V obraze: Výprava za Josefem Šímou do Plzně se vyplatí. Pražská dávka síly a iluze hyperrealismu

Ve výtečné společnosti

Je tomu šedesát let, co v Plzni naposledy vystavoval Josef Šíma (1891–1971). Na dané výročí reaguje i aktuální výstava nazvaná Mezisvěty, která v tamních Masných krámech trvá ještě pár týdnů. Uvozuje ji právě dobový plakát Šímovy výstavy Lidé a jejich krajina, obrazy a studie, která se ve výstavním sále Západočeského muzea v Plzni konala na přelomu let 1964 a 1965. Tohle institucionálně sebedojímavé připomenutí je poněkud nadbytečným a formálně nijak uchvacujícím „prologem“ k jinak zdařilému průřezu Šímovou tvorbou – zejména z dvacátých a třicátých let, ale jsou zde k vidění i návrhy vitráží ze šedesátých let pro Vřídelní kolonádu v Karlových Varech (a doplňují je fotografie realizovaných vitráží pro kostel sv. Jakuba v Remeši).

Součástí úvodních partií instalace je rovněž docela vyčerpávající seznam datumů a událostí (začínající rokem 1919), které se děly v Praze a v Paříži. Souzním s tím, že obzvlášť u výstav tohoto charakteru je kontext tvorby umělce a doby, v níž se pohyboval, potřebný. Pokud by se však našla i divácky stravitelnější možnost, jak časové a místopisné souvislosti předat, výstavě by to jedině pomohlo. Protože v tomto výčtu paradoxně i kontextu jeho kontext poněkud schází. Navíc je návštěvník rovnou zahlcen písmeny a čísly – aniž dostal možnost vidět nějaké Šímovo dílo.

To se ovšem rychle mění v bočních místnostech: nabízejí prostor, s nímž se kurátorce Aleně Pomajzlové pracovalo o poznání lépe. Jednotlivé místnosti přímo vyzývají k členění příběhu do kapitol. V té první tak můžeme pozorovat autorovy umělecké začátky. Jsou tu jeho malby z počátku dvacátých let, kdy tvořil v Brně, ale také na francouzsko-španělských hranicích. Kurátorka tu vedle sebe umístila například jeho Domy z roku 1921 a studii k nim, přičemž hned vedle nich se vyjímají jen o rok starší Domy v Hendaye od Bedřicha Feuersteina. A podobně povedené momenty v následujících místnostech nejsou výjimkou.

Roku 1921 Šíma přesídlil do Paříže. Kromě jeho tvorby z následujících let jsou v pařížských kapitolách k vidění i obrazy Giorgia de Chirica nebo Maxe Ernsta. Zajímavé jsou i výstřižky z novin – některé články psal přímo Šíma, další o jeho tvorbě napsali jiní. Za pozornost stojí i Šímův scénografický návrh k inscenaci Peruánský kat (1926).

Na samém konci hlavní galerijní lodi se nachází velká mapa Paříže označující místa, kde se Šíma pohyboval. Můžeme si tak udělat obrázek o tom, jak blízko to měl ze svého bytu do ateliéru nebo kde se uskutečnila jeho první pařížská výstava. Další místnosti pak tematizují to, jak umělce ovlivnilo setkání s ruským lingvistou Romanem Jakobsonem v první polovině dvacátých let. K vidění tu rovněž jsou listy z alba Paříž i další tiskoviny – ilustrace, dopisy či Teigeho poznámky k Šímově tvorbě. Zaujal mě i komiks Kůň Pu, který Šíma v roce 1928 kreslil pro Lidové noviny (jde o originály, texty jsou tak psané ručně pod komiksovými políčky). Dokonale jednoduchá je Šímova kresba na obálce knihy Vladimra Raffela Taneční povídky (rovněž 1928) a k vidění je i samotný výtisk.

