Julie Andrewsová, umělkyně mnoha talentů, se představuje

Nejsou až tak výjimečné případy, kdy filmové producenty nadchne nějaká divadelní hra natolik, že se rozhodnou pořídit její filmovou adaptaci, avšak herce, případně zpěváky, kteří danou hru svým uměním proslavili, odmítnou do snímku obsadit, protože jistější jim připadá angažovat určité filmové hvězdy, i kdyby nebyly rovnocennou náhradou. Příkladem z posledních let je muzikál Bídníci, v němž exceloval Alfie Boe (naštěstí už ČT několikrát, naposledy letos v červnu, vysílala záznam koncertního předvedení tohoto díla, takže jsme se na vlastní oči mohli přesvědčit jak o jeho profesním mistrovství, tak zejména o mimořádném charismatu), kdežto ve filmovém zpracování jej nahradil herec sice známější, ale sotva dosahující jeho kvalit.

Takovou zkušenost si odnesla i Julie Andrewsová (*1935), jak dokládá loňský francouzský dokument Julie Andrewsová – melodie života. Před pětašedesáti lety zazářila na broadwayském jevišti v muzikálu My Fair Lady, ale když začal filmový magnát Jack Warner (jeden ze zakladatelů dodnes fungující formy Warner Bros.) uvažovat o jeho filmové podobě (1964), dostala přednost hvězdná Audrey Hepburnová, byť v pěveckých vystoupeních byla posléze předabována. Marni Nixonová, která se tohoto záskoku ujala, nečinila tak poprvé – stejně tak „přezpívala“ ústřední hrdinku v jiném slavném muzikálu, West Side Story (1961).

Díky, pane Warnere!

Julie Andrewsová přesto slavila úspěch. O titulní roli v My Fair Lady sice přišla, avšak Walt Disney uvěřil v její pěvecký i herecký talent a obsadil ji do role pohádkové vychovatelky ve filmu Mary Poppins (1964). Diyneyeho odhad se ukázal jako zcela přesný. Když se udělovaly Oscary, pozlacenou sošku si odnesla Andrewsová, zatímco Hepburnová nebyla ani nominována. Už předtím Julie získala neméně cenný Zlatý glóbus a právě tehdy se silnou ironií v hlasu poděkovala Warnerovi, že jí svým odmítnutím vlastně pomohl.

Režisér Yves Riou – ve svých předešlých dokumentech se věnoval kupříkladu osudům věhlasného herec a zpěváka Freda Astaira – postupuje obvyklým způsobem: Julii Andrewsovou přibližuje v chronologickém sledu od jejích dětských let. Vedle jejích výpovědí a průběžného komentáře začleňuje i postřehy kolegů a spolupracovníků, kteří její kariéru zasazují do dobového kontextu. A samozřejmě jsou zařazeny obrazové doklady pěveckých kreací, ať již pocházejí z amatérských záznamů nebo se jedná o výňatky ze slavných filmů. Dozvíme se kupříkladu, že Andrewsová vládla jedinečným sopránovým hlasem v rozsahu bezmála pěti oktáv, ale současně se od dětství musela vyrovnávat s tvrzeními, že nemá natolik přitažlivou tvář ani nohy, aby jimi mohla zaujmout publikum.

V rodné Anglii – jistě i zásluhou ctižádostivých rodičů, matky a otčíma – se stala dětskou hvězdičkou zábavních pořadů, avšak skutečnou kariéru, už bez stále pochybnějších rodičovských berliček, rozjela teprve v zámoří. S My Fair Lady, která měla premiéru koncem roku 1956, jednoznačně uspěla. Když se s touto inscenací vypravila do Anglie, rovněž tam sklízela neuvěřitelné ovace, kdejaká slavná osobnost, včetně Winstona Churchilla, ocenila její umělecké schopnosti. Neměla to přitom na jevišti jednoduché: upjatě vychovaná i chovající se Julie se obtížně sbližovala s často prostopášnými partnery, přesto společně vytvořili spolehlivě fungující dvojici – a nejen v My Fair Lady (s Rexem Harrisonem), ale třeba také s Richardem Burtonem v Camelotu (v tuzemských kinech se jeho filmová, opět odlišně obsazená adaptace uváděla pod názvem Král Artuš a jeho družina).

Nabídka hrát titulní roli v Mary Poppins (1964), v anglosaském světě dobře známou pohádkovou postavu z dětských příběhů, přišla v okamžiku, kdy Disney zhlédl Camelota. Dokonce byl ochoten počkat; natáčení odsunul do doby, až skončí Juliino těhotenství. Složité vznikání Mary Poppins ostatně zachytil jeden nedávný film, a sice Hledání pana Bankse (2013), kde roli Disneye, přesvědčujícího autorku námětu, aby souhlasila s filmovým zpracováním, ztvárnil Tom Hanks (skutečná Julie, jíž zde zpodobnila Victoria Summerová, se v Hledání pana Bankse téměř anonymně jen mihne).

Andrewsová stála při práci na Mary Poppins poprvé před kamerou a občas nevěřila vlastním očím. Netušila, že po značnou část natáčení bude zavěšená na lanku, protože Marry Popins patří mezi první filmy cíleně spojující živého herce s animovanou postavičkou. Kladný ohlas mezi publikem i odbornou veřejností ji vyzdvihl mezi hollywoodské celebrity. Svou následující roli předvedla v muzikálu Za zvuků hudby (1965), spojující malebné rakouské scenerie s tklivým příběhem sedmi dětí, prchajících před nacistickou hrozbou. Navzdory kultovnímu postavení tohoto titulu nezbývá než konstatovat, že jde o sladkobolný kýč. Přitom jen první ze jmenovaných titulů jsme směli (a to až o sedm let později!) spatřit v tuzemských kinech. Zbývá dodat, že některé muzikálové role neprozřetelně odmítla, třeba v Hello, Dolly (1969), kde pak excelovala Barbra Streisandová.

