Když je co číst: Marhoulův deník, Drtinové zpověď, sytí hladovým nevěří a Goethovo umění žít

Dvě knihy domácí provenience, v obou případech jde o známé osobnosti, které se svěřují – filmový režisér deníku, televizní moderátorka básníkovi. A dvě knihy převzaté od německých autorů. Nejprve běží o druhý román autora, jehož debut vyšel i u nás se značným ohlasem. A na závěr životopisné dílo o největším z autorů klasického německého písemnictví.

V čase natáčení Tobruku

Václav Marhoul (*1960) si v březnu roku 2006 začal psát deník, poslední zápis, alespoň v jeho nyní vydané knižní verzi, končí 23. srpnem 2008. Během toho času vznikl film Tobruk. Marhoul během té doby, jak píše editorka knihy, popsal zhruba 1100 stran. Jeho větší část, jak píše ve své poznámce připojuje editorka rukopisu Markéta Bidlasová, zaznamenávala úmorné shánění peněz pro natáčení. Protože však pro všeobecně zaměřené nakladatelství by taková kláda zejména producentského záběru byla těžko únosná, editorka akcentovala ty pasáže, v nichž Marhoul zaznamenává své úsilí režisérské a scenáristické, zejména při pobytu v tuniské poušti, kde snímek Tobruk především vznikl. Marhoul tento deník nepsal za účelem zveřejnění, chtěl prostě zaznamenat, zejména prý pro své děti, co kdysi dělal, čím se zabýval. Nakladatelský podnik Albatros Media Marhoula v souvislosti s publicitou kolem jeho dalšího filmu, Nabarveného ptáčete, oslovilo, zda by poskytl knižní rozhovor. On to pro naprosté zaneprázdnění a pro představu, co by to znamenalo, odmítl. Náhradou nabídl tobrucký deník. Na konci svazku jsou připojeny tři rozhovory o Marhoulovi, které s kameramanem Vladimírem Smutným, s producentkou Kateřinou Špůrovou a s výtvarníkem Jaroslavem Rónou vedla Pavlína Saudková.

Jedna citace z Deníku tvrdohlavého režiséra, konkrétně ze soboty 13. října 2007: „Takže tzv. den mého vytouženého volna volným nebude. Problém je v tom, že jsou tu věci, které udělat musím já sám. Nikomu jinému je nemůžu svěřit. Na devátou jsem na snídani, po ní ihned na pokoj pracovat. Co mě ale i přesto dnes opravdu blaží, je to, že se vůbec nedotknu počítače. Takže se vrhám na scénář, ověřuji si natočené obrazy a záběry, přemýšlím, jestli jsme to natočili správně, porovnávám si scénář s natáčecím plánem, plánuji příští týden, znovu si ověřuji svoje záběry, mezitím si dobiju videokameru, přepíšu popisy na kazetách (konečně se v tom vyznám), jdu na opravdu hnusný oběd do hotelové jídelny, pak na pokoj a světe div se: na hodinu si dávám šlofíka. Pak dopisuju deník, na půl pátou přichází Vláďa Smutný, abychom na ‚naší‘ verandě rozzáběrovávali scénář, dává nám to zase zabrat, čím víc jsme ke konci filmu, tím jsou obrazy složitější, končíme s tím po půl deváté večer, jdeme spolu na večeři, jen o trochu míň hnusnou, než byl oběd, na chvíli se pak stavím u bazénu, kde právě probíhá nějaký hodně, ale hodně přiblblý večírek pro turisty, dávám si tam na baru s Martinem Nahálkou dvě malá piva, jdu na pokoj, dopisuju deník, připravuju si věci na zítřejší odjezd do Tebagu, ještě se půjdu umýt, pak si vezmu pro sichr prášek.“

Obálka je graficky dílem Romana Mrázka, použil pro ni fotografii Tomáše Nosila, repro: ČT art

Václav Marhoul: Deník tvrdohlavého režiséra. Texty rozhovorů Pavlína Saudková. Editorka Markéta Bidlasová. BizBooks ve společnosti Albatros Media, Brno a Praha 2020, 400 stran, doporučená cena 399 korun.

Paní Daniele k padesátinám?

Velká publikace s velkými písmeny a mnoha fotografiemi. Tentokrát to básník a publicista Milan Ohnisko (*1965) a jeho kmenové nakladatelství Druhé město vzali vstříc lidu. Výpravně pojali rozhovor s televizní moderátorkou Danielou Drtinovou (*1970). A v posledním oddíle té knihy se nachází jednadvacet rozhovorů s moderátorčinými kolegy, přáteli či příbuznými. Takže to už je skoro hagiografie. Ale bez ironie: publikace pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jak Drtinová nahlíží na své působení v České televizi, jak se zakládala internetová DVTV, jak tento projekt funguje. Taky padnou nějaké historky z natáčení a Drtinová dá nahlédnout i do svého soukromí.

Citace z knihy Jako bych žila dva životy. „Manipulace je v naprostém rozporu se vším, čemu věřím a co v životě chci. Vědomě, a doufám, že ani nevědomě, ji nikdy nepoužívám. Ani v náznacích, ani pozitivní manipulaci ve smyslu motivace. Jako že neříkám své dceři: ‚Ty jsi ale šikovná, ty to stejně umíš jako nikdo jiný‘, když chci, aby Natalie umyla nádobí. Navíc moje dcera by se takové manipulace vysmála už v pěti letech. Mám na mysli mnohem sofistikovanější manipulace. A jak v sobě ten potenciál mám, tak ji taky poznám na sto honů. Okamžitě! Se mnou se nedá manipulovat. Neexistuje nikdo, komu bych to v jakémkoliv ohledu dovolila.“

Pro obálku použila grafická úpravkyně knihy Barbora Klimszová svoji vlastní fotografii Daniely Drtinové, repro: ČT art

Milan Ohnisko: Jako bych žila dva životy. Rozhovor s Danielou Drtinovou. Fotografie různí autoři. Druhé město, Brno 2020, 376 stran, doporučená cena 449 korun.

