Kopřivových 101 minut je profesionální román zdaleka nejen pro profíky

V 5:23 ráno kleknou rozvodny v Řeporyjích i na Chodově. Půlka Prahy je náhle bez proudu a někde pod Vltavou, mezi zastávkami Karlovo náměstí a Anděl, zůstane zaseklá i jedna souprava metra. Do ztichlých a tmavých hlubin se vydávají dvě mužstva hasičů. Jsou vycvičení, zdravě sebevědomí, jedou podle předpisů i zdravého instinktu. Pravda, jeden z nich je pechfógl jak vyšitý, protože se účastnil hned dvou výjezdů, při nichž zemřel kolega, ale pořád je to akce, která by měla být rychle hotová. Zvlášť když jim všichni slibují, že rozvodny brzy naskočí. Jenže věci se komplikují. Souprava začíná hořet, hasiči jsou roztažení v tunelech a na krku mají přes sto cestujících, které pozvolna likviduje stoupající oxid uhličitý.

Kopřiva v kostce

Štěpán Kopřiva (* 1971) na sebe poprvé upozornil jako člen (nejen) recesistického spolku Rigor Mortis, kam patřil také Jiří Pavlovský nebo David Horák. Později se stal kulturním publicistou, mainstreamovým televizním i filmovým scenáristou (například seriál Místo nahoře, snímek Choking Hazard či kultovní Byl jsem mladistvým intelektuálem), stejně jako scenáristou komiksovým (s Jiřím Grusem vytvořili úspěšné album Nitro těžkne glycerínem a dostal se i do nedávného projektu DC Comics Batman: Svět). A vedle toho všeho je i úspěšným romanopiscem.

Autorův Asfalt o partě žoldáků, kteří jsou nalákáni do pasti, pozabíjeni, a následně svedou rambovsky pojatý boj s Peklem, kde jsou duše zemřelých využívány coby stavební hmota, byl vrcholem české akční školy i domácího splatterpunku. Povídky obsažené v knize Holomráz byly do fantasy světa zasazenou cynickou poctou americké drsné škole a jako bonus obsahovaly hrstku příběhů ze světa našeho, v nichž Kopřiva řešil svůj vztah k popkultuře (za pozornost stojí především Den, kdy zemřel Richard Stark).

A pak se dostavil Kopřivův velký skok – a s ním dvojice kriminálních románů ze současné Prahy Rychlopalba a Křížová palba. Ich forma, popkulturní narážky, perfektní znalost řemesla i zákonitostí žánru a také pražských reálií. Nynějších 101 minut zůstává české metropoli věrných, byť žánrově běží o technothriller a stylově i formálně je novinka paradoxně blíž spíše některým woolrichovským povídkám z Holomrázu, kde rovněž šlo o souboj s časem a o sled rozhodnutí činěných pod tlakem okolností, kdy od jistého bodu prostě nejde zvolit správně, ale jen špatně a ještě hůř.

Plakát filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem (1999, 17 minut), zdroj: ČSFD

To naše metro…

Metro je fascinující prostor. Dokládá to kupříkladu knižní série Dmitryho Glukhovského (a s ní spojená videohra) i jeho česká obdoba Podsvětí Michala Šefary. Architektura jednotlivých stanic, vědomí milionů tun zeminy (v případě Vltavy i vody) nad hlavou. Klaustrofobie, černé myšlenky, co by se stalo, kdyby…

Kopřiva ovšem ignoruje mystiku nebo představu bran do pekel, jak s metrem pracují některé horory či městské fantasy od Neila Gaimana po Stephena Kinga. Dovolí si pouze jednu narážku na zombie, která je ovšem navázaná na stav lidí vdechujících výše zmíněný oxid uhličitý, a pak pobavené konstatování, že souprava obklopená dýmem vypadá jak UFO, což dává záchranářům představu, co bude následovat (únos a anální sonda). Namísto toho si s chladnou přesností všímá technických náležitostí a profesionality, kterou pohyb v metru v každém okamžiku vyžaduje.

A tak hned na začátku autor zmíní, že linky metra nejsou přímky, že je zde stoupání i klesání (vše to využije k vystupňování komplikací), jak funguje proudění vzduchu, co je třeba dělat s elektřinou, jak se chovat v uvázlé soupravě (například otevřít okýnka, protože bez ventilátorů, jejichž existenci si během jízdy skoro neuvědomujeme, nehrozí udušení, ale zatraceně rychle stoupá teplota). Především však důsledně popisuje výstroj a možnosti hasičů, aniž by tím narušoval čtivost textu. Jednak skvěle pracuje s kratičkými kapitolami označenými pouze časovým údajem (román začíná zhruba čtyři minuty po páté ranní a končí kolem sedmé hodiny, tedy oněch titulních plus minus 101 minut), jednak je mistrem dialogů.

Když nemůžeš, tak přidej?

