Nekrolog: Dan Simmons byl literární šíp vystřelený z luku boha

Té zprávě bylo nejprve těžké uvěřit. Šířila se nejprve prostřednictvím účtů na sociálních sítích bez přímého potvrzení rodinou či relevantním médiem. Navíc tvrdila, že Simmons je mrtev již týden. Pro mnohé z nás, jeho čtenářů a čtenářek, to byla záminka udržet si naději. Víru, že autor, který tak často s oblibou upozorňoval na to, jak fikce přetváří realitu a jak výtvory lidského génia mají tendence ožívat, se stal součástí moderního příběhu o informacích, které se vymkly kontrole. Ale bohužel: zprávy byly pravdivé. Dan Simmons zemřel 21. února ve věku sedmdesáti sedmi let.

Dan Simmons byl vzácným příkladem autora, který dokázal zanechat fascinující, inspirující a zábavné dílo hned v několika žánrech. Nejslavnější je jeho série tvořená romány Hyperion, Pád Hyperionu, Endymion a Endymionův vzestup. V nejlepším slova smyslu opulentní space opera má ve své DNA obdiv k science fiction (ostatně první kniha cyklu je jakýmsi souhrnem populárních subžánrů), ale také k básním Johna Keatse či ke Canterburským povídkám s jejich strukturou vyprávění několika poutníků.

Simmons odkazoval i k těmto dvěma tvůrcům: vlevo anglický romantický básník John Keats (1795–1821) – na obraze Williama Hiltona asi z roku 1822; vpravo Geoffrey Chaucer (okolo 1340–1400), největší básník anglického středověku, zdroj: Wikipedia.org

Pro mnoho čtenářů a čtenářek bylo první čtení Hyperionu zjevením, pro mnohé zůstává kniha tím nejlepším, co může science fiction nabídnout. Ne nadarmo se i v českém překladu dočkala celá sága hned tří vydání, pokaždé s obsáhlou revizí překladu a s dalšími a dalšími bonusy. Protože Zpěvy Hyperionu (ve starší podobě Kantos Hyperionu) je dílo důležité nejen pro ty, kdo hledají onen mystický pocit úžasu spojovaný se sci-fi, ale i pro akademiky a akademičky zkoumající zákonitosti postmoderních her s intertextualitou a intermedialitou. Ovšem něčím důležitých děl najdeme v autorově bibliografii více.

Přesně věděl, co chce

Narodil se 4. dubna 1948 v Peorii ve stát Illinois. Na americký Středozápad, kde vyrůstal, se ostatně opakovaně vracel ve svých dílech. O hororovém románu Temné léto (1991) prohlásil, že namočil brk do krve svého dětství. Od malička chtěl být spisovatelem a na rozdíl od mnoha jiných lidí na splnění tohoto snu pracoval právě už v dětských letech, kdy spolužáky obšťastňoval prvními příběhy (včetně například pokračování filmu, nikoliv knihy Čaroděj ze země Oz). Nejprve ovšem vystudoval anglický jazyk a pedagogiku (magisterský titul z roku 1971) a osmnáct let strávil jako učitel. Roku 1995 mu byl mimochodem za jeho zásluhy v oblasti vyučování (a psaní beletrie) udělen čestný doktorát.

Zásadně Simmonsovi pomohl americký spisovatel, scenárista, literární kritik a editor Harlan Ellison (1934–2018). Na snímku je Ellison zachycen v Los Angeles 2. března 2002, foto: Allstar/Graham Whitby Boot – Mary Evans

Navzdory pevnému odhodlání se jeho kariéra rozbíhala pomaleji. Zásadní pro ni byla podpora slavného spisovatele a editora Harlana Ellisona, jehož agent Richard Curtis začal nováčka Simmonse zastupovat.

