Klidná síla Dany Němcové. Síly vesmíru a jejich smysl. Politické síly a slabosti Havla, Klause a Zemana

Předesíláme, že rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Má na co vzpomínat

Memoáry Dany Němcové (* 1934), nepominutelné postavy českého disentu i polistopadového veřejného života. Není to tak, že by paní Němcová usedla a sepsala paměti. Editor publikace Jan Horník vycházel ze vzpomínek, které protagonistka natočila jednak pro Ústav pro studium totalitních režimů a Paměť národa, jednak pro Český rozhlas, určité partie vznikly doplněním z dalších zdrojů. Výsledný text Němcová autorizovala. Součástí knihy je i deset dopisů z konce sedmdesátých let, kdy byla tato signatářka Charty 77 a členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných šest měsíců vězněna. Tyto dopisy jsou – včetně reprodukcí poštovních obálek – přetištěny na odlišném, šedě tónovaném papíru, který tvoří vnitřní přílohu knihy. Publikace je cenná jako celek, protože kromě oněch dopisů je její podstatnou součástí obrazový doprovod. Desítky fotografií konkretizují vyprávění paní Němcové. Protože měla početnou rodinu (s manželem Jiřím zplodila sedm dětí) a široký okruh přátel, fotografie jsou cenným dokumentem o jedné důležité občanské a intelektuální komunitě. „Za ničím jsem se nehnala, velkolepé kariérní plány jsem nikdy nedělala. Když se mě v roce 1990 někdo zeptal, co považuji za vrchol své kariéry, musela jsem se strašně smát. Ani jsem pořádně nerozuměla významu toho slova,“ říká ke konci knihy Dana Němcová, která se po listopadu 1989 stala poslankyní Federálního shromáždění a poté byla předsedkyní Výboru dobré vůle. „Myslím, že jsme žili celkem šťastně, navzdory různým nepříjemnostem, třeba že děti nesměly studovat. Kdo měl chuť a čas, vystudoval po roce 1989. Nikdo z mých dětí se neztratil.“

Knihu graficky upravila Jana Vahalíková. Pro titul využila fotografii Davida Němce, na níž roku 1978 zachytil svoji matku v okně do světlíku v jejich bytě v pražské Ječné ulici. Repro: ÚSTR

Vyložit tak všechny síly kosmu

Americký astrofyzik Michio Kaku (* 1947, narodil se v USA japonským přistěhovalcům) náleží ke světově nevýraznějším popularizátorům poznatků, k nimž dospívají teoretičtí fyzici. Božská rovnice, s podtitulem Hledání teorie všeho, je již devátou autorovou do češtiny přeloženou knihou; v originále vyšla vloni, tuzemská edice byla tento týden součástí výše zmíněného Velkého knižního čtvrtku. Profesor newyorské City University v Božské rovnici sumarizuje dosavadní snažení v oblasti takzvané finální teorie, která by výkladově sladila „všechny síly kosmu“. „Kdyby taková teorie byla úspěšná, byl by to vrcholný úspěch vědy. Byl by to svatý grál fyziky, jediný vzoreček, z něhož by se v principu daly odvodit všechny ostatní rovnice, počínaje velkým třeskem a konče zánikem vesmíru,“ píše Kaku. Knihu pojal opravdu populárně, jde víceméně o historizující výklad včetně úvah o božském stvoření a smyslu vesmíru. Matematický aparát se zde vyskytuje sporadicky, výklad sem tam prostupují jednoduché ilustrace-náčrty určitých principů (rovnice z vysoké matematiky se nacházejí na jednom místě v poznámkách, uvedených na konci publikace spolu s rejstříkem).  Současně Kaku pojal Božskou rovnici osobně, netají se vlastní pozicí v diskusích a sporech o finální teorii. Zájemce si může Božskou rovnici vřadit do plejády knih, které k tématice byly publikovány dříve – například k titulům Johna B. Barrowa Teorie všeho (česky 1996) a Nové teorie všeho (2008).

Pod grafickou úpravou publikace je podepsáno pražské studio Toman Design, repro: Prostor

Havel, Klaus a Zeman vedle sebe

Profesor politologie na brněnské Masarykově univerzitě Lubomír Kopeček (* 1975) je setrvalým a produktivním vykladačem polistopadové české politiky, vystupuje v médiích, píše knihy. Ta nejnovější z nich je jeho dosud nejobjemnější a zúročuje v ní své analýzy politického konání Václava Klause (viz třeba autorova kniha z roku 2012 Fenomén Václav Klaus – Politická biografie) a Miloše Zemana (zejména – Miloš Zeman: Příběh talentovaného pragmatika, 2017). Samostatně se Kopeček dosud nevěnoval osobnosti Václava Havla. Nyní do životopisné syntézy nazvané podle westernu Sergia Leoneho Hodný, zlý, ošklivý přibral i osobnost prvního českého prezidenta. Knihu pojal v žánru paralelních životopisů (připomeňme v této souvislosti například proslulou práci britského historika Allana Bullocka Hitler a Stalin. Paralelní životopisy). Sleduje Havla, Klause a Zemana od dětství, akcentuje u každého z nich jejich činnost v šedesátých letech, popisuje, jak každý z nich prožil normalizaci, speciálně se zastavuje u období těsně předcházejícímu listopadovému převratu. Souběžnost prochází celým tím rozsáhlým textem, který by se dal charakterizovat jako uměřený pozitivismus – Kopeček se nepouští do dušezpytných či filozofujících analýz, nýbrž (někdy s jemnou ironií) konstatuje události i povahopisné rysy na základě doložitelných skutečností. Výklad je dotažen do konce roku 2021; autor zmiňuje Zemanovy choroby a nemocniční pobyt doprovázený řadou nejasností, i Klausovu aktivistickou činnost během koronavirové pandemie.

Obálka je dílem Jiřího Mičkala, repro: Books & Pipes

Zkuste na něco takového zapomenout

Tohle byl v roce 2003 knižní debut jako řemen! Edgar Dutka (* 1941), do té doby „tiše“ scenáristicky působící na poli animovaného filmu, přišel se souborem povídek U útulku 5, v nichž s drsností a pádností uchopil svůj čas strávený (spolu se starší sestrou) v dětském domově, protože matku jim komunisté z politických důvodů zavřeli (byla převaděčkou u státních hranic). Ty povídky Dutka psal už jako dvacátník, a to – jak uvádí – „v kruté zimě 1963–64, ve vypůjčeném podnájmu v pražském Konviktu č. 24 s vysokými stropy a stejně vysokými okny se ztrouchnivělými rámy, v mrazu a po prsa ve spacím pytli na kufříkovém psacím stroji…“ Bez úspěchu se pak texty snažil vydat. Na desítky let je odložil, až kolem své šedesátky rukopis přehlédl, zredigoval, a tak se zrodila jedna z nejvýraznějších českých prozaických „prvotin“ počátku nového století. Nynější vydání se od toho z roku 2003 mírně liší. Přibyla v něm jedna kraťoučká povídka (Líblink) a svůj doslov, vázaný k fotografii, jež byla před devatenácti lety reprodukována na přebalu, nyní Dutka nahradil poznámkou Která povídka byla první? Jestliže tedy úvodní svazek dnešního Knižního kvarteta je plodem vzpomínání mimo jiné na roky po únoru 1948, totéž lze říci o souboru U útulku 5, jehož vyjadřovací prostředky jsou ovšem „rabiátské“, naprosto odlišné od těch, které reprezentuje klidný a laskavý tón Dany Němcové.

Obálku navrhla Adéla Ťopková, repro: Euromedia Group