Když je co číst: Sjedeme Vlastníky, fízlové jdou po androších, kronika pandemie, hovory o chorobách duše

Tentokrát vůbec poprvé tvoří čtveřici tipů publikace výhradně domácí provenience, a to s jednoznačnou převahou literatury faktu. A vyjma otevíracího titulu, který je mixem filmového scénáře a doplňujících textů, jde o pěkně tlusté knihy.

Dialogy a fotky z filmu + bonusy

Jeden z mála českých hraných celovečerních filmů, na který se v posledních letech dalo dívat, totiž loňští Vlastníci, má knižní „dohru“. Otevírá ji nedlouhý esej publicisty a komentátora Petra Fischera (Od společnosti vlastníků k diktátu majetku). Následuje filmový scénář samotného filmu (omezený zde na přepis dialogů); scénář je proložen černobílými fotografiemi z natáčení. Po scénáři přichází na řadu galerie barevných fotografií z filmu napsaného a režírovaného Jiřím Havelkou. S tímto tvůrcem vzápětí na třiceti tiskových stranách hovoří editor a nakladatel svazku Zdenko Pavelka. Po interview nastupuje Havelkova loňská úvaha Sametová simulace. Závěr paperbacku náleží nejprve soupisu Havelkových divadelních režií, úplnou tečkou je koláž z ohlasů na film Vlastníci, na který do kin zašlo více než tři sta tisíc diváků.

Jedna citace z rozhovoru s Jiřím Havelkou: „Schůze vlastníků je vlastně právní platforma k tomu, aby se rozumní lidé racionálními argumenty domluvili, co budou dělat se společnými prostory, které sdílí v domě, kde každý vlastní bytovou jednotku. Jenže na tomhle půdorysu se paradoxně začnou vyjevovat spíš iracionální, temné, sobecké stránky. Schůze se stává jevištěm pro mindráky, sebestylizaci, teatralitu, afekty… V našem postkomunistickém evropském prostoru k tomu navíc přistupuje dědictví socialistických návyků propojených s rychlým přechodem na osobní vlastnictví. Mít něco v osobním vlastnictví má pořád punc osobní mety, ale zároveň to často kompenzuje sebehodnotu, má to co dělat s identitou člověka…“

Obálku vytvořil David Zezula, repro: ČT art

Jiří Havelka: Vlastníci. Komedie pro ty, kdo to nezažili. Drama pro ty, kteří tím žijí. Předmluva Petr Fischer, fotografie Jaroslav Kutheil a Patrik Borecký. Novela bohemica ve spolupráci se CinemArt, a. s., Praha 2020, 216 stran, doporučená cena 299 korun.

Něco o krvi

Historik Ladislav Kudrna (*1975) má dvě hlavní linie svého badatelského zájmu: české letce za druhé světové války a vůbec tento pohnutý čas, a potom normalizaci vnímanou skrze undergroundové aktivity. Na nich se výrazně podílel František stárek řečený Čuňas (*1952), který po převratu pracoval v BIS, od roku 2008 je badatelem v Ústavu pro studium totalitních režimů. Kudrna a Stárek zamýšlejí sepsat volnou trilogii o českém undergroundu. Prvním jejím dílem je publikace Kapela. Pozadí akce, která stvořila Chartu 77 (2017), druhým přítomný svazek Kniha v barvě krve, která analyzuje násilné prostředky, které husákovský režim vůči undergroundu nasazoval; plánovaný svazek s pracovním názvem Underground a Charta 77 bude akcentovat ryze politickou stránku věci. Výklad Knihy v barvě krve postupuje chronologicky, zhruba první sto tiskových stran sleduje vztah státu k „vlasatcům“ v šedesátých letech, více než sto padesát následujících stran zabírají léta sedmdesátá a více než dvě stovky stran osmé desetiletí. Výkladem procházejí obrazové přílohy, které na křídovém papíře reprodukují množství pozoruhodných fotografií a jiných dokumentů.

Jedna citace z Knihy v barvě krve: „Rok poté se mladým lidem dostalo nechtěné pozornosti ze strany Bezpečnosti, když chtěli na Kampě uctít památku v New Yorku zavražděného Johna Lennona (8. prosince 1980). Stali se tak zakladateli proslulých lenoniád, s nimiž režim marně a nutno dodat i brutálně bojoval až do samého konce. Jakmile se do světa rozletěla zpráva o smrti slavného zpěváka, objevil se na zdi Velkopřevorského náměstí nápis Za Johna Lennona, pod ním zapálené svíčky a několik květů. Záhy vznikl symbolický náhrobek s fotografií a s nápisem, zatímco zeď zaplnily Lennonovy texty a citáty. Již od počátku byl pomníček předmětem nenávisti ze strany ‚neznámých‘ pachatelů, zatímco mladí jej s neutuchající trpělivostí obnovovali. Komunistům ale zeď natolik vadila, že ji před zahájením XVI. sjezdu KSČ (6. dubna 1982) nechali za asistence Veřejné bezpečnosti přestříkat khaki barvou. Vápětí se na zdi objevila báseň:
Johne!
Památku tvou zneuctili/ lidé pro ‚mír‘ pod zelenou pohřbili květiny pak rozkopali/ a pobudou tě nazvali.
Postůjte tu také chvilku/ před zelenou zdí
Přestříkanou barvou tanků/ lidmi beze cti!“

Obálku zhotovila Zuzana Michálková, repro: Academia

Ladislav Kudrna, František Stárek Čuňas: Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči undergroundu. Academia & Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2020, 604 stran, doporučená cena 650 korun.

