Komentář: Projev spisovatelky Denemarkové přišel ve Frankfurtu v nejvyšší čas

Radka Denemarková ve svém frankfurtském projevu apelovala na neoddělitelnost literatury a politiky v době, kdy „celá Evropa hnědne“, „jsou normalizované nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy“, „v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti“ a „demokracii jsme zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus“. Slova jsou podle pražské spisovatelky zbraněmi, svoboda projevu bojištěm a literatura ostrovem morálky. Autorka nepřímo vybízí i ostatní spisovatele a spisovatelky – a v podstatě celou kulturní obec –, aby se proti plíživým projevům totality nahlas ozvali: „Tato krize je o to horší, když není reflektovaná. My musíme lidem moci komplikovat život.“

V polistopadové historii jde nejspíš o první takto osobní a hlasitý projev nesouhlasu s politickým směřováním (nejen) naší země, který od české kulturní osobnosti zaznívá na exponované mezinárodní scéně.

Související článek

Komentář: Klempířova mluvčí vypracovala novou Státní kulturní politiku. Odráží se v ní nové pořádky

• Jana Bohutínská

Přihlédneme-li k ryze domácímu kontextu, dá se říct, že bylo na čase, aby zaznělo tak rozhodné slovo. Kulturní obec sice kritizovala narychlo sepsanou, s nikým z kultury příliš nekonzultovanou – a tento týden vládou schválenou – Státní kulturní politiku (na období 2026–2030), ovšem ne moc důrazně (čest výjimkám jako je například časopis Dílo a jeho přidružené aktivity). Pravda, Klempíře vypískali na strážnickém festivalu, což byla jedna z mála kulturních akcí, na nichž se během svého dosavadního působení ve funkci ukázal a na níž promluvil. Ostatně pískání se ozývalo i ve Frankfurtu při jeho projevu. Nicméně v zásadě platí, že kulturní obec na dosavadní rošády ministra Klempíře reaguje opatrně, nebo vůbec.

Vyčkávací taktika, jíž je kulturní obec do jisté míry paralyzována, souvisí možná s tím, že jsme si v kultuře odvykli jít s kůží na trh. Zdá se nám zřejmě již nadobro překonané, že by spisovatel (natož spisovatelka!) mohl být svědomím národa. Karel Havlíček Borovský byl za své satirické texty poslán do vyhnanství do Brixenu; malíř a spisovatel Josef Čapek prošel za své protinacistické postoje a publicistiku několika koncentráky, až v jednom (v Bergen-Belsenu) zemřel; katolický básník Jan Zahradníček strávil v komunistickém vězení téměř devět let, těžce to zdravotně odnesl a pár měsíců po propuštění zemřel. Za normalizace nesměla publikovat celá plejáda spisovatelů a Jiří Gruša za svůj román Dotazník skončil ve vazbě. Nemluvě o Václavu Havlovi. Ano, už nepanují ty poměry, co kdysi. Ostatně na frankfurtský projev Radky Denemarkové vzápětí ministr Klempíř reagoval – poznamenal, že spisovatelce za její projev žádná perzekuce nehrozí.

To je pravda. Pravda ale také je, že časy se mění. Po roce 1989 se v tuzemských myslích rychle usadilo mínění, že literatura je buď lidová a zábavná, anebo jen pro úzký okruh elitnějších zájemců, každopádně se nachází daleko od politiky. Ale doba doma i ve světě nazrála k rozbití téhle tiché dohody. Však také projev Denemarkové nemířil jen do české kotliny, stejně jako se její knihy zabývají spíš světovými či obecně lidskými tématy.

Podle organizace PEN International bylo v roce 2025 zdokumentováno v různých částech světa 140 případů perzekuce spisovatelů a spisovatelek, z toho 32 z nich bylo ve vězení. Z nedávno vězněných autorů a autorek jmenujme namátkou švédsko-eritrejského spisovatele, dramatika a novináře Dawita Isaaka, alžírského básníka Mohameda Tadjadita, ujgurského spisovatele Perhata Tursuna, tibetského spisovatele Tašiho Wangčuka či ruskou dramatičku Světlanu Petrijčuk nebo běloruského spisovatele (a nositele Nobelovy ceny za mír) Aleśe Bjaljackiho… Nemluvě o velkém množství autorů a autorek, kteří byli nuceni ze své vlasti odejít do exilu. A připomínkou budiž i spisovatelé, jimž za jejich knihy hrozila smrt, například Salman Rushdie, na něhož íránský duchovní vůdce vydal v roce 1989 fatvu, tedy rozsudek smrti, a s odvoláním na ni jej v srpnu 2022 v New Yorku pobodal atentátník, přičemž spisovatel oslepl na pravé oko.

Pro tyto případy skutečně platí to, co pravila Denemarková ve svém projevu a co může někdo vnímat možná jako příliš patetické či přehnané: „Všechno je politika. Otázka dneška je jednoduchá: otevřená demokracie, nebo uzavřená společnost. Literatura zná odpověď, proto je tak nebezpečná… Já politiku a literaturu prostě oddělovat nemůžu. Morální člověk se přece dnes nemůže stáhnout do role pozorovatele. Síla literatury spočívá také v tom, že se nebojí pojmenovat to, co ostatní vidět nechtějí. Kdo čte, není tak snadno zmanipulovatelný. A člověk bez knih je pokaždé slepý.“

Denemarková v projevu zmínila ještě jeden podstatný aspekt současné umělecké literatury: oproti přemíře slov na sociálních sítích a textů generovaných AI ručí spisovatelé za své texty svou osobností, která hájí či zastává nějaké hodnoty. „Literatura je ostrov morálky, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními. Je to humanismus žité naděje,“ řekla Radka Denemarková na veletrhu. Třeba to někomu zní banálně a samozřejmě, ovšem nastávají časy, kdy základní pravdy získávají novou naléhavost.