Lepší než James Bond. Archeolog Indiana Jones ani po 45 letech není žádná vykopávka
V rámci Týdne dárků uvádí ČT art dokument Indiana Jones a honba za ikonou. Dokazuje, že nejslavnější filmový archeolog nepatří do muzea, přestože od jeho prvního zjevení na plátně uběhlo pětačtyřicet let. Hrdina dobrodružných filmů, který měl být podle jednoho ze svých tvůrců „lepší než James Bond“, zůstává etalonem svého žánru. Dokument uvede ČT art 1. září od 22:30, poté bude k vidění na iVysílání.
Mužem, jenž prohlásil, že hrdinský vykradač hrobek je lepší než ikonický britský agent 007, byl George Lucas. Psal se rok 1977 a režisér megahitu Star Wars se sešel se svým přítelem a také hitmakerem Stevenem Spielbergem, který tehdy v tržbách bodoval s Čelistmi a Blízkými setkáními třetího druhu. Spielberg tenkrát údajně toužil natočit si vlastní bondovku, ale Lucas mu nabídl vlastní námět – dobrodružnou fantazii o archeologovi jménem Indiana Smith. Příjmení postavy bylo během příprav změněno, ale ambice vytvořit si vlastního neohroženého osamělého dobrodruha, který jde z nebezpečí do nebezpečí, zůstala.
Trochu Bogart, trochu Keaton
Nastíněná historka potvrzuje, že Lucas je mistr v propojování filmové tradice s vizionářským pohledem do budoucnosti kinematografie. Jeho Star Wars vzdávají hold klasickým dobrodružným sci-fi, ale natočil je jako mix uhrančivé přehlídky trikových technologií a monumentálního fantasy příběhu založeného spíš na magii než na technologiích. Inspirace Indiana Jonese rovněž leží ve filmech a seriálech z třicátých až padesátých let. Většinou jde o pozapomenutá díla, viz třeba cyklus Secret Service in Darkest Africa, v němž americký tajný agent bojuje proti nacistům, kteří unesli sultána arabské říše a na jeho místo nasadili jeho dvojníka; anebo snímek Secret of the Incas, v němž Charlton Heston hraje dobrodruha pátrajícího po pokladu Inků. Indyho stopu bychom ovšem mohli sledovat až ke slavnému literárnímu dobrodruhovi kolonialistické éry Allanu Quatermainovi z románu Henryho Ridera Haggarda. Ke starým hollywoodským titulům odkazuje i vzhled Indyho: jeho největším předobrazem nepochybně byl herec Humphrey Bogart, zejména v poloze individualistického, protřelého a jízlivého dobrodruha z hollywoodské klasiky Poklad na Sierra Madre.
Svatá trojice fenoménu Indiany Jones: zleva Steven Spielberg, uprostřed Harrison Ford a vpravo George Lucas, foto: © 1981 Lucasfilm Ltd. Přestože příběhy s Indianou Jonesem se odehrávají v první polovině dvacátého století, jde zároveň o prototypy nového typu filmových seriálů, jež jsou populární dodnes. Z řady nostalgických citací starších filmů totiž Lucas a Spielberg vystavěli extrémně dynamickou podívanou, poskládanou především z akčních scén, uvnitř nichž se teprve vypráví děj. Oproti Jamesi Bondovi, který rovněž jde z akce do akce, avšak stále je svým způsobem „nad věcí“, přišli Lucas se Spielbergem s hrdinou, jehož soukolí nebezpečných situací neustále dohání a někdy se přes něj i převalí. Důležité pro dobrodruha není zůstat za každou cenu stát, nýbrž být schopen se po každém pádu znovu zvednout. S Indianou jsme neustále uvnitř akce, necháváme se jí obklopovat a pohlcovat. Přelomové na těchto scénách je, že jednou nohou vycházejí z dechberoucích akrobatických kousků Bustera Keatona a dalších mistrů akčního slapsticku němé éry, a druhou kráčejí směrem k médiu videoher, které se tehdy teprve rodilo.
