Koho chce provokovat prostopášník Libertin?

Stephen Jeffreys (1950–2018) se ve hře Libertin inspiroval osobností anglického básníka Johna Wilmota, hraběte z Rochestru, jenž žil v sedmnáctém století a působil na dvoře krále Karla II. (V americkém jevištním zpracování si ho zahrál John Malkovich a v pozdější filmové verzi Johnny Depp.) Wilmot, řekněme Don Juan z časů anglické restaurace, se proslavil díly natolik peprnými, že se při jejich četbě červenáme dodnes. Chtěl provokovat společnost i krále. I Wilmotův nedlouhý, třiatřicetiletý život byl plný dobrodružství a pikanterií. Jeffreys měl tedy k dispozici přitažlivý námět, ovšem jeho hra má své slabiny.

Potřeba jít za hranu

Dramatik se evidentně seznámil s řadou historických reálií. Kupříkladu scéna, v níž Wilmot dá před portrétováním po boku manželky, které pokládá za povrchní a maloměšťácké, přednost portrétu s opicí, může vycházet z raného románu Grahama Greena Opice lorda Rochestera.  Wilmota rovněž zvěčnil jeho současník a kumpán, představitel anglické komedie mravů sir George Etherege ve hře The Man of Mode. Etherege se pro změnu stal jednou z postav hry Jeffreysova Libertina. Další historickou zajímavostí hry je, že právě Karel II. povolil ženám vstup na jeviště, jednou z postav hry je proto slavná anglická herečka a Wilmotova milenka Elisabeth Barry.

Jan Maléř a Jana Ondrušková v inscenaci Libertin plzeňského Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Wilmot nebyl jen provokatérem, žehrajícím na přízeň krále Karla II. (Tomu ovšem došla trpělivost poté, co o něm a jeho majestátu Wilmot složil pornografickou hříčku.) Byl také vzdělaným mužem a obratným literátem. Byl bojovníkem za vnitřní svobodu, odpůrcem falešné morálky či předstírané zbožnosti. A dalším věčným tématem, které se v souvislosti s jeho osobností nabízí, je pocit marnosti a vyprázdněnosti. I přes blahobyt, jenž si zajistil zřejmě únosem a svatbou s bohatou nevěstou, byl hrabě znuděný a nespokojený. Ocitl se v období jakési celospolečenské dekadence. Proto vždy šel za hranu, jako by chtěl prorazit svou otupělost vzruchy v podobě alkoholu a promiskuity. Použijeme-li příměr k současnosti, žil jako rocková hvězda.

Aby nebylo pochyb

Přitažlivost Wilmotovy osobnosti tkví ve zmíněných protikladech. Autorovi se z nich však nepodařilo vytěžit dostatek nosného materiálu na tříhodinovou hru. Hlavní postava, v tomto případě svěřená Janu Maléřovi, má několik nosných monologů, například v pasážích, kdy se snaží okolí vyburcovat z letargie. Skvělé jsou dialogy s herečkou Elisabeth Barry v podání Jany Ondruškové, kdy společně pracují na proměně jejího herectví od deklamace k procítěnému projevu. Jedním z vrcholů textu i inscenace je pak dialog, v němž již vyzrálá, sebevědomá Elisabeth odmítá Wilmota, jehož sžírá žárlivost i mužská ješitnost.

Jaroslav Matějka, Jan Maléř, Jana Kubátová, Eliška Vocelová, Jana Ondrušková a Libor Stach v inscenaci Libertin plzeňského Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Tyto silné momenty bohužel zanikají v balastu zbytečně dlouhých scén, které by zasloužily proškrtat. Například pasáž, kdy herci nacvičují onu pornografickou hříčku, je téměř nekonečná. Aby scéna šokovala a nezačala nudit, musela by trvat zlomek toho, co trvá. Doslovnost v momentech, kdy by stačil náznak, je problémem textu samotného a potažmo celé inscenace. Zbytečně rozvleklá je třeba i scéna v nevěstinci (včetně omývání intimních partií prostitutky), nebo scéna, kdy Wilmot, ukrývající se před hněvem krále v převleku mastičkáře, léčí pacientce zánět (kupodivu opět intimních partií!).

Snad nepřijde Zlata Adamovská

Marcela Lysáčková navrhla historizující kostýmy, doplněné o drobné aktualizace, například v podobě Wilmotovy kožené bundy. Celek by působil výtvarně jednotně, nebýt soudobých kapsáčů a trik policistů nebo rudé uniformy krále. Scénograf Michal Syrový navrhl do půlkruhu sestavené lesklé desky s ochozem nahoře; scéna sice umožňuje zrcadlení postav, také různé nasvícení i změnu atmosféry pomocí projekčních šablon, nijak objevná však není. Stejně tak hudební koláž, kterou vybíral sám režisér; kombinuje klasické a moderní kompozice, přičemž party elektrické kytary spíše než dojem současnosti evokují devadesátá léta. Obdobně na mě působily pasáže, kdy Wilmot promlouvá na mikrofon k publiku, usazen na kovové barové židli. Ponechám stranou úvahy o nadužívání mikrofonů v současných tuzemských inscenacích. Nicméně lesklá barová židle, vypůjčená z diskotéky, mi naháněla strach, že se ze zákulisí vynoří Zlata Adamovská a zazpívá úvodní píseň z devadesátkového seriálu Hříchy pro pátera Knoxe.

Manželský vztah. Jan Maléř jako John Wilmot a Zuzana Ščerbová v roli jeho manželky Elizabeth Maletové. Z inscenace Libertin plzeňského Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Přála bych si, aby plzeňská inscenace lépe, energičtěji a vyhroceněji postihla oba póly Wilmotovy rozpolcené osobnosti. Muž, který fascinoval krále, své kumpány i ženy, musel být něčím přitažlivý. A přitažlivý by mohl být i pro diváky. Jistě to nebyl jen promiskuitní alkoholik, zacházející s vlastní manželkou jako s kusem hadru. Právě ona rozporuplnost člověka obdařeného mnoha talenty, a přece nešťastného, znuděného životem v luxusu, měla být v inscenaci zdůrazněna. Janu Maléřovi v titulní roli se to přesto – vzdor překážkám, které mu text a režie kladly – daří naznačit. Za léta působení v plzeňském souboru dozrál ve všestranného herce. Po náročné roli Johna Proctora v Čarodějkách ze Salemu ho snad neminou další velké role.