Když cesta za vlastním já vede přes mrtvoly. Film Vrah naoko je komedií, která klame tělem
Nejnovější snímek Richarda Linklatera, tvůrce mimo jiné oblíbené konverzační trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí nebo existenciálních animáků Sním či bdím? nebo Temný obraz, je navenek romantickou komedií prošpikovanou prvky noiru a krimithrilleru. V jádru je však loňský Vrah naoko, uváděný nyní Netflixem, temným příběhem o nestálosti identity a společenské frustraci.
Americký scenárista a režisér Richard Linklater (* 1960) rád střídá jak žánry, tak nezávislé osobní projekty se studiovými produkcemi. Jeho filmografie, čítající dnes již přes dvacet celovečerních položek, je proto mimořádně různorodá. Ale trademarkem filmaře z texaského Houstonu zůstávají dlouhé oduševnělé dialogy, během nichž postavy rozvíjejí určité myšlenky, a při tom nám poodkrývají svůj charakter a nacházejí k sobě cestu. Rovněž ve Vrahovi naoko jsou hlavním tahákem živé, uvolněné konverzace s proměňující se náladou a dynamikou, nikoliv akční či dramatické scény.
Perfektně zapomenutelnej ksicht
Jeden z klíčových rozhovorů, nastolujících hlavní motivy i vyprávěcí strategii, se odehrává krátce po začátku Vraha na oko. V zastrčené vietnamské restauraci se schází nájemný vrah a chlapík, který si chce objednat vraždu. Specialistovi na odstraňování nepohodlných osob zprvu moc nevěří. Ten si jeho důvěru ovšem získá detailním vylíčením toho, jak se s pomocí aligátorů a dynamitu hodlá zbavit těla a všech otisků, které by mohly vést k identifikaci oběti.
Gary (Glen Powell) je zpočátku opravdu jen profesor. Kým je ale pak? Z filmu Vrah naoko, foto: Netflix
Barvitý popis zamýšlené eliminační techniky je překvapením i pro nás. Muž s velmi jasnou představou, jak někoho zbavit konečků prstů, totiž není žádný vytrénovaný zabiják, nýbrž tuctový vysokoškolský učitel psychologie a filozofie jménem Gary (Glen Powell). Nosí kraťasy po kolena a vytahanou polokošili, jezdí Hondou Civic a – jak lakonicky konstatuje jeho kolega – má „perfektně zapomenutelnej ksicht“. Gary je zkrátka mužem zvyku, který miluje svůj nevzrušivý staromládenecký život na předměstí New Orleans.
Ke spokojenosti mu stačí knihy, jídlo z mikrovlnky a společnost dvou koček jménem Id a Ego. Ve volném čase nevraždí lidi, ale pozoruje ptáky. V nezvyklé roli se ocitl v rámci svého vedlejšáku. Na částečný úvazek pracuje u neworleanské policie. Dosud jen seděl v bezpečí dodávky a poslouchal tajně nahrávané rozhovory. Teď však dostal za úkol zaskočit za suspendovaného parťáka a vyrazit do terénu, kde má předstírat, že vraždí lidi za peníze, a při tom nasbírat dost usvědčujících materiálů, aby mohl být objednatel následně zadržen.
Vše se trochu zkomplikuje, když se Gary (Glen Powell) zamiluje do klientky Madison (Adria Arjona), foto: Netflix
Existuje nějaké pevné já?
Jakkoli bizarně námět zní, jde o „částečně pravdivý příběh“. Alespoň podle úvodního titulku a článku, který roku 2001 vyšel v časopise Texas Monthly. Pojednával o profesorovi z Houstonu, jehož spolupráce s místní policií měla spočívat právě ve hře na vraha. Jmenoval se Gary Johnson a snímek je mu věnován. Filmový Gary je před první akcí k smrti vyděšený. Do nové role se během výše zmíněného dialogu ovšem vžije natolik přesvědčivě, že se stává novou hvězdou oddělení a svou schopnost myslet jako vrah začíná využívat pravidelně.
Pro každé setkání si vymýšlí jinou identitu, aby naplnil očekávání toho, kdo si jej coby domnělého „čističe“ chce objednat. Jak se Gary zamýšlí v lehce redundantním mimoobrazovém komentáři, nájemní vrazi neexistují. Jsou pouhou popkulturní fantazií, mýtem. A za svůj úkol si vzal tento mýtus nikoliv vyvracet, ale proměňovat jej v realitu. Proto se mění v Patricka Batemana z krvavé satiry Americké psycho nebo v Antona Chigurha z moderního westernu Tahle země není pro starý. Takhle přece vraždící psychopati podle médií vypadají.