Indiana Jones a honba za ikonou
ČT art uvádí 1. září od 22:30 dokument o jedné z nejpopulárnějších postav dějin kinematografie s názvem Indiana Jones a honba za ikonou. Dokument se zabývá kulturním odkazem legendárního „archeologa s bičem“ a obsahuje nejen ukázky ze série filmů s Indianou Jonesem, ale také rozhovory s tvůrci, herci, filmovými odborníky a fanoušky. Dokument je součástí Týdne dárků na ČT art.
Jako videohra nebo horská dráha
Ikonickou je v tomto ohledu proslulá úvodní sekvence prvního filmu Dobyvatelé ztracené archy. Zachycuje Indyho starší dobrodružství uvnitř chrámu v Peru, kde hrdina musí překonat řadu pastí a překážek, aby získal tajuplnou zlatou sošku. Jde o přehlídku natrénovaných jemných úkonů, jež musí dobrodruh provést, aby překonal množství nastražených vražedných mechanismů. Celá pasáž z dnešního pohledu působí, jako bychom sledovali zkušeného hráče dobrodružné videohry, který tenhle level určitě nehraje poprvé, nýbrž ho má perfektně nadrcený – přesně ví, jakému místu se vyhnout a kam se naopak postavit. Scéna je natočená s charakteristicky precizním citem pro dynamiku mizanscény, kamery a střihu a je vymyšlená tak, aby vypadala především dobře na plátně. Přesto je svým obsahem esenciálně videoherní, ačkoliv vznikla v herním pravěku, kdy nejvýznamnějším titulem dobrodružného žánru byla textovka Colossal Cave Adventure. (Mimochodem, není divu, že první videohra s Indiana Jonesem nese vročení 1982, tedy již rok po prvním filmu, a stejně tak nepřekvapí, že úvodní pasáž nejnovějšího herního titulu s Indym, tedy Indiana Jones and the Great Circle, přesně opakuje zmíněný prolog Dobyvatelů ztracené archy.)
Druhý díl Indiana Jones a Chrám zkázy tohle spojení ještě zvýrazňuje a přidává další multimediální souvislost. Slavná americká kritička Pauline Kael přirovnává tento patrně dodnes stále nejkontroverznější Indyho film k jízdě na horské dráze a dalším atrakcím ze zábavních parků. Snímek končí scénou honičky na důlních vozících, která doslovně připomíná horskou dráhu. I v tomhle Indiana Jones převádí trend propojování filmových děl a zábavních atrakcí, který už díky Disneylandům existoval v rodinné zábavě, a přenáší ho do filmového vyprávění. O dvacet let později se dokonce proud obrátí a na základně jedné z atrakcí v Disneylandu vznikne proslulá dobrodružná série Piráti z Karibiku. Na druhou stranu je Chrám zkázy v mnoha ohledech nejvěrnější duchu naivních dobrodružství v exotických zemích, a to dokonce včetně nelichotivě divošského ztvárňování hindské kultury, kvůli nimž je tento snímek (trochu přehnaně) obviňován z xenofobie.
V roce 1989 vzniklo nadlouho poslední filmové Indyho dobrodružství – Indiana Jones a Poslední křížová výprava, které hlavní postavu rozebíralo dosud nejkomplexněji a zároveň bylo myšlené jako uzavření celého cyklu. To neznamená, že by se postava neohroženého archeologa vytratila z povědomí. Počátkem devadesátých let začalo vysílání vysokorozpočtového televizního seriálu Mladý Indiana Jones, na nějž Lucas dohlížel, paralelně se rozjelo vydávání komiksové řady od nakladatelství Dark Horse a románové série. Během oné dekády dále vzniklo pět originálních videoher a roku 1993 se Indy dočkal i reálné horské dráhy v Disneylandu inspirované Chrámem zkázy. Svým způsobem tedy ve zmíněném desetiletí, během něhož nevznikl žádný nový celovečerní film, bylo zároveň nejvíce „přejonesováno“.