Takhle to začalo, zdaleka to neskončilo

Letos v březnu se koronavirová pandemie v Česku rozběhla, v srpnu už redaktor a moderátor České televize Michal Kubal (*1976) a editor Televize Seznam Vojtěch Gibiš (*1976) dokončovali mnohasetstránkovou, reportážně pojatou knihu, rozdělenou do dvaceti kapitol a nazvanou jednoduše Pandemie. Detailně, prakticky den po dni autoři zaznamenávají dění u nás i ve světě, v Česku však především. Pasáže „globální“ se střídají s velmi intimními, s příběhy konkrétních lidí, jimž koronavirus vstoupil velmi rázně do života buď pracovně nebo zdravotně. Textem procházejí desítky fotografií. Závěrečné stránky knihy jsou datovány koncem července. Autoři volí zdrženlivý tón. Čísla totiž signalizují nový růst. „Tato kniha končí. Příběh, jehož začátek vyprávěl, zdaleka ne,“ stojí v poslední větě Pandemie.

Jedna z citace z Pandemie:
„Martina Filipová sestupuje po šedých schodech do suterény budovy v areálu Všeobecné fakultní nemocnice. Bíle natřené zábradlí. V mezipatře modrá cedule se šipkou a bílým nápisem ‚KARIM, lůžkové oddělení‘. Čekají před posuvnými dveřmi s neprůhledným sklem. Dvě hodiny, možná tři.
‚Ještě něco zkusíme. Kdyby vás manžel vybral tuhle zatáčku, tak bude mít naději,‘ říkali jí do telefonu. Přichází s oběma syny, dcera je daleko, až v Hradci Králové, nedostala by se sem. Tak tu sedí ve třech a čekají, až je pustí za Jaroslavem.
Vidí na všech, jak moc se snaží. Vnímá slzy v očích sester, když se jejich pohledy setkají. Takhle mladé pacienty v tak vážném stavu tady moc často nemívají. Třiačtyřicet let. Mladšímu synovi je sotva sedmnáct.
Za pár dnů najde Martina na internetu článek potvrzující všechno to, co teď vidí v očích lidí, kteří procházejí kolem ní a dvou synů.
‚Nevíme, jestli do rána přežije.‘
‚Věřím, že to dá. Je mladší než já.‘
‚Pamatuju, když jsme ho přijímali. Povídali jsme si. Takový fajn člověk.‘
‚Člověk by mu tak přál, aby to přežil.
‚Hrozný den.‘“

Grafickou úpravu knihy včetně obálky provedl Radek Jahůdka, na obálce je fotografie Lukáše Bíby, repro: Albatros Media

Michal Kubal, Vojtěch Gibiš: Pandemie. Fotografie Lukáš Bíba, ČTK a další autoři. Kniha Zlín – Albatoros Media, Praha 2020, 648 stran, doporučená cena 399 korun.

O bláznech jen dobré

Rovněž poslední dnešní kniha je dílem autorské dvojice. Jiří Pasz (*1981) je fotograf, dokumentarista, novinář a humanitární pracovník; Adéla Plechatá (*1993) je psycholožka, která současnosti působí jako výzkumnice v Národním ústavu duševního zdraví. Jejich více než pětisetstránkový komplet Normální šílenství stojí na rozhovorech. Autoři práci do dvou základních oddílů. Ten první, rozsáhlejší, se jmenuje O duševním zdraví a nemoci. Koncipovali jej následovně: vždy zvolili jednu psychickou nemoc, třeba ADHD, depresi, schizofrenii, závislost; tato nemoc je nejprve představena interview s tím, kdo jí strádal či strádá, pak rozhovorem s příslušným odborníkem a daná kapitola končí post scriptem, které je v zásadě rozšířeným encyklopedickým heslem o probírané nemoci. Druhý oddíl, pojmenovaný O psychiatrii, přináší šestnáct rozhovorů s psychiatrickými experty.  Pro představu: Martin Anders je tázán na reformu psychiatrie v ČR, Miroslava Janoušková na stigmatizaci lidí s duševním onemocněním, Danuše Jandourková na psychosomatiku. Na konci knihy čtenář nalezne slovníček některých odborných pojmů.

Jedna citace z Normálního šílenství, konkrétně z rozhovoru s Magdalenou Pražákovou, která od mladí bojuje s afektivní bipolární poruchou: „Mánie vám otvírají takové možnosti, že je nelze nemít řád. V určité fázi vám dávají křídla. Dají vám jiný rozměr myšlení. Dají vám barvy, jak jsem o nich mluvila. Jsou to tak nevšední zážitky, jaké běžně lidé nezažijí. Ale ten dopad je hrozný. Mánie s sebou nesou, alespoň v mém případě, velký pocit osamění. Nikdo vám nerozumí. Jedete si v hlavě ty svoje věci, a je tam velký pocit samoty. Mánie se často popisuje tak, že člověk je výřečný, výstřední a tak dále, že je vlastně v podstatě šťastný. Ono to má ale i druhou stránku, je to hrozná samota.“

Obálku a grafickou úpravu knihy zhotovila kapitola s. r.o., repro: Host

Jiří Pasz, Adéla Plechatá: Normální šílenství. Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním. Host, Brno 2020, 544 stran, doporučená cena 549 korun.