Unešeni zvolenou metodou: výstavy fotografů Hynka Alta a Michala Kalhouse

Letos uplynulo 130 let od narození a půlstoletí od úmrtí Josefa Sudka, fotografa, jenž bez nadsázky dosáhl mezinárodní proslulosti. Program Ateliéru Josefa Sudka (AJS), jenž sídlí na místě jeho někdejšího reálného ateliéru ve vnitrobloku na pražském Újezdě, se v posledních měsících váže k onomu (dvou)výročí. Před prázdninami v něm byla výstava Zpráva o stavu ateliéru Josefa Sudka aneb „Hudba hraje“, která fotografiemi a náčrty Miroslava Hucka připomenula, v jak zbědovaném stavu se dřevěný domeček, v něž Sudek tvořil, nacházel v druhé půli osmdesátých let (nejprve jej v roce 1985 zachvátil požár, pak bylo místo ponecháno napospas všemu a všem). O prázdninách na to volně navázala kolekce představující některé ze Sudkových fotografií Prahy, které má ve sbírce finanční skupina PPF, jež v roce 2000 AJS obnovila a spravuje jej. A nynější instalace Hynka Alta Fantom se opět váže ke geniu loci onoho místa, v němž Sudek pracoval od roku 1927 až do své smrti.

Hlavním exponátem výstavy Fantom je černobílé video vytvořené následovně – cituji z textu k výstavě: „Prostor byl vymodelován z dochovaných snímků vyhořelé stavby (Sudkova ateliéru) kombinací fotogrammetrie, ručního modelování a texturování. Film díky tomu vykazuje zneklidňující blízkost k obrazům, z nichž vychází: vidíme tytéž police, spadlé trámy i zkroucené papíry, tentokrát však pootočené v prostoru a nahlížené z úhlů, které žádný fotoaparát nikdy nezaznamenal. Vzniklo tak místo sestavené výhradně z dokumentačních stop vlastní zkázy.“ Vysvětlení, jak je to uděláno, jsem četl na webu AJS až poté, co jsem video dvakrát za sebou zhlédl; během sledování jsem měl za to, že nejspíš byla využita AI. Zvolený postup však není podstatný, respektive je nebo by měl být pouze prostředkem k určitému účinku a sdělení. Video Fantom je tvořeno jedním nepřetržitým záběrem, při němž kamera jezdí po ruinách ateliéru a jeho okolí – zrychluje, zpomaluje, zastaví se, zase se rozbíhá, odjíždí na celky i na detaily. Působí to přízračně, zprvu velmi efektně, někomu ta jízda, ono pozvolné plynutí může připomínat práci kamery v určitých počítačových hrách.

Záběr z videa, které je ústředním exponátem site-specific instalace Fantom, kterou Hynek Alt vytvořil pro pražský Ateliér Josefa Sudka. Zdroj: AJS – Hynek Alt

Připravit model, trefit estetiku videa a spustit jízdu kamery nejspíš muselo dát dost práce. Ale když už to Hynek Alt (* 1976) celé uvedl do chodu, nechal „stroj“ běžet nezřízeně dlouho – video trvá dvě desítky minut. Znovu a zas kamera jede a vznáší se, nahlíží; ještě jednou se podíváme na trámy, pavučiny, oprýskaná okna, na zaprášené police a jiné opuštěné předměty. Kamera se mazlí se šprušlemi plotu kolem domečku, s florou v zahrádce. V podkresu zní patřičně atmosférotvorná elektronika. Stopáž té jízdy uvnitř i vně domku je ovšem celkově silně přes míru, čím déle video trvá, tím více se obnažuje dojení základního nápadu. Současný věk AI s exponenciálně rostoucími zobrazovacími možnostmi vede k určitému diváckému cynismu, ale docela zdravému: formou neohromíš, koukej něco sdělit. A v tomto punktu Altův Fantom naráží na své limity: jeho digitální evokace Sudkova ateliéru vydá na pár minut, řekněme sedm až deset, ne však jednadvacet. Autor tak nechtěně demonstruje nesnesitelnou lehkost strojového zmnožování.

„Fantom se pohybuje na rozhraní archeologie a simulace, mezi indexikální stopou analogové fotografie a spektrální logikou 3D obrazu. V návaznosti na Přízraky Marxe Jacquesa Derridy a pojem ‚syntetického obrazu‘ Davida Claerbouta se projekt ptá, co zůstává, když obraz přestává být svědectvím. S minulostí nenakládá nostalgicky, ale přistupuje k ní jako k aktivní, živé vrstvě formující náš pohled, a zkoumá, jak přízračnost přetrvává coby strukturální podmínka samotného vnímání,“ stojí také v textu k výstavě, který zřejmě napsal její kurátor, renomovaný mediální teoretik Tomáš Dvořák.

