Jak slavit Ječný den – návod pro zvířátka

Eamon Buckley žil až do svých čtrnácti let s otcem v lesích, daleko od civilizace. Naučil se sice stopovat a lovit zvěř pro potravu, ale už ne to, jak vyjít s jinými lidmi. Teprve když jeho otec zmizel, dozvěděl se, že se jmenuje John, a musel se začlenit do společnosti. Překvapivou útěchu mu tehdy poskytla kniha Údolí Winterset: veršovaný příběh humanoidních zvířat, která musí čelit vpádu vnějšího světa do svého idylického údolí. Dokonce si předplatil časopis pro fanoušky zvaný Žabákova hostina. A právě v této tiskovině narazil na hrst jízdenek, které mu umožní jeden den v roce – konkrétně 7. září, které je v Údolí Winterset označeno za Ječný den – trajektem navštívit ostrov, kde kdysi žil autor jeho milované knihy.

Společně s nejlepšími přáteli Caroline a Markem se tedy na ostrov vypraví. Zjistí, že nejsou jediní. A především zjistí, že v údajně dávno opuštěném sídle před mnoha lety zemřelého autora se svítí a připravuje se hostina. Skutečná „žabákova“ hostina. Protože v tento Ječný den se o své lidské hosty postarají starý králík Runny, geniální žabí kuchař Flackwell, prohnaný lišák Finn a medvěd-stavitel Bing. Jenže představy hostů a představa hostitelů o průběhu oslav Ječného dne se zásadně liší. Eamon a jeho přátelé se budou muset brzy bát o svůj život…

Dvakrát obálka českého vydání zasazená do vizuálně spřízněné krajiny, kterou si pražské nakladatelství Argo evidentně vyrobilo „ve stroji“, zdroj: Facebook nakladatelství Argo

Králík v žitě, žabák v kuchyni

Jonathan Edward Durham si ve svém debutovém (a doposud pohříchu jediném) románu z roku 2021 pohrává s kultem všech těch Žabákových dobrodružství Kennetha Grahama (případně filmové adaptace člena Monty Python Terryho Jonese), Příběhů králíčka Petra od Belatrix Potterové a pochopitelně nezapomenutelné Daleké cesty za domovem Richarda Adamse. Což je kniha, která vedla největšího britského anarchistu mezi autory fantastiky, Michaela Moorcocka, k legendárnímu výroku, který je třeba opakovat pokaždé, když je k tomu příležitost: „Celá americká fantastika je psaná roboty a pro roboty, zatímco celá britská fantastika je psaná králíky a pro králíky.“

Příběhy, kde se zvířata, ty roztomilé kuličky kožešiny a chloupků, oušek a tlapiček, drápků a tesáčků, chovají (skoro) lidsky, nám ze čtení dělají zážitek podobný hraní si se živým tvorem, který je schopen opětovat naši lásku, ale zároveň si do něj můžeme projektovat mnohem větší zranitelnost, naivitu a čistotu citu než do lidských bytostí. Samozřejmě, všechny tyhle představy jsou iluze. Pokud si chcete na věky věků zkazit požitek třeba ze zmíněné Daleké cesty za domovem, doporučujeme jeden z esejů Ursuly K. le Guinové z knihy Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků. A do hry mohou rovněž vstoupit cynické varianty těchto příběhů, třeba neprávem zapomenutý fantasy klenot Stavitelé Daniela Polanského, který do světa humanoidních zvířátek zasadil drsné vyprávění o pomstě ve stylu Quentina Tarantina nebo vrcholného Johna Woo.

Související článek

Američanka Ursula K. Le Guinová jako nejvýznamnější autorka sci-fi a fantasy

• Boris Hokr

Durhamův román Údolí Winterset si v pozitivním i negativním slova smyslu všímá posedlosti, jakou tyto příběhy vzbuzují ve svých fanoušcích a fanynkách. Jak může obliba některého příběhu lidi spojovat a být platformou, na níž dosáhnou porozumění. Ostatně v knize se nachází nádherný obrat: „Jako odpověď dostala pouze přikývnutí, ale to stačilo, aby se všichni opět vrátili na stejnou stránku.“ Durham nabízí tresť podobných knih, ale zároveň poukazuje na jejich temnou stránku, respektive na to, co jejich čtením a adorováním poněkud vytěsňujeme: Lidé se sice nad těmito idylami dojímají, ale zároveň většinu tvorů, z nichž děláme hrdiny, nemilosrdně lovíme, či rovnou pěstujeme na porážku.