Zatímco v jiných svých projektech Kopřiva dialogy plní ironií, citacemi a hláškami, tentokrát repliky především ilustrují profesionalitu postav a slouží k přenosu informací – mezi členy týmu (skvěle jsou přitom zpracovány především nejrůznější rozhovory skrze vysílačku nebo telefony, u nichž ne vždy víme, co zrovna řekla druhá strana) i směrem k cestujícím, kdy se jednotliví hasiči podle svého naturelu pokouší o jejich zapojení nebo vyvolání optimismu. Kopřivův typický cynismus a smysl pro černý humor je tu zprvu omezen na minimum. Třeba když se snaží velitel jednoho týmu popohnat cestující v tunelu tím, že už to mají skoro za sebou, dočkáme se stručného komentáře: „Pravda byla taková, že byli zhruba v polovině. Ale motivační proslov nepostavíte na faktech.“

S přibývajícími komplikacemi a odtikávajícím časem se podobné odbočky a záblesky sarkasmu nebo černým humorem maskovaného zoufalství objevují častěji – a důvodem je autorský cit pro stupňování napětí. Protože s každým vulgarismem, třebaže nezazní nahlas, nýbrž pouze v duchu, a s každou nepatřičně veselou poznámkou se blíží okamžik, kdy už to navzdory všem proklamacím a skvělé fyzičce ti na všechno připravení profesionálové, co všechno „daj“, protože jiná varianta se nepřipouští, prostě a jednoduše „nedaj“.

Kopřiva si přitom chvíle zlomu připravuje. Jeden z hasičů je známý tím, že svou zabejčeností všechno utáhne – a právě ten se musí nejvíc fyzicky zapojit do přenášení cestujících (nejprve nést tunely vozíčkáře, potom další raněné). Právě u něj pak v podstatě veselý popis situace přestává být legrací: „Zádové a stehenní svalstvo mu okamžitě dalo najevo, co si o tom nápadu myslí. Podstata jejich sdělení se dala shrnout jednoduše: Po tom, co jsi s námi prováděl v uplynulé hodině, se ti na další spolupráci můžeme vysrat.“

Vtip tkví v tom, že na rozdíl od kvazimotivačních proslovů na téma „když nemůžeš, přidej“, Kopřivovi hrdinové skutečně nemůžou… – a beztak přidají! A rozhodně si u toho nezpívají, protože dobře vědí, že cenou je vlastní sebezničení. Po celou dobu akce si uvědomují, že vše leží na nich, že od vystrašených netrénovaných lidí nelze čekat logiku či kdovíjaké výkony, takže když oni selžou, budou cestující mrtví. Priority jsou prostě jasné.

Chvála profesionalismu

Kopřivovi hrdinové většinou bývali psychopati (viz romány Zabíjení či Aktivní kovy, komiks Nitro těžkne glycerínem), případně až nerealisticky vševědoucí chodící popkulturní encyklopedie (dvojice vysočanských kriminálek). Někde na půl cesty bylo Kuffenbachovo komando v Asfaltu. Ovšem dokonale si to „sedlo“ právě až ve 101 minutách.

Časově i prostorově omezený děj nabízí minimum odboček do minulosti nebo do vnitřního života postav. Hasiči jsou prostě profíci a náleží ke stejnému typu postav jako například hrdinové špičkového sci-fi Sunshine. Emoce mají, avšak vědí, že během akce pro ně není prostor. Určitý chlad Kopřivova stylu a zmíněný důraz na techniku a řešení problémů, stejně jako až úmorně úřední vedení dialogů skrze vysílačky, k nim perfektně padne. O to působivější je, když figurám unikne něco osobního. Náznak pověrčivosti, rostoucí nervozita vyjádřená minimalistickým, třikrát zopakovaným dialogem („Co“? „Nic.“), prostřih do jejich soukromí.

Těch něco málo přes dvě stě stran boduje ani ne tak zdařile navozeným pocitem tísně a klaustrofobie, nýbrž především tím, jak vyprávění dokáže oněm několika chlápkům v plné výzbroji, v níž připomínají bytosti z postapokalyptických her typu Fallout, vtisknout osobnost a donutit čtenáře jim fandit. Až do hořkého konce. Po právě prošlé zkušenosti naprostých zmatků nejen kolem koronavirové pandemie a neschopnosti elit komunikovat s „plebsem“, vzbuzuje 101 minut úctu k lidem, kteří mají výcvik a navzdory množícím se komplikacím problémy řeší a spoléhají jeden na druhého. Což je další silný prvek románu od autora, který je stále brán za jednu z vůdčích osobností české akční školy, založené na představě silného jedince, jenž s cynismem a šarmem likviduje hordy nepřátel – často z řad policistů či podobných složek.

Štěpán Kopřiva nenapsal jen skvělý thriller, nýbrž složil krásnou a nakonec i překvapivě emotivní poctu hasičům a vůbec profesionálům, kteří drží každodenní život v chodu. Není to výzva ke slepému následování autorit či k adoraci uniforem. 101 minut funguje podobně jako román Stráže! Stráže! Terryho Pratchetta, který učil empatii, že všichni ti, již jsou ve fantasy románech hrdinně zmasakrováni zhruba ve druhé kapitole, jsou rovněž lidmi.

Obálka Kopřivovy novinky, repro: Crew