V roce 1982 vyšla Simmonsovi první povídka The River Styx Runs Upstream (Řeka Styx teče proti proudu). O tři roky později následoval debutový román Píseň Kálí. V obou případech jde o drásavá díla spojená motivem rodiny (povídka vypráví o neschopnosti připustit smrt milované osoby, román nabízí motiv boje o vlastní dítě), což možná souvisí s tím, že v té době byl Simmons čerstvým otcem dcery Jane. Ostatně obavy byly zachyceny i v jedné z linek Hyperionu – dcera jedné z postav se má stát v univerzu série spasitelkou lidstva…

Dan Simmons při diskuzi na Wabash College v americké Indianě v roce svých sedmdesátin, zdroj: Wabash College

Zmínit podobné souvislosti a motivy je důležité, neboť Simmons měl, má a pravděpodobně bude mít pověst autora, který se opájí vlastní chytrostí a má sklony k poučování. Jinými slovy, že pracuje s extrémně důslednými rešeršemi a čtenáře zahlcuje myriádami faktů a obskurních zajímavostí. Jako by na něj platila poznámka Terryho Pratchetta o podobnosti dobrého vzdělání a pohlavní nemoci – tak trochu vás vylučuje z normální společnosti, a zároveň máte děsivé nutkání šířit to dál. Jenže součástí Simmonsových příběhů byla v podstatě vždy linie vyprávění točící se kolem tragické ztráty někoho milovaného a naší neschopnosti se s ní náležitě vypořádat.

Ano, Simmonsovy knihy byly někdy až opulentní a filigránsky vystavěné, jejich architektura přetékala odkazy a i dětští hrdinové občas plánovali lépe než Oppenheimerův tým pracující na vývoji atomové bomby. Ale vždy vyprávěl především příběhy o lidech. A uměl to zatraceně zábavně.

Konzul sci-fi, princ hororu

Skutečný přelom pro jeho kariéru znamenal rok 1989. Tehdy mu vyšly hned dva zásadní romány. Kromě již zmíněného Hyperionu to byly Hladové hry (Carrion Comfort); česky také ve třech svazcích ovšem jako Doba mrchožroutů. Hororový thriller, nasycený obavami z možné eskalace studené války v atomové inferno, pracoval s motivem psychické manipulace a fascinace násilím. Svého druhu to byla i variace upířích románů – Simmonsova monstra se však neživila krví, nýbrž si krátila čas ovládáním mysli druhých. Důležitou součástí románu byly pasáže z koncentračních táborů druhé světové války: právě v nich se hrdina románu Saul Laski poprvé setká se svou nemesis – oberstem, který díky své nadpřirozené schopnosti hraje se židovskými vězni zvrácené šachové partie, při nichž namísto figurek vystupují skuteční lidé.

Dan Simmons při diskuzi na Wabash College v americké Indianě v roce svých sedmdesátin, zdroj: Wabash College

Simmons opakovaně tvrdil, že bychom mohli strávit celý život zkoumáním doby nejen druhé světové války, ale především vzestupu nacismu a mechanismů, které nakonec udělaly z prostých a předtím slušných lidí nelidské zabijáky. Linii z minulosti pak propojil s divokou, místy až brakově přepálenou akční jízdou zasazenou na zdánlivě kultivovaný americký Jih a do afroamerických ghett. Mimochodem, oberst se zde po letech pokouší připojit ke skupině mocných, kteří si na soukromém ostrově dopřávají zvrácená potěšení a manipulují světovými lídry – někdy silou, někdy morální korupcí. V době Epsteinovy kauzy je román opět po letech nepříjemně aktuální.

Jak Hyperion, tak Hladové hry obdržely řadu cen. Simmons si vysloužil pověst jakéhosi prince amerického hororu, neohroženého vyzyvatele a následníka Stephena Kinga. Především ve svých hororových povídkách však vycházel z jiné tradice a blízko měl ke svému dobrému příteli Georgi R. R. Martinovi, který několik excelentních hororů napsal v osmdesátých letech. Nicméně podobnost se Stephenem Kingem sám Simmons podpořil výše zmíněným románem Temné léto. Příběh skupiny dětských hrdinů čelících na maloměstě během jednoho léta nadpřirozenému zlu v mnohém připomíná kultovní Kingův román To. A obsesí jeho postav výpravami na kolech (jíž věnoval Simmons i výborný esej) zase připomene mladším generacím celosvětový fenomén Stranger Things.

