Intenzivní jevištní existence Dočkalové je předností inscenace U Kočičí bažiny

Hra U Kočičí bažiny, která měla světovou premiéru v dublinském Abbey Theatre v roce 1998 a několikrát již byla inscenována i na tuzemských scénách, je syrovým příběhem kupícím v ústřední postavě plamennou rebelii, hnilobu zraňující minulosti i prchavou naději. Ne nadarmo se hře Mariny Carr (* 1964) přiznává inspirace v Eurípidově antické hrdince Médeie. Tato postava řeckých mýtů může napovědět i osud matky a dcery od Kočičí bažiny…

Záběr z inscenace U Kočičí bažiny pražského Divadla pod Palmovkou. Foto: Divadlo Pod Palmovkou

Hester Swanová hledá po nocích klid a smíření. Hledí do nekonečnosti mokřin a přilehlého jezera, vyhlíží svou ztracenou matku. Plný charakter hrdinky rozžívá Tereza Dočkalová, herečka, jež do svých postav, ať jsou jakékoliv, obtiskává cosi osobnostně výrazného. Zároveň je v proměnách pružná, plastická, osahává široké rozhraní emoční škály postavy Hester a nabízí jej v důrazném, vypjatém gestu i očima vyzařujícími křehkost.

Sledujeme jeden den Hester Swanové. Již v prvním obrazu, kdy pohřbívá černou labuť, zazní věštba předznamenávající hrdinčinu smrt. Poslední den Hester je přitom i dnem svatby jejího bývalého partnera, otce jejich dcery Josie Carthaga Kilbrida. Zdá se, že Hester je u Kočičí bažiny držena poutem právě k bývalému partnerovi. Pracuje zde pouto fatální lásky. Dlouhá společná minulost opředená tajemstvím, jako ostatně celé podivné místo potemnělého močálu. Hester však to své rodné místo křečovitě svírá především kvůli naději, že jednoho dne v dálce spatří siluetu matky, která ji na tomhle místě kdysi zanechala. Hester sužuje, proměňuje, ovlivňuje pocit zásadní křivdy, jíž byla vystavena. Vedle atraktivní tragické hrdinky vyzdvihuje inscenace téma rodinných vztahů, především vliv rodičů na děti. Hester rodiče v podstatě neměla a její charakter je tím značně poznamenaný.

Tereza Dočkalová v inscenaci U Kočičí bažiny pražského Divadla pod Palmovkou. Foto: Divadlo Pod Palmovkou

Režisér Michal Lang se rozhodl jít cestou nejednotného hereckého výrazu. Hana Seidlová jako Carthagova matka využívá velká gesta, pitvoření, až karikatury. V podobném gardu vidíme Ivanu Wojtylovou jako sousedku Moniku. Naopak Michal Lurie coby Carthago je přirozený, civilní, stejně tak Kateřina Hrdinová jako jeho nastávající Karolína. Nenašla jsem klíč k téhle nevyvážené stylizaci a režijní záměr vedení hereckého pojetí postav mi zůstává záhadou.

Pravda, i přes odlišné režisérské vedení hereckého výrazu vzniká mezi členy souboru napojení. Lurie a Dočkalová vykazují nespornou partnerskou chemii a při představení, které jsem navštívila, byli výtečně napojeni na představitelkou dcery Josie: v ní alternují Emile Teplá a Sofia Lily Boor, já zhlédla druhou nich. Dětské herečce, která dostává v inscenaci nemalý prostor, lze vyseknout uznání; hrála velmi soustředěně.

Přestože nejednotné vedení hereckého výrazu především v prvním polovině na mě působilo rušivě, paradoxně právě herecké výkony jsou důvodem, proč inscenaci vidět, a především kvůli Tereze Dočkalové.