Pokračovatelé a pokračovatelky
To, jak radikálně Indiana Jones proměnil dobrodružný žánr, je nejlépe vidět na dílech, jež vznikla po něm. Ať už jde o herní série Tomb Raider či Uncharted, filmové řady Mumie a Lovci pokladů, či o televizní cyklus Jack Hunter – všude poznáme víceméně nepřehlédnutelný vliv Lucasova a Spielbergova hrdiny. Indyho pokračovatelé a pokračovatelky se pokoušejí o podobnou ležérnost, s níž „doktor Jones“ posílal do patřičných míst různé bídáky, jejichž neprozřetelným plánům zkřížil cestu. Usilují o stejnou houževnatost, s níž hrdina zázračně přežíval uvnitř permanentní krize, případně se snaží o podobný mix nadpřirozena, špionážní akce a prozkoumávání tajuplných komnat. Indyho následovníci nicméně jen málokdy zvládli mít srovnatelně nenucené charisma jako Harrison Ford. Ten byl v devadesátkách vytížen řadou prestižních hereckých příležitostí a totéž platilo i pro režiséra Spielberga a producenta Lucase.
Sean Patrick Flanery a Jason Flemyng v seriálu Mladý Indiana Jones, foto: © American Broadcasting Company (ABC)
Celá trojice se proto vrátila až v roce 2008 ve čtvrtém filmu Indiana Jones a Království křišťálové lebky. Na vnímání tohoto snímku a do velké míry i na posledním pátém díle, Indiana Jones a Nástroj osudu, je poznat, že jde o filmy, na něž jsou kladeny nesplnitelné nároky. Samotný hrdina v nich čím dál víc reflektuje svůj vzrůstající věk a série se musí vyrovnávat především s tím, že z první trilogie se stala opěvovaná a nedotknutelná klasika. Království křišťálové lebky se celkem logicky pokouší posunout dějiště – a tím i celkovou poetiku – do padesátých let. Takže namísto zlotřilých nacistů či démonických vyznavačů bohyně Kálí tu máme zlé sovětské agenty; namísto biblických artefaktů Indy čelí atomovým testům a mimozemšťanům – což jsou hrozby, s nimiž se setkáváme v mnoha padesátkových filmech.
Pátý díl Indiana Jones a Nástroj osudu je naopak ze série časově nejvykloubenější. Dává to smysl především proto, že je úmyslně pojatý jako bilanční dílo. Ne náhodou má za téma cestování v čase – tvůrci jsou si totiž vědomi toho, že série je založena právě na propadání se do dějin, ať už ve smyslu hodně svérázně pojaté archeologie, nebo nostalgického oprašování starých filmů. V pátém snímku se už nostalgicky ohlížíme i za prvními třemi díly samotného Indiana Jonese, z nichž se dnes stala klasika. Pátý díl, jenž navíc ve svých sebejistých režijních otěžích nedrží Steven Spielberg, se trochu ztrácí ve snaze sérii rekapitulovat, a zároveň ji posunout někam jinam. Palčivě se tu vynořuje otázka, zda Indiana Jones může existovat i bez Harrisona Forda. Od Jonesova syna v podání Shiy LaBeoufa ze čtvrtého dílu se „pětka“ distancuje; namísto toho přináší mladou archeoložku Helenu Shaw, která dělá Fordovu Indymu protihráčku. Na to, aby ikonického dobrodruha nahradila, však má nejspíš šanci stejně malou jako její předchůdce. Na Indyho je totiž stejně těžké adekvátně navázat jako na Jamese Bonda – o což se Lucasův, Spielbergův a Fordův hrdina nakonec až tolik nesnaží.