Sledovanost a uprchlíci

Ve světě médií ještě chvíli svým způsobem zůstaneme. Německý novinář a ghostwriter Timur Vermes (*1967) na sebe razantně upozornil svým románovým debutem Už je tady zas (2012, česky 2013), v němž Hitler v roce 1945 pouze usnul, probudil se roku 2011 a vrátil se na veřejnou scénu. Předloni Vermes přišel s druhým románem, Hladoví a sytí. Opět jde o satiru, znovu společensky a politicky ožehavou. Tématem je uprchlictví a média. Na Sahaře čekají v ohromných uprchlických táborech miliony lidí na vyřízení azylových žádostí. Největší africký tábor navštíví populární německá televizní moderátorka, která má svůj pořad Anděl v nouzi. Mladý uprchlík Lionel dostane nápad: využije zájmu médií a vztahu s moderátorkou, který navázal, stáhne s sebou asi sto padesát tisíc dalších uprchlíků a vydají se na pochod směr Evropa. Pro média skvělé sousto. Sledovanost roste, inzerce také. Ale reálný malér je na obzoru: Co nastane, až masa vedená Lionelem dorazí do Německa? Asi se patří dodat, že druhý Vermesův román byl u českého publika zatím přijat o dost chladněji než prvotina Už je tady zas.

Ukázka z Hladových a sytých: „Jako kdyby byla automat na zpravodajství. Přitom si kvůli tomu pitomému blogu div neupíše prsty do krve. Řekli sto řádek denně, a už to byla šílenost. Ještě před deseti týdny měla na sto řádků celý týden, a pak ty řádky taky stály za to, můj ty bože, vždyť to byla skoro literatura! (…) Dneska seká texty jako na běžícím pásu, jako tovární dělnice za druhé světové války. Není divu, že si pak vybojovaly volební právo a Den matek. A sto řádků? U toho nezůstalo ani náhodou. Brzy přibyly popisky k fotografiím, to je pokaždé řádek nebo dva. A už je jich sto dvacet. Astrid von Röell má někdy pocit, že je jen krůček od vyhoření. Je třeba hospodařit se silami, takže ty žvásty na internet už po sobě nečte. Naťuká to a šup s tím pryč. Ti lidé s mobily v metru, ve vlaku nebo na dálnici to stejně doopravdy nečtou, proč by si tedy měla doopravdy dávat záležet.“

Obálku převzalo pražské Argo od německého nakladatelství Eichborn Verlag, jejím autorem je Johannes Wiebel z mnichovského grafického studia punchdesing. Mimochodem: není to první obálka od tohoto grafika, kterou česká nakladatelství použila, repro: ČT art

Timur Vermes: Hladoví a sytí. Přeložila Michaela Škultéty. Argo, Praha, 464 stran, doporučená cena 448 korun.

Jak žít? Možná Goethe napoví

Rüdiger Safranski (*1945) je v Německu od osmdesátých let etablovaný coby autor životopisů velkých postav německé kultury: spisovatele E. T. A. Hoffmanna, filozofů Schopenhauera, Nietzscheho, Heideggera, dramatika a básníka Schillera a také J. W. Goetha. Jeho životopis publikoval tento nositel plejády literárních cen v roce 2013. „Každá generace má šanci pochopit v Goethově zrcadle sebe sama a svou dobu. Tato kniha činí jeden takový pokus tím, že popisuje život a dílo tohoto génia století a zároveň chce na jeho příkladu zkoumat možnosti a hranice umění života,“ píše autor. Rüdiger Safranski ve čtyřech kapitolách vřazuje Goetha do duchovního kontextu doby, současně však sleduje umělcovu velmi osobní cestu, jeho životní plán. Pro kontext: v roce 1973 vydal Odeon překlad obsáhlého, více než sedmisetstránkového Goethova životopisu od německého spisovatele Richarda Friedenthala, který jej publikoval v roce 1963, tedy půl století před tím, než svůj opus zveřejnil Safranski. A v roce 2009 česky vyšla pětisetstránková práce Johannese Urzidila Goethe v Čechách.

Citace ze Safranského práce Goethe. Umělecké dílo života. „Goetha popuzují takoví přátelé revoluce, kteří tyjí ze starého režimu, ale nevyvodí z toho důsledek chovat se loajálně k těm, kteří jim tato privilegia poskytují. Herderovi, náležejícímu po nějaký čas rovněž k příznivcům revoluce, řekl sebeironicky a provokativně: Já teď přijímám zásady svého milostivého pána, on mi dává najíst, a proto je moje povinnost být stejného mínění jako on. Ještě po mnoha letech Goethe nahněvaně vyjádřil o tom, že se lidé ve vlasti jakoby nic baví o smýšlení, které by mohlo právě i nám připravit podobný osud. Protože považoval revoluci za ohrožení své vlastní společenské a materiální existence, představovala pro něj skutečně vážnou záležitost, v každém případě příliš vážnou na to, aby se stala hračkou politických názorů. Byl to druhý aspekt jeho obav způsobených revolucí: všeobecná politizace rozpoutaná revolučními událostmi.“

Autorka grafické úpravy Lenka Váchová použila pro obal, obdobně jako některá zahraniční vydání, portrét Goetha z roku 1828 od Josepha Karla Stielera, repro: ČT art

Rüdiger Safranski: Goethe. Umělecké dílo života. Přeložil Pavel Váňa. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2020, 600 stran, doporučená cena 548 korun.