Svět nového komiksu Branka Jelineka o Oskaru Edovi vás zneklidní i pohltí

Branko Jelinek (* 1978) se k Oskaru Edovi vrací už přes dvacet let. Jak sám tvrdí, vnímá jej spíš jako svého dvorního herce, nikoli jako postavu, která by knihami procházela a vyvíjela se. V jednotlivých komiksových románech proto sledujeme paralelní příběhy, přičemž ten, který se objevuje v aktuálně vydaném albu Oskar Ed. Můj nejlepší přítel, přeloženém Vojtěchem Maškem a Karolinou Voňkovou, je bezpochyby interpretačně nejnáročnější. Kniha se totiž odvíjí v několika liniích a člověka při čtení nejspíš napadne otázka, zda i to nejsou narativní vlákna, která k sobě spíš volně přiléhají, než aby tvořila celistvé a pevné příběhové lano.

Parazit samoty ve mně

Na začátku knihy sedí Oskar Ed – jakýsi everyman v bezvýrazné košili a s vejčitou hlavou, jen s ústy a s očima – ve vlaku, který již několik hodin stojí. Posléze se dozvíme, že přestávku zapříčinil sražený člověk a seznáme, že pod koly vlaku skončil pravděpodobně sám protagonista. Následně se začne odvíjet několik linek odehrávajících se v odlišných prostředích – v kancelářích korporátu, v němž protagonista pracoval, v podzemí vlakového nádraží, v odporném hotelu, v jehož pokoji Oskara uvítá nespláchnuté lejno; postupně se dostaneme i do jakéhosi zásvětí či snad očistce, kde Oskar Ed získává svého průvodce…

Jednotlivá prostředí zde nejsou proto, aby se navzájem ozřejmila; jedná se spíš o separátní průhledy do Oskarovy mysli. Dílo nabízí několik způsobů, jak veškeré to zvláštní dění, které sledujeme, uchopit. Ondřej Nezbeda v časopise Host nabízí čtení prostřednictvím procházení dantovským očistcem či zásvětím.

Dvoustránka z knihy Oskar Ed. Můj nejlepší přítel, repro: Nakladatelství Lipnik

Je to smysluplné čtení, ovšem zrovna tak je možné zaměřit se na to, co Oskara Eda do onoho očistce dostalo; a číst nejnovější komiks Branka Jelineka jako příběh muže sužovaného nesnesitelnou vinou. Ať už však příběh(y) Oskara Eda uchopíte z kterékoli strany, jedno se nemění: sledujeme psychicky trýzněného člověka, který se vyrovnává se samotou, s nešťastnou láskou, a především s prázdnotou, jež ho děsí. První slova knihy zní takto: „Cítím prázdnotu. Vyháním ji ze sebe už celé roky. Od té doby, co ve mně zahnízdila jako parazit, který ze mě uhlodává kousek po kousku.“

Prázdnotu v Edově mysli zaplňují – či z této prázdnoty vyvstávají – jakési rozteklé, amébické „bytosti“. Ty se svými chapadly a materiálem, který je tvoří a jenž se rozlévá či roztéká po komiksových panelech a vylézá třeba i z telefonu, prostupují všechna příběhová vlákna a působí jako inverzní deus ex machina – vrhají Oskara Eda do jedné šlamastyky za druhou.

Jako snahu čelit prázdnotě sui generis můžeme vnímat i protagonistovu vnitřní řeč. V reflexivních monologických promluvách jako by nám Oskar poskytoval interpretační vodítka – mnohdy metaforicky popisuje své vnitřní pochody a stavy –, ale při opakovaném čtení se ukazuje, že leckteré z těchto pasáží klamou tělem: žádná vodítka nám neposkytují, spíš jako by jejich prostřednictvím Ed čelil prázdnotě, která by jej přepadla, kdyby se na chvíli odmlčel – prázdnotě, která by mu připomněla jeho vinu.

Dvoustránka z knihy Oskar Ed. Můj nejlepší přítel, repro: Nakladatelství Lipnik

Podobně znejišťujícím dojmem působí i cliffhangery, které se sem tam v knize mihnou. Když například Oskar Ed šplhající na pokraji sil s neodmyslitelnou krabicí po žebříku vidí nataženou ruku, která jej v příštích vteřinách zachrání, máme pocit, že teď už do sebe věci zapadnou. Jenomže spíše opak je pravdou. Na scéně se totiž posléze objeví další postava, která příběh ještě více zamotá a provádí Oskara Eda dalšími enigmatickými cestami.

Trpělivost, prosím

Zkrátka: Světem komiksu Oskar Ed. Můj nejlepší přítel je nutné opakovaně procházet, zastavovat se u detailů, začleňovat je do širšího rámce a zkoumat, co takové pokusy s celkovým vnímáním komiksu udělají. Chce to notnou dávku čtenářské trpělivosti, ale na otázku položenou v perexu tohoto článku je třeba odpovědět: Ano! K nejnovější knize o Oskaru Edovi má bezpochyby cenu se vracet a hledat si v ní vlastní interpretační linky.

Vyplatí se to mimo jiné díky nesmírně propracované černobílé kresbě, kterou slovenský tvůrce zaujal už v předchozích dílech. Václav Maxmilián v podcastu časopisu Host Kverulanti rovněž vyzdvihl, jak Branko Jelinek pracuje s rytmem vyprávění: po dlouhých kapitolách následují často jen dvoustránkové, které jako by nám umožnily nadechnout se. Pořádně nadechnout se můžeme také mezi kapitolami 12 a 14, protože třináctá kapitola zcela chybí. Proč? To lze zjistit jen tak, že si knihu otevřete. A jednoznačné odpovědi se nejspíš stejně nedoberete…

Obálka knihy Oskar Ed. Můj nejlepší přítel, repro: Nakladatelství Lipnik