V klubu Climax zažijete specifickou atmosféru rave scény

Několik místností starého domu v pražském Karlíně se stává rave klubem – místem, které má specifickou estetiku dýchající z každého kousku scénografie. Temné prostředí je rozbíjeno neonovými pruhy světel. Stěny jsou pokryty fosforeskujícími nápisy, zrcadly, látkou připomínající flanelové povlečení. V jedné místnosti jsou řetězové houpačky, ve druhé obrovský plyšový medvěd. Záchodová kabinka je pokrytá gumovými hračkami. Ze stropu visí boxovací pytel z plyšových zvířátek. Prostředí působí místy infantilně a vyšinutě. Scénografie je to fascinující a hádám, že poměrně věrohodně odráží rave estetiku, přestože na ni nejsem žádnou odbornicí. Celkový dojem vnímám jako komplexní a pro inscenaci imerzivního typu, jehož je kolektiv Pomezí předním představitelem, podstatný. Nálada dopadající z každého metru klubu je zároveň obrazem vnitřního světa postav, který je temný, pulzující v rytmu elektro hudby a zranitelný jako plyšové hračky. 

V klubu Climax – tak se inscenace také jmenuje – potkáváme šest postav. Nasloucháme dialogům a v přirozenosti imerzivního tvaru skládáme útržkovité informace do mozaiky vytvářející obrysy jejich charakterů. Osudy všech spojuje nejen minulost či přítomnost, ale také neutěšenost většinou pramenící v rodinném podhoubí a rozpíjející se v drogové závislosti. Inscenace nahlíží mladou generaci specifické společenské bubliny. Za jednoduchými párty konverzacemi Climax tematizuje rodinné zázemí jako podstatný faktor ovlivňující životní dráhu. Přes naději na vystoupení ze začarovaného kruhu převažuje hořký boj se sebou samým. Neutěšené dusno každé postavy může v závěru představení už vést k divácké lhostejnosti, ovšem v předešlém průběhu má svou naléhavost. 

Lucie Hrzalová v inscenaci Divadla Pomezí Climax, foto: Pomezí – Jan Volejníček

Elektronickou hudbu přeruší poklidné tóny a vracíme se do historie nejen v hudebním výrazu. Plynoucí dialogy se proplétají obrazy z minulosti postav a divákům se tím dostává vhledu do jejich citového zázemí. Právě tyto pasáže vyžadují velmi přesné načasování a kladou hercům v už tak komplikovaném tvaru další výzvy. Výkony herců ústřední šestice nejsou však vyvážené. Jindřiška Dudziaková (jinak členka činohry Národního divadla) dokáže svou technickou hereckou vybavenost a pevnost vnášet do neformálního projevu, zatímco hlas některých jejích kolegů ve spletenci návštěvníků zaniká. Avšak tento typ divadla je k nedostatkům vstřícný a je spíše nutné ocenit obecné fungování herců v daném prostoru, které je příjemně přirozené. 

Příběhy postav nejsou komplikované a dramaturgicky jsou propleteny smysluplně. Někdy jde o small talky dobarvující atmosféru večírku, někdy jsme voyeursky přítomni důležitým a dramatickým dialogům. Z podstaty imerzivního divadla sotva může mít každý týž zážitek, nicméně na konci produkce lze mít o všech postavách informace, které jsou pro poskládání celkového dojmu zásadní. Zcela osobně: Nenuceně se stávám jedním z návštěvníků klubu, pohupuju se do rytmu a cítím se velmi svobodně, přestože postavy kolem mě nesou tragický potenciál. Je to večer zážitku.

Marie Machová a Jakub Müller v inscenaci Divadla Pomezí Climax, foto: Pomezí – Jan Volejníček

Inscenace Climax by mohla být lákavá pro mladé diváky. Mohou objevit jiný formát divadla, než je ten tradiční. Mohou se ztotožnit s generační výpovědí o hledání identity a zároveň by inscenace mohla nenásilnou formou působit i jako svého druhu odstrašující zrcadlo.