Eamon a jeho přátelé narazí na králíka Runnyho, jenž se trochu stylizuje do ušáka z Alenky v Říši divů. Projdou si s ním sídlo autora jimi milované knihy, které je plné loveckých trofejí. Ovšem vzápětí nastane zvrat: z jejich dětských hrdinů se vyklubou vražední psychopati. Má to však svoji logiku: dluh lidstva králíkům, žabákům, lišákům, medvědům a dalším je třeba splatit! Jistěže sám fakt, že lovci lidské kořisti zde nejsou anonymní redneci, mutanti, mimozemšťané či hororová monstra, nýbrž hravá zvířátka, která by se okamžitě mohla stát celosvětovým hitem na poli nejen plyšáků, není zcela originální. Své si k tomu v některých ze svých knih řekl Carlton Mellick III a poměrně nedávno po zásluze v kinech propadla hororová verze Medvídka Pú. Ovšem Jonathan Edward Durham to pojal zdaleka nejkomplexněji a nejpůsobivěji.

Kolik masa se dá ještě krájet?

Samotný příběh následující po hlavním zvratu, kdy se z lidských hostů stane kořist, je poměrně nezajímavý. A nutno říct, že poměrně nezajímavé jsou i lidské postavy. Tedy s výjimkou Eamona, který do lidské společnosti nikdy tak docela nepatřil a události Ječného dne (a noci) v něm vyvolávají nejen děs, ale i překvapivou nostalgii. Naštěstí jsou zde zvířecí antagonisté. Durham pracuje s představou, že milovaná kniha Údolí Winterset vyprávěla o skutečném místě, do něhož jednoho dne zavítal anglický šlechtic s mánií lovit. Většinu obyvatel vyvraždil a jen pár nejzajímavějších exemplářů ponechal naživu, aby se jimi mohl chlubit přátelům. A protože byl sadistický zmrd a arogantní snob, ještě o nich napsal dětskou knížku, z níž se stal hit.

Jonathan Edward Durham s výtisky své knihy Winterset Hollow, tedy Údolí Winterset. Durham se narodil nedaleko Filadelfie, dětství trávil především četbou. Po studiu neurovědy a literatury se rozhodl pro uměleckou činnost. Žije v Kalifornii, zdroj: Facebook spisovatele

Postupně odhalované obrázky ze zajetí Runnyho & spol., například jeskyně, v níž si medvěd Bing z kostí jelenů a dalších zvířat vytvořil úžasné fresky svého starého domova, patří k tomu nejpůsobivějšímu, co Durhamův román nabízí. A zároveň dává do zcela jiného kontextu cynismus a sarkasmus jednotlivých zvířat, stejně jako míru jejich nadšení, s níž se (ne)účastní honu na lidi. Někdy je výsledek ryze hororový, jindy to vede k nádherně bizarním scénám – jako když se Runny (tedy králík s dlouhýma ušima) a Flackwell (žabák tak nějak bez uší) dohadují o tom, jestli při hře na violu je „A“ moc vysoké, nebo ne, zatímco kdesi v pozadí dodělává jeden z lidí.

Naturalistické krvavé scény honu a likvidace kořisti se zde přirozeně střídají s dětskými obrázky zvířátek kouřících dýmku a užívajících si dlouhé letní dny a podivně šroubovanými poetickými obraty. Což může být jedním z důvodů, proč Údolí Winterset kromě nadšení vzbuzuje i řadu odsudků. Durham se totiž nechává někdy až příliš unášet snahou naplnit každou větu nějakým významem a hloubkou. A bohužel ne vždy úspěšně. V kontextu příběhu některé věty skvěle fungují jako rána na solar, zatímco jiné působí jen nabubřele (typu „soustředění, které sleduje pouze požehnaný účel“).

Jonathan Edward Durham exceluje, když kombinuje slavný „mravní zákon ve mně“ s mrazivou vybíjenou, v níž se Runny & spol. mstí lidskému rodu za anihilaci svého světa. Trochu však autorsky plave, pokud se snaží příběh napojit na „hvězdné nebe nade mnou“ – jeho snaha o jakousi novou filozofii přírody s odkazy na Henryho Davida Thoreaua moc nefunguje. Tam, kde se americký debutant soustředí ryze na své hrdiny a antihrdiny a jejich osobní tragédie ve spojení s „užaslou pokorou, s níž se člověk noří do svého oblíbeného příběhu“, je Údolí Winterset v nejlepším slova smyslu brutální čtenářský zážitek.