Gary (Glen Powell; vlevo) je ve své roli nájemného vraha čím dál přesvědčivější, foto: Netflix
Alter ega pohybující se zdánlivě za hranou zákona vnášejí do Garyho nudného života vzrušení. Umožňují mu vystoupit z komfortní zóny, žít naplno. Právě o tom mluví v úvodu filmu během přednášky věnované Nietzschemu. Postupně si bude moci v praxi ozkoušet i další teoretické koncepty, s nimiž seznamuje své studenstvo. Ústředním tématem jeho univerzitních seminářů i Linklaterova žánrově proměnlivého filmu je povaha osobní identity.
Na čem se zakládá naše vědomí sebe sama? Na zabarvení hlasu, myšlenkách a činech? Na oněch otiscích prstů a zubů, které se likvidují hůř než zbytek těla? Konzistentní představa o tom, kdo jsme, je zřejmě nezbytná pro naše přežití. Jenomže co když jde o pouhou iluzi a žádné pevné já neexistuje? Co když jsme jen souborem různých sociálních rolí, které střídáme podle vnějších okolností, jak se domníval například vlivný americký sociolog Erving Goffman?
Gralen Bryant Banks coby policista ve filmu Vrah naoko, foto: Netflix
Pro Garyho jde zprvu o formu terénního výzkumu, o způsob, jak proniknout k tajemství lidského vědomí a chování. Jenomže ztvárňování sebevědomých sexy vrahů probouzí potlačené, pudové složky jeho osobnosti. Už to nejsou jen legrační paruky, divný přízvuk a dočasné tetování. Jde o hlubší změny. Zjišťuje, že se mu líbí být někým jiným. Zvlášť když díky tomu přitahuje pozornost vysoce atraktivních žen jako je Madison (Adria Arjona).
Otěže přejímá chtíč
Madison si u Garyho chce objednat vraždu manžela, kterého nenávidí i proto, že jí nedovoluje chovat se tak, jak by chtěla. Nutí ji držet diety, nosit dlouhé sukně a sčesané vlasy. Ve společnosti, která nás ustavičně přesvědčuje, že by každý měl realizovat svůj potenciál, může být zjevně i tohle důvodem k vraždě. Gary, vystupující jako uhlazený vrahoun jménem Ron, se však do klientky na první pohled zamiluje a objednávku závažného zločinu jí rozmluví.
Gary (Glen Powell) a Madison (Adria Arjona) ve filmu Vrah naoko, který vznikl na motivy skutečného případu, foto: Netflix
Zpočátku jim to i díky skvělé souhře obou herců klape. Vztah plný flirtování, vášně a ložnicového role-playingu má ovšem několik háčků. Gary se v něm musí chovat jako Ron. Sice může dát průchod svým utajeným tužbám, zároveň však zůstává spoutaný danou rolí. Jako introvertní profesor hloubající nad fenomenologií a psychoanalýzou by Madison nejspíš nepřitahoval. Osvobození ega je tak pouze iluzorní. Otěže nad jeho jednáním přejímá chtíč.
Film různými vtipnými situacemi demonstruje, že i v partnerských vztazích jde především o schopnost zvolit správnou masku, přizpůsobit se situaci a kalibrovat své chování tak, aby s námi druzí chtěli být. Někomu se oddat zároveň znamená stát se lehko ovladatelným, což zjišťuje i Gary. Kvůli Madison by udělal cokoliv. Možná i spáchal skutečnou vraždu…
Madison (Adria Arjona) ve filmu Vrah naoko, foto: Netflix
Stát se svou nejlepší verzí
Linklater, který s představitelem hlavní role Glenem Powellem také napsal zábavný a inteligentní scénář, využívá klasické noirové schéma, kdy záludná femme fatale svede hrdinu na scestí. Víc než zločin a trest přitom Linklatera zajímají psychologické a sociální mechanismy v pozadí. Vrah naoko podobně jako nedávno Zabiják (2023) Davida Finchera využívá oblíbeného fantazírování o nájemných vrazích k podání zprávy o stavu dnešní společnosti.
Zákazníci objednávající si u Garyho vraždy se v zásadě „jen“ vzepřeli dohlížitelskému superegu a svobodně vyjadřují, po čem opravdu touží. Jsou mezi nimi přitom zazobaní manažeři, venkovští balíci se slabostí pro střelné zbraně i teenager, který už nedokáže vystát vlastní matku a nájemnému vrahovi spolu se skromným kapesným nabízí i sbírku videoher.