Julie Andrewsová se rozhodla prosadit se i nemuzikálovými postavami, jimž – podle žánrového ladění – hodlala vtisknout dojemnou vroucnost, napětí i komediální nadsázku. Některé jsme viděli s notným zpožděním v kinech či na obrazovce: Havaj (1966), Roztržená opona (1966), Správná dívka (1967), Star! (1968), dokonce též erotické podbarvené komedie jako Kus (1980), Trhák (1981) nebo Viktor/Viktorie (1982). Jako šarmantní dáma postaršího věku zaujala v „královských“ komediích Deník princezny (2001, 2004). Avšak málokterý našinec si vybaví, že s Julií Andrewsovou jsme se úplně poprvé seznámili zásluhou Československé televize v pořadu Revue Julie Andrewsové, a to již v září 1966! Vystupovala tam s Genem Kellym, legendární hvězdou tanečních filmů.

Má snad mezi nohama fialky?

Režisér Riou se rovněž věnuje soukromému životu Julie Andrewsové a podotýká, že náhlá sláva jednoho z partnerů může vztah vážně poznamenat. Juliin manžel stále tíživěji snášel pozici přívažku a krize vyvrcholila rozvodem. Privátní starosti, k nimž se posléze přidaly i zvěsti o úmrtí otčíma a matčině alkoholismu, přivedly Julii k psychoanalytikovi. V jeho ordinaci se zpovídala plných pět let. Jeden pozitivní dopad léčení mělo: seznámila se s poněkud potrhlým a prostořekým (spolu)pacientem, jenž ji okouzlil svéráznou poklonou: „Julie je tak sladká, že snad musí mít mezi nohama fialky.“

Z nezdvořáka se vyklubal režisér Blake Edwards (1922–2010), tvůrce úspěšných veseloher třeba o komisaři Clouseauovi. Vztah Andrewsové a Edwardse vyvrcholil sňatkem. Manžel obsadil Julii do několika svých filmů s cílem rázně pozměnit její image ctnostné, ba poněkud škrobené ženy. Však ji také charakterizoval slovy: „Vždyť ona nejenže nekleje, ona snad nechodí ani na záchod.“ Během sedmdesátých a osmdesátých let Edwards režíroval snímky (některé jsem již zmínil: Kus, Trhák, Viktor/Viktorie), jimiž chtěl vyhmátnout manželčin dosud netušený sex-appeal.

Julie Andrewsová ve filmu Za zvuků hudby (1965), foto: 20th Century Fox

Už předtím Andrewsová poznala, že filmová kariéra má i stinné stránky. Neúspěch několika filmů může rozhoupat další vyhlídky, ještě děsivější dopad mohou mít pomluvy. Bulvární novináři o Julii začali rozšiřovat fámu, že udržuje milostný poměr s černošským hercem Sidneym Poitierem, jenž jí kdysi předával Oscara za Mary Poppins. Zažalovala je a spor vyhrála.

Manželství s Edwardsem představovalo oázu klidu – omezila filmování a starala se o rozrůstající se rodinu: k jednomu dítěti svému a dvěma manželovým přibyly další dvě společné, následované čtyřmi adoptovanými sirotky z Vietnamu. Tehdy také Julie začala pracovat v různých humanitárních organizacích, třeba UNICEF.

Nedobrovolné rozloučení se zpěvem

Když překročila Julie Andrewsová padesátku, vrátila se k profesi zpěvačky. Opět slavila úspěchy – nyní s provokujícím queer-muzikálem Viktor/Viktorie, který si nejprve vyzkoušela ve filmové podobě. Jenže ji zradil hlas. Po operaci dlouhodobě přetěžovaných hlasivek se dozvěděla krutou skutečnost: už nikdy si nezazpívá, z původních dispozic zůstaly trosky.

Chmury rozptýlila až nové seberealizace: dabing animovaných postaviček (třeba ve druhé, třetí a čtvrté části Shreka), hraní v televizních seriálech Juliin zelený pokoj (2017) a Bridgerton (2020), jehož silně romantická románová předloha, dosud čítající osm svazků, vyšla i česky. Společně s dcerou Emmou začala Andrewsová psát knížky pro děti; z těch nebyla do češtiny dosud přeložena ani jediná.

Nezbývá než Julii Andrewsové závidět její činorodost, s níž překonala své zdravotní i psychické problémy (včetně úmrtí manžela). Anglickou královnou byla povýšena do šlechtického stavu, takže má právo používat titul DAME – stejně jako kolegyně Maggie Smithová, Judi Denchová, Helen Mirrenová, Angela Lansburyová, Emma Thompsonová, Olivia Newton-Johnová…

Julie Andrewsová na filmovém festivalu v Benátkách; září 2019, foto: ČTK/imago-images.de

Julie Andrewsová – melodie života / Julie Andrews – La melodie de la vie (Francie, 2019, stopáž 51 minut)
Režie: Yves Riou.
Vysílá ČT art ve středu 7. října od 21:35 hodin