Řečeno je to s patřičnou či spíše obligátní teoretickou vyfutrovaností, takové rámování může být k užitku pro to, abychom si dílo vřadilo do určitých souvislostí. Ale možná ještě více než teoreticky vybaveného kurátora by Fantom potřeboval razantního dramaturga, který by video tvaroval právě jako sdělující dílo, nikoliv pouze jako koncept. Jestliže něco trvá dvacet minut, pak je třeba se ptát, má-li to skutečně trvat právě tolik, zda video chce být vyprávěním a jestliže ano, tak jak vyprávět, nebo chce-li to být především evokací, tak jak evokovat, aby fantomatický účinek byl maximální. A takovou oponenturou Altův Fantom neprošel, a jestli ano, tak ve výsledku není patrná.

Předržené časy

V devadesátých letech vstoupili na tuzemskou fotografickou nebo lépe výtvarnou scénu takzvaní ne-fotografové, kteří s médiem fotografie nakládali velmi neortodoxně a u zastánců tradiční fotografie vyvolávali rozčilení a frustraci, neboť ta nová jména nedodržovala tonalitu, ostrost či kompozici v intencích, které zastánci měli za správné, víceméně závazné. Pro jedny byla tvorba takové Markéty Othové bezmála zjevením či přinejmenším skvělým příkladem neortodoxnosti a subverze v nakládání s fotografickým médiem, někteří však měli její prezentaci (s chápavým vykladačstvím určité skupiny kurátorů a teoretiků) téměř za podvod. Mezi těmi, koho tvorba Othové silně oslovila, byl i autorčin vrstevník Michal Kalhous (* 1967). Sám pak v průběhu „devadesátek“ začal zveřejňovat práce, které do okruhu tuzemské „ne-fotografie“ hladce vpluly a byly vřele přijaty příslušným okruhem pečovatelů o tento typ děl.

Jedna z fotografií Michala Kalhouse na výstavě Merlík a maliny, cesta k vítězství v pražské Galerii Fotografic. Foto: Michal Kalhous

„Jeho velkoformátové zvětšeniny, které stejně dnes jako tehdy vytváří klasickou černobílou analogovou cestou, vypadají díky sníženému kontrastu, ostrosti a celkovému vyznění na úplně první pohled jako technicky nezdařilé. Každého však zároveň osloví jejich silný citový náboj. Svět, který popisují či vytvářejí, jeho logika a příběh se však nedaří přesně pojmenovat,“ stojí na Kalhousově webu, na němž jsou nejnovější informace z konce roku 2024 (spojené se site-specific instalací Host do domu v obci Runářov).

Možná jsem výjimkou z pravidla, ale s tím, aby mě „silný citový náboj“ Kalhousových děl oslovil, mám obecně určitý problém, a tím spíš u jeho současné výstavy v pražské Galerii Fotografic nazvané Merlík a maliny, cesta k vítězství. Všednost Kalhousových námětů a technické neumětelství možná zprvu byly nehledané, intuitivní, nějak autentické, ironické, podvratné, ale když v zásadě týž přístup uplatňujete třicet let, původní náboj se přirozeně ztrácí, novost vyprchá, výraz se překlopí v machu. Autor si na svůj web vybral také několik citátů o sobě, kromě jiného slova kurátora Pavla Vančáta o tom, že na přelomu století Kalhous „nadšeně byl přijat těmi, kdo ze současné fotografie cítili únavu a sklon k manýře“.

A právě manýra a únava na mě dýchá z hrstky zvětšenin v Galerii Fotografic. Jako když si hrajte na mladíka a už na to nemáte; jako když druhým vyprávíte o svých starých bitvách, ale svět je už jinde. Mimochodem, vzpomenutá Markéta Othová – jak ukázala její výstava konaná před čtyřmi roky v Národní galerii – je fotograficky jiná než v devadesátých letech, vědomá si toho, že těžko dnes mít nadále za nosné někdejší přístupy a postupy.

U Kalhousovy výstavy není uveden kurátor, v anonymním textu k ní stojí, že sám autor ji popisuje jako „pokusný nástroj syntézy i hledání cesty k naplnění; je zároveň i cílevědomým, přitahujícím zkoumáním náhlostí a jejich vztahů; je opět snahou o dialog vnitřního prožitku s vyšším přesahujícím řádem“. Dokonalé slovní pentlení, absolutní vyprázdněnost.