektem inscenace je živelná energie, již účinkující do výstupů vkládají a která je u každého nuancována podle jeho naturelu. Nejenže tím pádem není představení monotónní, ale je uvěřitelné, osobní. Anna Vaisová v moravském lidovém kroji obdrží za svou lásku k folkloru nejprve výsměch vrstevníků, ovšem poté zazpívá něžné vyznání domovu, vzpomínce na dětství s ním spojené, na vlastní kořeny, které obemykala hlubší vzájemnost. Co je to jiného, než apel autora textu Moc bezmocných k návratu člověka k sobě samému, k jeho přirozeným vazbám? Právě v tom, co nazývá existenciální revolucí, tedy mravní rekonstrukcí společnosti „zdola“, Havel ostatně spatřuje jediné východisko z civilizačního marasmu.

Aktuální politizace národních tradic není českým specifikem. Populistický nacionalismus, státní mediální propaganda a s nimi související vyvlastňování nezávislého úsudku se v inscenaci stávají terčem u většiny mladých slovenských performerů. V odlehčené poloze rapového songu či stylizace do Buddhovy inkarnace zesměšňují – s jízlivou nadsázkou, která se bohužel jako nerealistická hyperbola někdy pouze jeví (viz zařazení audio ukázky z pořadu, v němž si premiér s ministryní kultury notují v domněnce, že Ježíš byl slovenského původu) – tón i rétoriku ideologické manipulace. Jejich výstupy by mohly být jen vtipnou a důvtipně prezentovanou glosáží, kdyby je neuzavíralo přesvědčení, které slovenskou inteligenci pronásleduje už staletí, a v posledních letech akceleruje, totiž že nemá cenu v zemi zůstávat.

Záběr z inscenace Moc bezmocných, která nese podtitul Mezigenerační autorská variace na motivy eseje Václava Havla, foto: ND – Pavel Hejný

Inscenace potírá stereotypy, jimiž dnešní mladá generace bývá zkratkovitě nálepkována. Jestliže se narodili do velmi komplikované doby bez jistot a pevných hodnot, není divu, že jsou křehčí než generace předchozí. A přece Moc bezmocných neukazuje „sněhové vločky“, jakkoli se k tomuto označení účinkující sami ironicky vztahují hrou se sněhovým popraškem. Jejich úvahy jsou vzhledem k věku překvapivě vyzrálé (účinkující je podle svých slov tvořili z osmdesáti procent sami). Talent projevují v hereckém projevu i ve zpěvu a tanci. Individuální výstup staví každý z nich na uměleckém prostředku, pro nějž má nejvhodnější dispozice. Režijně-dramaturgický tým zkušených profesionálů zjevně vytvořil velice podpůrné prostředí (roční přípravy zahrnovaly společné čtení a analyzování Havlova eseje, diskuze a herecká cvičení) a jednotlivé kreace pomohl dotáhnout do sdělné a esteticky funkční podoby.

Udržet se na uzdě

Na druhou stranu se právě zde skrývá i největší úskalí inscenace, a tím je nebezpečí formalismu, upřednostnění vnějškové líbivosti na úkor obsahu. Projekce na plátno umístěné ve středu hracího prostoru, která rámuje začátek a konec představení, plakátově upoutává na mladé performery coby osobnosti s názorem. Zvláště kontrast s uniformovaným sborem opásaným bílými kimony, který během představení občas procupitá kolem, popřípadě pokorně asistuje technické složce vystoupení, působí příliš prvoplánově.

Přičteme-li kompoziční tvar divadelního pásma, může inscenace sklouzávat k pouhé sérii hvězdných čísel nikoliv nepodobných zábavním formátům typu Československo má talent. V takovém případě by bylo Havlovo poselství, které se v průběhu tvůrčího procesu propsalo do vyznění individuálních výpovědí i celku (to díky jednoduchému společnému epilogu), spolehlivě pohřbeno. Jen by bylo efektně zakonzervováno, a tím popřeno. Před nadějnou hereckou sestavou tedy stojí ještě výzva ustát svou bez/moc.