Krvavá historie věcí, které nejsou vidět. Vtahující román Paola Bacigalupiho

„Můj otec měl dračí oko,“ říká na úvod více než šestisetstránkového románu Navola mladý Davico di Regulai. Mohlo by se zdát, že je to věta z pohádky či nějakého young adult spisu. Chyba lávky. Jde o zásadní prohlášení odkazující k ultimátnímu vyjádření moci. Protože nikdo jiný než Davicův otec dračí oko nemá. Ani sultán dalekého Zuromu, ani callarino, který oficiálně vládne městskému státu Navola, který dal románu jméno. Ono dračí oko – zkamenělé, přesto někdy plné života a podivné síly, použité jako pouhé těžítko – vlastní pouze Devonaci di Regulai da Navola, pán nejslavnější banky známého světa. Jeho vůle ohýbá vladaře, jeho peníze mění dějiny a rozmary formují budoucnost. Jenže velká moc s sebou přináší velké hrozby. A my coby čtenáři a čtenářky brzy zjistíme, že stará písnička má pravdu – když se utkají rodiny mocných, psi v ulicích tloustnou díky vší prolité krvi a mrtvým tělům…

Související článek

Top ten fantastiky za rok 2025 aneb Nejen návraty mistrů řemesla

• Boris Hokr

Tohle nás čeká

Paolo Bacigalupi (* 1973) se na začátku tisíciletí proslavil povídkami bez přehánění geniálními. Jeho první (a zatím bohužel poslední, jakkoliv neobsahuje všechny autorovy krátké práce) povídková sbírka Čerpadlo 6 (2008, česky 2010) náleží k nejdůležitějším sci-fi knihám posledních třiceti let. Jedna ze zde obsažených povídek, nazvaná Popkomando, se dočkala zdařilé adaptace v rámci animované antologie Love, Death and robots streamovacího giganta Netflix. Vyprávěla o světě, v němž lidstvo dosáhlo (téměř) nesmrtelnosti a pro zachování statu quo je zakázáno mít děti. Hlavní hrdina se živí coby člen komanda vyhledávajícího ty, jež nařízení poruší, a plody jejich zločinu krvavě likviduje. Postupně si přitom uvědomuje, že je součástí něčeho zrůdného, je však pro něho těžké pochopit, v čem ona zrůdnost spočívá.

V jiných povídkách Bacigalupi otevřel témata střetu kultur, úbytku a degenerace přírodních zdrojů, migrace v zájmu přežití nebo postupného okorání lidskosti v extrémních podmínkách. Jeho povídky jsou hluboce emotivní, často velmi poetické a současně nekompromisní a kruté. Byť jimi občas probleskne hodně černý humor – jako v titulním Čerpadle 6, kde lidstvo postupně z pohodlnosti hloupne a přestává zvládat údržbu přístrojů, které mu blahobyt zajišťují.

Na zmíněnou sbírku navázal několika úspěšnými romány. Jak Dívka na klíček (2009, česky 2011), tak radikální ekologický sci-fi thriller Vodní nůž (2015, česky 2016) vycházely ze světů, které načrtl v kratších příbězích (v prvním případě v textu Na žlutou kartu, ve druhém v povídce Lovec tamaryšků). Opět šlo o kruté vize budoucnosti, jejíž obrysy dnes ovšem jsou stále patrnější už při letmém pohledu na zpravodajské svodky. Krutost a brutalita definovaly i jeho zbylé dva romány přeložené do češtiny – dystopické young adult Prachožrouti (2010, česky 2013) a Potopená města (2012, česky 2014), v nichž kromě jiného zpracoval téma dětských vojáků. Všechny jeho knihy vzbuzovaly sci-fistický pocit úžasu, ovšem žádná nebyla konejšivá nebo chlácholivá. Jejich četba často byla bolestný proces.

Svět vůní, smradu, vášní a krve i lejn

Navola, v originále publikovaná v roce 2024, vznikala řadu let a jak sám autor přiznává, částečně coby obranná reakce na jeho vlastní dosavadní styl psaní. V některých starších rozhovorech dokonce vyjadřoval nespokojenost se svými publikovanými knihami. I proto ta radikální změna žánru. A i proto Navola původně nebyla zamýšlena k publikaci, jakkoliv její zárodek vzešel ze žádosti o povídku od slavného editora Jonathana Strahana. Zároveň je Navola stále Bacigalupi! Takže se dočkáme detailně vykresleného světa, poetických obrazů i brutality.

Jednou z hlavních inspirací se autorovi stala kniha Medici Money, kterou mu věnoval jeho kamarád Daniel Abraham. Mimochodem, i ten ve své sérii Mince a dýka propojil epickou fantasy a renesanční bankovnictví. Ovšem tam, kde Abraham využil jen některé motivy a bankovnictví bylo pouze jednou z linií, tam se Bacigalupi ponořil hlouběji. Navola je příběhem o budování finančního impéria, jeho udržování i pádu. A o tom, jak se staré šlechtické rodiny musí vypořádat se vzrůstajícími požadavky cechů, ale i s rodinami, které těží bohatství z jiných zdrojů, než jsou půda a rodokmen. Zároveň je to román o plánech uvnitř jiných plánů, o umění klamu a přetvářky. Reklamní přirovnání k mixu Hry o trůny a Kmotra je pravdivé, byť klouže po povrchu. V románové Navole se neustále intrikuje, celé mocné rody mohou být během jediné noci vyvražděny a jejich domy vypáleny, protože se někdo špatně podíval, nedokonale zakryl své myšlenky.

Obálka českého vydání Navoly vychází z obálky jejího originálu, repro: Host

Mladý Davico je od útlého dětství školen v umění bankovních příslibů, v boji i ve čtení druhých lidí – a ne vždy je stejně schopný jako jeho otec. Zároveň je obklopen slavnostmi, možnostmi bohatého synka se bavit s milovanou fenkou Lenoškou, se svou skoro sestrou Celií nebo s přáteli. Jenže za každou radostí se skrývá vědomí hrozeb. A ty někdy se šokující silou vyvřou na povrch. Což je úchvatný kontrast. Neboť na jedné straně kniha obsahuje až marnotratné popisy luxusu – od látek a fresek po zdobné či ceremoniální předměty, dechberoucí budovy i krajiny. Bacigalupi kupříkladu podrobně vypisuje, jaké dary při jedné zásadní příležitosti obdržel mladý Davico, jen aby následně autor poznamenal, že nic z toho hrdina už neuvidí, neboť by bylo nepraktické vše prověřit, zda neběží o něco otráveného či jinak vražedného. Do obrazů krásy a řemeslného mistrovství vstupují popisy vražd, mučení, selhání lidských těl.

Zároveň Bacigalupi buduje fiktivní svět se znalostmi renesanční Itálie, včetně jejího jazyka, aby postupně čím dál víc vytvářel vlastní náboženství, mytologii, odkazy na historii i specifickou navolštinu. Stále přitom v knize cítíme ducha Florencie a dalších tehdy slavných měst. Bacigalupi dává v dobrém vzpomenout nejen na mistra historické fantasy Gavriela Guy Kaye, ale v tuzemském kontextu i na klasika české literatury Karla Schulze a jeho opus magnum Kámen a bolest.

Výsledek je však zcela originální. Pravda, i díky okolnostem svého vzniku má Navola několikrát problémy s gradací a možná by jí slušelo rozdělení do dvou tří kratších, vypointovanějších příběhů, ale jako celek je přesto neskutečně vtahující. Zve nás do světa, který není ani náhodou bezpečný, avšak je takřka bezbřeze fascinující.