Americký spisovatel science fiction a hororu Dan Simmons, zdroj: Hachette Book Group

Hrdinové Temného léta se pak dlouho objevovali ve větších i menších rolích v dalších autorových knihách. Například v románu Ohně z ráje (1994), kde se literární karikatura Donalda Trumpa snaží prodat havajský golfový resort japonským investorům v době, kdy jeho hosty krvavě likvidují náhle probuzení havajští bohové. Přímé pokračování Temného léta však napsal pouze jedno – pod titulem Zimní přízrak (2002) a dost možná se jedná o nejděsivější autorovu knihu.

A ještě v tom samém roce 1989 Simmonsovi vyšly i neprávem přehlížené Fáze gravitace, které nelze zařadit ani do hororu, ani do science fiction. Je to v podstatě meditativní příběh bývalého astronauta, který hledá smysl života. Na pomezí sci-fi a hororu je pak i další příběh, v němž najdeme silný vliv George R. R. Martina – Pustá duše (1992). Ta vypráví o telepatovi, který se musí vypořádat se smrtí milované manželky, jež telepatovi fungovala i coby kotva jeho duševního zdraví.

Drsná škola rešerší

Simmonsova schopnost střídat žánry a přístupy se rovněž projevila v románu Továrna křiváků (1999), jehož hrdinou je Ernest Hemingway. Není to přitom první spisovatel, jemuž vdechl Simmons další život – již v Ohních z ráje se v jedné dějové linii objevuje Samuel Clemens, John Keats zase aktivně prochází Zpěvy Hyperionu. Celoživotní obdiv k Charlesi Dickensovi vedl Simmonse k napsání fenomenálního Drooda (2009), jenž funguje coby pocta nejen slavnému realistickému romanopisci, ale i Londýnu devatenáctého století. V románu Páté srdce (2015) se potkávají Sherlock Holmes (jenž si uvědomuje, že žije ve vězení, jehož mříže tvoří slova) a spisovatel Henry James.

Anglo-americký spisovatel Henry James (1843–1916), kterého Simmons „obsadil“ do svého románu Páté srdce (2015), foto: Historic Collection / Alamy / Profimedia

Zvláštní místo v autorově tvorbě má trojice románů s antihrdinou Joem Kurzem napsaná na počátku tisíciletí. Běží o poctu americké drsné škole – a to jak její melancholické linii reprezentované Raymondem Chandlerem, tak úsečné a temné tvorbě například Richarda Starka. Simmons, jenž v Hyperionu pozvedl barokně nabubřelý jazyk space oper, se zde pokusil o strohý styl zbavený zbytečných popisů, a přesto plný populárních hlášek. Výsledek je extrémně zábavný. Kurtz ohrnuje nos nad populární sérií detektivek Roberta B. Parkera o Spenserovi; na výzvu padoucha, co mu předvede, reaguje lakonicky „Pětačtyřicítku“; vedlejší postavy občas trousí poznámky jako: „,Já vím, co je to fatva,‘ usadil ho Hansen. ,Jsem na oddělení nejspíš jediný, kdo četl Salmana Rushdieho.‘“

Vliv drsné školy je znát i v dystopickém románu Flashback (2011). V něm sledujeme Spojené státy, které jsou v blízké budoucnosti zdevastované drogou ovlivňující vzpomínky a částečně ovládané japonskými korporacemi.

Poslední dvě dekády však byly především ve znamení knih, u nichž nelze nezmínit obsáhlé rešerše. Takový je výše uvedený Drood, ale na počátku tisíciletí se Simmons vrátil i ke space opeře. Pokud ve Zpěvech Hyperionu vytěžil Keatse a Chaucera, tak ve dvojici románů Ílion (2003) a Odysea (2005) propojil Homéra, Shakespeara a Prousta s moderní teorií kvantové fyziky. Nejen některé jeho postřehy o sonetech slavného alžbětinského dramatika přitom mohou dost usnadnit život vysokoškolským studentům literatury.

