Klasik dokumentu Viktor Kolář na „stará kolena“ přešel k barevné fotce. Jak mu to jde?

Od šedesátých let Viktor Kolář (* 1941) soustavně usiloval o svoji osobní výpověď o lidské existenci prostřednictvím černobílého dokumentu ovlivněného například raným dílem Francouze Henriho Cartiera-Bressona z třicátých let nebo fotografiemi Švýcaroameričana Roberta Franka z let padesátých. Základním terénem, kde Kolář svá svědectví nabíral, byla Ostrava a okolí – vyjma let 1968 až 1973, kdy pobýval v Severní Americe, ale z emigrace se vrátil, ačkoliv za to zaplatil podřadnými zaměstnáními a výslechy. Ale nemohl jinak, vazbu na Ostravu měl pro sebe za osudovou. Dělnické profese mu za normalizace na druhou stranu dovolily mít čistou hlavu a ve volném čase si fotit „to svoje“. Pokračoval v tom, s čím v šedesátých letech začal a počátkem let devadesátých mohl dosavadní dílo začít svobodně vystavovat a knižně zhodnocovat. Takzvaná Kolářova Ostrava stvrdila pozici jednoho z úhelných kamenů českého fotodokumentu druhé poloviny dvacátého století.

Kolářovo svědectví sice náleželo k humanistické linii, ovšem bylo prosáklé existencialistickou tíhou, ostré svým pohledem. Skutečnost, že půdorysem pro takovou výpověď byla těžkým průmyslem opanovaná Ostrava, měla svoji důležitost, i když autorova tvorba primárně podávala zprávu spíše o některých aspektech odcizeného života v rabované krajině než o konkrétním městě. Ovšem po roce 1989 se těžký průmysl začal ze severomoravské metropole vytrácet, charakter veřejného prostoru se gründersky měnil, nastoupil konzum a „jeviště“, na němž dramata života Kolář s fotoaparátem předešlá desetiletí sledoval, procházelo přestavbou – změnily se nejen kulisy, ale i pravidla hry. Řada lokalit ztratila svůj specifický ráz, lidé přestali být „zešedlí“ a odevzdaní, rostla jejich obezřetnost, vizualita prostoru nabývala spořádanější, obecně kapitalistický ráz. Situace vypovídající o určitém existenciálním stavu samozřejmě nadále vznikaly (a vznikají), ale jsou stíněny konzumním provozem, dějí se ne tak obnaženě. Viktor Kolář s tím autorsky zápasil. Děl, která se organicky přidala k jeho takříkajíc tvrdému ostravsko-existencialistickému jádru, nevznikalo mnoho – nová realita totiž tlačí do objektivu povrch, v městské krajině je stále těžší se pod něj dostat.

Fotografe z knihy Viktora Koláře Color, foto: © Viktor Kolář

Zkusit to vidět jinak

A tak Viktor Kolář, klasický dokumentarista i v tom smyslu, že byl srostlý s fotoaparátem značky Leica, do něhož vkládal černobílý filmový materiál, v seniorním věku přesedlal na digitální přístroje a začal fotit barevně. Z knihy Color lze vyčíst, jak jiná je to disciplína – a to jak pro něj osobně, tak obecně. Najednou autor řeší barevné konstelace a nálady. Vyskytuje se zde pro zasloužilého „leicaře“ nevídaná věc: občas použije takzvaně dlouhé sklo, tedy teleobjektiv, který vnáší do jeho autorského výrazu nové prvky – a ne vždy úspěšně, to když je fotograf příliš daleko, stává vzdáleným, nezúčastněným pozorovatelem, téměř voyeurem. S tímhle odstupem se ovšem ztrácí jeden podstatný aspekt jeho tvorby – ostrost vidění. Někdy i doslova: sem tam je patrné, že autor není s digitálním přístrojem technicky tak naprosto srostlý jako byl s kinofilmem.

Na konci publikace Color vede její spolueditor a autor úvodního textu Lukáš Bártl s fotografem rozhovor a Kolář v něm vysvětluje, proč vůbec na barevný digitál přesedlal: „Ubývalo mi sil a digitální technologie je rychlejší a snadnější. Odpadá náročná práce v temné komoře při zpracování filmů a fotografií. Především jsem ale vnímal, jak je ten svět barev a reklamy propracovaný. Jak je založený na něčem uvnitř nás, na jakési hlubinné psychologii. To téma, jak jsem ho chtěl zpracovat, by černobíle vůbec udělat nešlo. Mám také dojem, že potenciál barevné fotografie nebyl zdaleka naplněn nebo objeven. Je nezbytné hledat symboliku v barevném vyjádření a dotknout se jádra věcí.“ To jádro pro Koláře souvisí tím, že se „konzumní život dostává do všech skupin našeho běžného bytí“.

Fotografe z knihy Viktora Koláře Color, foto: © Viktor Kolář

Fotograf se tedy často pohybuje v prostředí a okolí – jak říká – „malých konzumních rájů, kam člověk chodí, je tam teplo, vše je tam barevné a v pohybu“. V nich exponovaným snímkům však nejednou něco chybí, a něco v nich přebývá: postrádají existenciální nerv na úkor doslovnosti, kterou ony „ráje“ vnucují. Mně osobně přijdou v Color podstatnější a výstižnější jiné práce: jednak takové, v nichž Viktor Kolář pracuje s náladou, je barevně jemný (například záběr kapek deště na skle nebo několik krajinářských snímků či fotka dvou ženských hlav s obarvenými vlasy – viz poster k této recenzi); jednak – a především – mám na mysli snímky nedoslovných, paradoxních, vpravdě kolářovských situací. Takový je kupříkladu odlesk lesa v oknech automobilu (tohle by černobíle prostě nevyznělo) nebo žena kouřící (asi v pracovní pauze) za jemným mřížovím jakési budovy či bizarní, křiklavě barevná, namalovaná cesta uprostřed zeleně anebo nablýskaná tabule připravená pro hostinu pod širým nebem, ovšem v sousedství podivné stavby s betonovým překladem zasahujícím do lesa.

Některé fotografie bych tedy z knihy Color vyndal, ale to je samozřejmě věc názoru a vkusu. Prakticky mimo diskuzi je však sám fakt onoho pozdního obratu Viktora Koláře. Zasluhuje respekt a uznání. Hledat, zkoušet to, nevzdat se, naslouchat signálům času, v němž žiju. Kolik českých fotografů tohle dokázalo? Totiž nespoléhat se na dosažené, nežít z podstaty. Svými nejpovedenějšími pozdními snímky Kolář navazuje na to, čím se kdysi prosadil, aniž by se opakoval. Je to pořád on, a přece jiný!

Obálka knihy, kterou graficky upravilo Studio Belavenir, foto: © Viktor Kolář