Když je teď hyperreálné všechno, jaký má smysl výstava o hyperrealismu?

„Výstavní projekt Violence+ ohlašuje konec představ o hyperrealitě, pokud ji chápeme jako umělecký zájem o mediální moc obrazů. Hyperreálné je teď všechno,“ píše kurátorka Martina Vítková v krátkém vybuzeném textu k výstavě VIOLENCE+. Připomeňme v této souvislosti význam pojmů hyperrealismus a hyperrealita. Podle francouzského postmoderního filozofa Jeana Baudrillarda je hyperrealita stav, kdy se rozdíl mezi realitou a její reprezentací rozpadá – simulace se stává „reálnější než reálné“.

Pohled do výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé, foto: Tomáš Rubín

Kurátorka Vítková nešetří zvučnými formulacemi typu „post-tarantinovský svět zamíchal kartami“ nebo „volíme si vlastní verze příběhů, jsme přitahováni, nebo se naopak vyhýbáme tomu, co bývá označeno: language, sex, nudity, violence+“. Text je zároveň zakončen alibistickým výčtem možností, jak výstavu chápat, aplikovatelným na prakticky jakýkoliv výstavní projekt.

Kromě toho je expozice doplněna medailonky jednotlivých umělců a umělkyň, napsanými mnohem srozumitelněji než úvodní text. Jenže jsme u druhého extrému: medailonky kromě základních informací poskytují dost přesný návod k pochopení děl a nenechávají mnoho prostoru pro vlastní diváckou interpretaci.

Pohled do výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé, foto: Tomáš Rubín

Nejen fotorealismus

Takže raději vstupme přímo do sálů Villy Pellé. Máte zde možnost vidět díla od patnácti českých umělců a umělkyň. Z velké části jde o jména, která jsou na tuzemské scéně přítomna nejen ve spojení s hyperrealismem. Značná část vystavujících jsou bývalí studenti Zdeňka Berana, potažmo Pavla Nešlehy – a jejich vliv na tvorbu daných výtvarníků je patrný.

Protože dle kurátorky Vítkové „hyperreálné je dnes všechno“, ve výběru se nachází široká škála exponátů. Pochopitelně nechybí díla fotorealistická, neboť když se řekne hyperrealismus ve výtvarném umění, často je to synonymum právě pro fotorealismus. K němu bychom mohli zařadit především Jana Mikulku, Michala Ožibka, Jana Petrova a Blanku Valchářovou. Zátiší Jana Mikulky se skleněnými nádobami a čerstvým ovocem je vyvedeno tak, že vás úplně láká ty plody ochutnat. U figury Michala Ožibka máte pocit, že ta se na vás každou chvíli otočí a promluví. U obrazů Blanky Valchářové jsem nebyl schopen rozklíčovat, zda jsou předměty jako třeba kufry od značky Louis Vuitton nositeli hlubšího významu, nebo zda se jedná o autorčinu prostou fascinaci líbivými předměty.

Pohled do výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé, foto: Tomáš Rubín

Naproti tomu obrazy Karla Balcara na mě působily tak, že výtvarník s určitou mírou kýče záměrně pracuje a používá jej k vyjádření dalších významů. S opačným přístupem se setkáme u obrazů Michala Ožibka. Charakteristická je pro něj série portrétů s názvem Antonie, dívky/ženy, kterou vyobrazuje již řadu let s vytrvalostí až obdivuhodnou. Běží o portréty, které Antonii nijak neobjektivizují, nemají erotický náboj, jde o „naslouchání“ její osobnosti v proměnách času. Zaujala mě rovněž díla Zdeňka Daňka – realisticky namalované krajiny, do nichž vkládá mnohdy až absurdní výjevy, jež jsou zároveň společenskou kritikou, konkrétně vlivu člověka na životní prostředí, přitom je v obrazech přítomen i humor.

Poněkud paradoxní je, že zastoupená díla téměř zakladatelské osobnosti této tendence v současném českém výtvarném umění, Zdeňka Berana (1937–2014), stojí kdesi na pomezí hyperrealismu. Ano, můžeme tu vidět jeho obrazy s fotorealisticky namalovanými předměty nebo detaily těla, ale také abstraktní asambláže – malířská plátna pokrytá hustou změtí neidentifikovatelných barevných chuchvalců, čnějících do prostoru.

Pohled do výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé: figury andělíčků připevněných ke zdi od Richarda Štipla, foto: Tomáš Rubín

Velmi, velmi široká náruč

Široké rozpětí hyperrealismu v pojetí kurátorky Vítkové stvrzují fiktivní světy v plátnech Daniela Pitína nebo v kresbách Adolfa Lachmanna s jeho charakteristickým biomechanickým rukopisem. Klasickému pojetí hyperrealismu se rovněž vymyká Jan Uldrych: obrazem Čtyři řeky téměř hypnotizuje diváka psychedelickým motivem na pozadí svastiky.

Výstava dále umožňuje spatřit už ikonická díla české scény. Například obrazy nedávno zesnulého Theodora Pištěka, které jsou charakteristické tím, že obsahují důvtipné iluze. Jednotlivé reality odkrývá například pomocí roztrženého plátna (namalovaného na pravém plátně), vytvářejícího průhled do dalších dimenzí, které jsou plné automobilů lesknoucích se chromem, atraktivních žen, závodníků i odkazů na biblické příběhy. Mezi erbovní díla bych zařadil i Krajkáře od Bedřicha Dlouhého – vedle známého, mnohokrát reprodukovaného obrazu Kačera Donalda vyrábějícího krajky jsou k vidění i autorovy další obrazy, třeba V prádelně, neobvykle zasahující do prostoru pomocí šnůry s prádlem visícím přímo před obrazem.

Pohled do výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé, foto: Tomáš Rubín

I několik dalších exponátů „intervenuje“ do prostoru: figury andělíčků připevněných ke zdi od Richarda Štipla, dveře s malbou moře lákajícího diváka do příboje vln od Pavla Nešlehy, drobné objekty složené z rozličných komponentů od Karla Balcara.

Zkrátka na VIOLENCE+ se dají zhlédnout některá skvělá, svým způsobem klasická díla soudobého českého výtvarného umění a lze se tu také dočkat malých osobních objevů. Ovšem instalace a vůbec koncepce je přespříliš tekutá, bez narativní linky či rozdělení do tematických celků. Do konce výstavy už moc dní nezbývá, a přestože tady o ní padla kritická slova, za návštěvu stojí právě a především pro energii některých prezentovaných děl.

Autor je umělec, také působí jako project manager v Leica Gallery Prague.

Vstupní část výstavy VIOLENCE+ v pražské Ville Pellé. Ten text vlevo je snad lepší nečíst… Foto: Tomáš Rubín

VIOLENCE+

Kurátorka: Martina Vítková. Vystavující: Galerie Villa Pellé, Pelléova 91/10, Praha 6. Výstava trvá do 22. března 2026.