Milostný čtyřúhelník mezi Paříží a Prahou. Román, který je tak nějak francouzský

Snad nepodléhám vyloženě vnějškovým srovnáním, ale při četbě prvního románu pro dospělé čtenáře a čtenářky od Pavla Hrnčíře Střepy v mlíce jsem si vzpomněl na loňské Letnice Miroslava Hlauča. Oba autoři své první romány publikovali v poměrně pokročilém věku (byť Pavel Hrnčíř již stihl vydat několik knih pro dětské publikum). Především však obě knihy spojuje specifický vypravěčský styl, díky němuž se zřetelně vymykají tuzemské prozaické produkci.

Pavel Hrnčíř (* 1965) je od roku 1994 zaměstnán v diplomatických službách. Působil ve Švýcarsku, v Kanadě či ve Francii. A právě v poslední jmenované zemi, konkrétně v jejím hlavním městě, se odehrává podstatná část románu Střepy v mlíce. Ten sleduje muže, jenž je zaměstnán v nadnárodním mlékárenském koncernu a zakouká se do Francouzky Maud. V Paříži přitom žije se ženou a malou dcerou Alžbětou. Očima jeho ženy příběh sledujeme. Protagonista, titulovaný M. M., vyrůstal za normalizace a vzpomínky na toto období románem prolínají – tak jako jeho literární pokusy, které si shromažďuje v počítači ve složce ROZEPSANÉ.

Pavel Hrnčíř se svou knihou, foto: nakladatelství Prostor

Jeho manželka má přístup jak do dotyčné složky, tak k jeho myšlenkám a ke všemu, co prožívá a co se kolem něj odehrává. Právě vypravěčka je jedním z důvodů, proč román působí neotřele a svěže. Je ironická, cynická, milostné trable manžela, který není zrovna nejjistější ve francouzštině a rozhodně nedisponuje přehnaným sebevědomím, popisuje s odstupem i empatií. Vedle povětšinou neúspěšného a někdy až směšného dvoření se M. M. vůči Maud procházíme honosnými pařížskými podniky i specifickými zákonitostmi tamní etikety – rovněž to vypravěčka popisuje s espritem, s dávkou odtažitosti a ironie. Sama totiž v Paříži šťastná není; často odjíždí s dcerou do – přízemnějšího – Česka.

Ve druhé části románu se dozvíme, že zhruba ve stejné době, kdy M. M. zápolí v Paříži o Maudinu pozornost, vypravěčka v Česku prožívá románek s milencem, který si říká Enšpígl. V literatuře dobře známá postava výstředního šprýmaře koná nejrůznější vylomeniny také v Hrnčířově knize. Přesto v okamžiku, kdy se objeví na scéně, začnou se vkrádat do mysli pochybnosti, nakolik důmyslnému vyprávění Střepů v mlíce odpovídá to, o čem se zde vypráví. Jinými slovy: Není svůdná vypravěčka a její neotřelý projev vlastně tím hlavním a svým způsobem jediným, co kniha nabízí a na co se autor spoléhá. Ano, Enšpíglovy kejkle jsou zajímavé, jenže stejně jako protagonistovo dvoření Francouzce se neprohlubují, nerozvíjejí. To samé platí o postavách samých, ale také o metafikčním rozměru vyprávění, které je v textu několikrát naznačeno.

Přesto má kniha Pavla Hrnčíře něco do sebe. Jeden známý mi nedávno v nadsázce říkal, že si při čtení francouzské literatury často pro sugestivní styl ani neuvědomí, že dílo postrádá pevný obsah. Přijmeme-li na chvíli tento bonmot, je Hrnčířova kniha francouzská nejen proto, že se z velké části odehrává ve Francii. A je to jak její slabinou, tak předností.

Titulní stranu obálky navrhl Adam Lederer (ProAL), repro: nakladatelství Prostor