Spisovatel Dan Simmons, zdroj: www.dansimmons.com

Vrcholem Simmonsovy tvorby v novém tisíciletí je ovšem Terror (2007), velkolepý návrat k hororovému žánru. Jedná se o mrazivé dovyprávění osudů posádek dvou lodí (Erebus a Terror), které se v polovině devatenáctého století pokoušely objevit takzvanou severozápadní cestu kolem amerického kontinentu. Co se s těmito lidmi přesně stalo, mimochodem dráždilo i představivost Charlese Dickense. A některé nedávné objevy dokládají, že v jistých ohledech Simmons odhadl vývoj událostí až mrazivě správně. Jeho příběh o střetu racionálních bílých mužů přesvědčených, že jim právem patří celý svět, s démonickou věcí na ledě, je jedním z nejlepších hororů historie a dočkal se i poměrně zdařilé seriálové adaptace. Do oblasti ledu a smrtící přírody pak autor zavítal ještě v románu The Abominable o výstupu na Mount Everest, jehož český překlad by měl vyjít letos.

Náš přítel na poli literatury

Číst Dana Simmonse bylo vždy fascinující pro onen mix přepálenosti, která by se zdánlivě hodila jen k projekcím takzvaných půlnočních filmů, dobové věrnosti a zasvěcených literárních postřehů. Jak už jsme zmínili na začátku: jeho knihy nikdy nebyly suché poučování. Spíše byly naplněny předsevzetím, že co nejvíce složek jakéhokoliv fiktivního díla musí být co nejrealističtějších a nejautentičtějších, aby bylo možné správně pracovat s těmi zcela vybájenými. A tak součástí Terroru je například obsáhlé shrnutí toho, jak se pro podobné výpravy konzervovaly potraviny.

Screenshot úvodní pasáže Simmonsova rozhovoru pro český žánrový web Sarden, repro: ČT art

Možná nejhezčí shrnutí autorovy důslednosti zaznělo v rozhovoru pro český žánrový web Sarden. Ano, jedna z největších hvězd science fiction a hororu si před lety našla čas a poskytla obsáhlý, v přepisu téměř desetistránkový rozhovor neplaceným nadšencům, protože jej s nimi pojila láska k příběhům a pocit sounáležitosti s fandomem napříč státy. Vím, že následující citace je obsáhlá, ale je to autentický Simmons, byť ne vázaný v kůži:

„Někdy se může stát, že během výzkumu nějaká věc svede spisovatele z cesty. Můj přítel George R. R. Martin se mi jednou zmínil, že musel přestat pracovat na svém románu Sen Ockerwee, protože jeho hrdina se procházel někdy na konci devatenáctého století po salónech a bordelech v Natchezu a on si nebyl jist, jestli v té části města už přešli na osvětlení plynovými lampami.

Dnes je samozřejmě jednoduché zjistit si takové detaily na internetu, ale George a já jsme psali už v osmdesátých letech, kdy k výzkumu bylo třeba mnoha knih a cest do knihovny.

A samozřejmě někdy ani Google nepomůže.

V mé poslední knize Black Hills (rozhovor byl pořízen v roce 2010 – pozn. red.) se jedna důležitá scéna odehrává v prvním Obřím Kole na světě (tehdy to byl takový zázrak, že se obě písmena psala velká), které bylo představeno na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Ten výzkum mě ohromně bavil a brzy jsem znal přesnou výšku obřího kola – přibližně 83,8 metrů, počet kabin, počet sedadel v každé kabině (38), provedení čalounění, otáčecí židle, které měli pasažéři k dispozici (stejně na nich nikdo neseděl, všichni se mačkali u oken)… Také jsem znal všechny detaily téměř operních obleků „stráží“ u dveří jednotlivých kabin. Ti tam byli proto, že si inženýři a pořadatelé výstavy uvědomili, že Obří Kolo bude nejvyšší stavbou v Americe a mohlo by se tedy najít dost sebevrahů, kteří by se rádi tímhle způsobem rozloučili se životem, takže stráž dveří byla trénovaná v kontaktním boji a jiu-jitsu.