Ani v druhé části výstavy ale Josef Šíma není sám. Kromě jeho obrazů tu jsou i díla Jana Zrzavého z třicátých let, Toyen nebo Jindřicha Štyrského. Společnost je to zkrátka velmi dobrá. Zbytečně pomalý „rozjezd“ tak naštěstí plně kompenzuje následná brilantní sestava exponátů.

Josef Šíma: Mezisvěty

Kurátorka: Alena Pomajzlová, spolupráce: Petra Kočová. Západočeská galerie v Plzni – výstavní síň Masné krámy. Pražská 353/18, Plzeň. Výstava trvá do 1. března 2026.

Žádné násilí

Zesílená realita a překonaná iluze. Taková je podle kurátorky Martiny Vítkové současná česká hyperrealistická malba. V pražské Ville Pellé připravila přehlídku patnácti umělců z mladší i starší generace a nazvala ji VIOLENCE+. Název je to trochu zavádějící – obrazů násilí je na výstavě jen pár, žádné větší zastřešující téma se tu neobjevuje.

V prvním patře jsou zastoupeni umělci narození dříve – například Theodor Pištěk nebo Zdeněk Beran, jenž se vrací i v posledním patře, a jde o kurátorský vtípek: v dolním patře je totiž umístěn obraz Fragment I (2010) čili hyperrealistický obraz zadku, zatímco v horním patře je k vidění i „zadek obrazu“ (a líc díla je utopen ve tmě).

Výstava docela dobře ukazuje širokou škálu motivů a technik. Leoš Suchan aktualizuje zátiší: maluje zmačkané sáčky od rychlého občerstvení či prázdné plechovky od sladkých nápojů na pozadí mrakodrapů. Zdeněk Daněk tvoří přímo v plenéru: v obrazech „probírá“ environmentální témata – poklid lesa tu narušuje třeba spadlé letadlo. Adolf Lachman mistrovskou kresbou zpodobňuje obrazy, které mu radí umělá inteligence. Jan Petrov nabízí svou představu o zastaveném čase ve snové krajině a jeho vyvedení tváře je fascinující. Zastoupená je bohužel pouze jedna malířka – Blanka Valchářová se svými obrazy šatů.

Samotná instalace obrazů a objektů nepřekvapí: název, jméno autora, datace a označení sbírky, z níž dílo pochází. Rozsáhlejší popisky se kurátorka rozhodla umístit na schodiště, což není ideální místo k zastavení a ke čtení. Obrazy této kolekce sice mluví samy za sebe, takže diváckému zážitku jejich detailnější popis nijak zvlášť nechybí, ale ani tak není schodiště šťastnou volbou.

VIOLENCE+

Kurátorka: Martina Vítková. Villa Pellé, Pelléova 91/10, Praha. Výstava trvá do 22. března 2026.

TIP ODJINUD: Vize a provokace Raoula Hausmanna

Jedna z nejradikálnějších postav evropské avantgardy – Raoul Hausmann (1886–1971), spolutvůrce dadaistické koláže, patřil k těm, kdo rozmetali tradiční představy o obraze i autorství. Vedle ikonických fotomontáží – včetně slavného díla The Art Critic (1919/20) – zkoušel různé techniky a psal experimentální texty. Vytrvale plaval proti proudu.

Jeho retrospektiva v německé Berlinische Galerie představuje přibližně dvě stovky děl z různých evropských sbírek. Významnou část expozice tvoří pozdní tvorba vzniklá po jeho odchodu z nacistického Německa do Francie, zapůjčená z Musée d’art contemporain de la Haute-Vienne – Château de Rochechouart. Berlínská retrospektiva nejen rekapituluje Hausmannovu mnohovrstevnatou tvorbu, ale zasazuje ji i do současných debat o médiu, tělesnosti a politice obrazu.

Raoul Hausmann, The Art Critic, 1919/20, foto: © VG Bild-Kunst, Bonn 2025, repro: © Tate

Raoul Hausmann: Vision. Provocation. Dada.

Berlinische Galerie, Alte Jakobstraße 124-128, Berlin, Německo. Výstava trvá do 16. března 2026.