Z filmu Vrah naoko, foto: Netflix
Film ve druhém plánu s nadsázkou reflektuje, jak dnes pocit hluboké nespokojenosti, projevující se navenek nekontrolovaným hněvem a násilím, prostupuje všemi třídami a generacemi. Naznačuje přitom, že častou příčinou je právě nemožnost nebo neschopnost dostát ideálnímu sebeobrazu, stát se svou nejlepší verzí, jak nás nabádají sociální sítě, články v lifestylových časopisech a jiné produkty a nástroje vyhroceně individualistické kultury. Až po opuštění manžela může Madison zase nosit minisukně a rozpuštěné vlasy a mazlit se se štěňaty, která její ex nesnášel. Rovněž Garyho dějovou linku lze sledovat jako vyšinutou variaci příběhu o seberealizaci. Díky hraní divadla, které film tematizuje na mnoha úrovních, se stává mužem činu, získává přízeň ženy i pozornost studentů, kteří u jeho přednášek už neusínají. Z nevýrazného nerda se stal zosobněním představy úspěšného třicátníka.
Zásluhou Glena Powella, z něhož vyzařuje charisma hvězd klasického Hollywoodu, jde o přesvědčivou transformaci. Ač za sebe Linklater sází jeden vizuálně šedivý dialog za druhým, takže člověka ani nemrzí, že film sleduje na televizní obrazovce, Powellova neobyčejná tvárnost a napětí mezi různými osobnostmi, které se jako Gary snaží sladit, dodávají scénám jiskřivost a prvek překvapení. Na schopnosti souběžně hrát několik rolí je založena i vrcholná scéna filmu, kdy Gary a Madison vědí, že je odposlouchává policie, a proto verbálně vyjadřují něco jiného, než co prozrazuje jejich mimika a řeč těla.
Navzdory nápadnému vývoji, jímž Gary projde, nelze však tvrdit, že by se z něj stal lepší člověk. V poslední třetině, kdy je bryskní konverzační komedie zahalena zlověstným thrillerovým závojem, dochází naopak ke zvýraznění rozporu mezi jeho morálním kodexem a uhlazeným vnějším vystupováním. O happy end jde pouze naoko.
Z natáčení filmu Vrah naoko: režisér Richard Linklater mezi představiteli hlavních rolí, Glenem Powellem a Adriou Arjonou, foto: Netflix
Neexistujeme jen pro sebe
Richard Linklater už ve svých raných filmech jako Omámení a zmatení (1993) sledoval dospívající hrdiny hledající vlastní identitu. V trilogii Před… si všímal, jak se v čase vyvíjejí charaktery a vztah dvou milenců. Jeho vrcholným portrétem proměny bylo dvanáct let natáčené Chlapectví (2014), zaznamenávající celé dětství jednoho kluka. Ve Vrahovi naoko úvahy ze svých předchozích filmů rozvádí. Pokud je naše já pouhým konstruktem, možná se můžeme proměnit i v době, kdy už jsme zdánlivě hotovou osobností se zajetou rutinou. Vyměnit své staré self za nové, jako když obnovujeme šatník, nebo si kupujeme nejnovější model mobilu. V obou případech jde o věc osobního vkusu i módních trendů a vnějších očekávání.
Gary frekventanty svých přednášek na konci semestru vybízí, aby se chopili identity, kterou pro sebe chtějí. Ale bylo by nepochopením vnímat proto Vraha naoko coby obhajobu bezohledného egoismu. Linklater napříč svým stylovým komediálním thrillerem poťouchle, s mrazivou ironií i mírným didaktismem poukazuje na fakt, že naše volba identity není zcela svobodná a že neexistujeme jen pro sebe. Kdykoli se změníme, nevyhnutelně to bude mít dopad na životy druhých lidí. U toho by možná každá úvaha, kým chceme být, měla začít.
Plakát k filmu, zdroj: Netflix
Vrah naoko / Hit Man (USA, 2023, stopáž 113 minut)
Režie: Richard Linklater, scénář: Richard Linklater, Glen Powell, kamera: Shane F. Kelly, hudba: Graham Reynolds, střih: Sandra Adair. Hrají: Glen Powell, Adria Arjona, Austin Amelio, Retta, Molly Bernard, Ritchie Montgomery, Kate Adair, Jordan Salloum, Mike Markoff, Richard Robichaux a další.
Česká premiéra: 7. června 2024