Obří Kolo čili Ferris Wheel navržené na Světovou výstavu v Chicagu v roce 1893, zdroj: Wikipedia.org

Tohle všechno jsem věděl… ale na jakou stranu se kolo otáčelo??!!

Ta velmi romantická a významná scéna se odehrávala v jedné kabině kola a měl jsem přesně vymyšleno, co bude vidět během stoupání a klesání (pasažéři během jedné jízdy udělali dvě otáčky), ale na jakou stranu se to točilo? Nemohl jsem popsat, co Pahá Sápa a slečna Rain DePlachetteová uvidí, dokud jsem nezjistil, na kterou stranu se ta zatracená věc otáčí. Shlíželi během jízdy nejprve na Bílé město výstaviště a Michiganské jezero, nebo nejdřív na Turecký pavilón, pak na železnici vedoucí za areálem a nakonec na v dálce se táhnoucí Velké planiny??

Skoro všechna moderní obří kola se otáčí po směru hodinových ručiček, což mi ale o tomhle konkrétním z roku 1893 nic neřeklo. Nakonec jsem musel s tímhle zvláštním výzkumem požádat o pomoc lidi z mého webového fóra a vyslat je, ne nepodobné příležitostným detektivům z Baker Street, za záhadou.

Narazili jsme na novinové reportáže z roku 1893, které ten zážitek popisovaly, a online jsme našli staré dopisy a deníkové záznamy napsané během chicagské výstavy. Jeden z nejlepších záznamů byl dlouhý popis výstavy napsaný začínajícím spisovatelem Edgarem Ricem Burroughsem společně s jeho ženou. (Od ní pocházely ty nejlepší popisy.) Některé uváděly, že se kolo otáčí po směru hodinových ručiček a pasažérům se naskýtá jako první pohled na Bílé město a jezero, ale podle jiných to zase vypadalo, že se točí proti směru, nejdřív jsou vidět planiny a teprve potom výstaviště.

Takže jsem si musel najít inženýrské nákresy prvního Obřího Kola na světě a dát se do studia jeho útrob, převodů a motorů.

Po dobu zhruba dvou nesmírně důležitých týdnů (protože romány píšu v časovém limitu dvanácti měsíců) jsem ty plány hledal. Konečně jsem je našel.

Ano, první Obří Kolo na světě, navržené pro Světovou výstavu v Chicagu v roce 1893, mělo na rozdíl od všech moderních obřích kol kdekoliv na světě převody navržené tak, aby se mohlo otáčet na obě strany.“

Obří Kolo čili Ferris Wheel navržené na Světovou výstavu v Chicagu v roce 1893, zdroj: Wikipedia.org

Víte, že knihy mají pocity?

Tahle ukázkou demonstrovaná důslednost je právě důvodem, proč je četba Simmonsových románů plná radosti i nebezpečí. Můžete se v nich ztratit, mohou vás změnit. Ale to je v pořádku. Některé přenosné choroby nakonec opravdu přinášejí radost. A navíc, jak se lépe než četbou rozloučit s někým, kdo v témže rozhovoru odpověděl na otázku, kterou ze svých knih má nejraději, tak, že nemůžeme zapomenout na prostou skutečnost, že nebyl pouze spisovatelem, ale především člověkem?

„Jsem nejen autor mnoha knih, ale také rodič, a proto dobře vím, že člověk by neměl říkat, které dítě má nejradši. Já mám samozřejmě jen jedno dítě, dceru Jane, takže musím být opatrný jen v literární oblasti. Ale řekl bych, že i zde je tohle pravidlo velmi důležité. Knihy mají pocity, víte? A často trucují, pokud jim dáte méně než bezpodmínečnou lásku.“

Knihy Dana Simmonse nikdy trucovat nemusely. Děkujeme.