Komiks Smålandské temno: Když na švédském maloměstě vyroste fašista

Více než šestisetstránkový komiks v Malmö žijícího komiksového autora a prozaika Henrika Bromandera (* 1982) vyšel v originále roku 2012. Ve Švédsku se stal událostí, k nám se ovšem dostal až na konci loňského roku. Mezitím Bromander publikoval řadu dalších děl. Smålandské temno zasadil do provincie Småland v jižním Švédsku, jež z knihy – jak lze odtušit z názvu – vychází jako ospalá díra. V počáteční scéně, odehrávající se v roce 1987, je předznamenáno, že protagonista Erik nemá a nebude mít na růžích ustláno.

Malého chlapce vzbudí uprostřed noci hádka rodičů. Jeho otec se vrátil domů opilý a přitom se pokálel. Nahý sedí na gauči, zatímco Erikova matka šermuje ve vzduchu jeho špinavými trenkami. Rodiče se záhy rozvedou, matka si najde nového muže, s nímž si později pořídí další dítě. Otci se život vymkne z rukou, k čemuž sice pomalu, zato neúprosně směřuje rovněž Erik. Ještě předtím si však stihne střihnout „kariéru“ zapáleného fašisty, odhaluje svou homosexuální orientaci, zažije první – a dost neúspěšnou – milostnou pletku a obdivuje japonského spisovatele Jukia Mišimu, který v roce 1970 spáchal rituální sebevraždu. Následně má Erik intenzivní vztah, který však nedopadne, jak by si představoval.

Erik ovšem tvoří autobiografické komiksy, které publikuje v zinu nazvaném Tvář. Pět dílů tohoto časopisu najdeme i v samotném komiksu Smålandské temno. Přestože v nich několikrát vidíme, že události, které jsou v „hlavním“ komiksovém vyprávění líčeny určitým způsobem, popisuje Erik ve svém zinu jinak, nejde o důmyslné pitvání hranice mezi autobiografií a fikcí. Spíš se ve Tváři ukazuje ještě syrovější poloha Bromanderovy tvůrčí metody, jež spočívá ve vyhýbání se jakékoli estetizaci. Zatímco existuje řada děl, v nichž jsou provinční prostředí, alkoholismus a apatie více či méně okatě „romantizovány“, málokterá kniha zmíněné jevy líčí tak surově jako Smålandské temno. Autor nepřikrášluje ani nejchoulostivější a nejtrapnější situace, ani všednodenní pachtění, nudu či beznaděj.

Tomuto naladění odpovídá rovněž kresba: neohrabaná, takřka insitní. Bromander výrazy ve tvářích postav obvykle spíš potlačuje, důraz klade na všelijaké tělesné výměšky, tekutiny, ochlupení. Rozložení panelů je naprosto pravidelné (s výjimkou přetištěných zinů), švédský tvůrce nevyužívá dynamiky komiksového vyprávění, jediným oživením jsou střihy signalizované černým panelem, případně to, že když vede Erik s někým dialog, autor pozadí za rozmlouvajícími vyplní černou barvou. I tyto efekty podtrhují záměrnou nevábnost kresby.

Výtvarný výraz tím skvěle koresponduje s deziluzí a skepsí, k níž Erik směřuje. Z politického nadšení vystřízliví, dostane se do vězení, žije na hraně, prožívá depresivní a úzkostné stavy. Ani při jejich popisu autor nerozšiřuje vypravěčský rejstřík, přesto se lze od jeho komiksového románu stěží odtrhnout. Kniha se dočkala několika ocenění a my se teď můžeme přesvědčit, že právem. Nejenže jde o podnětnou výpověď o společenských náladách, o skepsi a deziluzi. Henrik Bromander také výborně využívá předností komiksového vyprávění – tím, že je záměrně potlačuje.

Obálka českého vydání Smålandského temna, repro: Centrala