První zájezd k moři, první lásky a kapitalismus: Co román Ivana Luptáka říká o devadesátkách?

Tento rok už se „svého“ románu dočkala generace vyrůstající na konci osmdesátých let, a to v podobě knihy Pavly Horákové Okno na západ. Oceňovaná prozaička v ní s až sběratelskou detailností a precizností zachytila všemožné propriety, které si lidé její generace s tímto obdobím spojí. Bohužel jako by pro detaily přehlédla celek a zapomněla při přibližování normalizační každodennosti rovněž vyprávět alespoň bazální příběh. Podobný dojem zprvu vyvolává i první román herce Ivana Luptáka (* 1986) Pan Bůh a paní Bohová mají krizi.

Ivan Lupták pózuje s vizuálem, který je na obálce jeho románové prvotiny, zdroj: Facebook nakladatelství Prostor

Protagonistou a vypravěčem třísetstránkové prózy je chlapec, kterému se říká Jula a jemuž je na začátku knihy šest let – a na jejím konci osmnáct. Hned na prvních stranách se s mámou a tátou přestěhuje do bytu po prarodičích. Začne chodit do nové školky a zažívá veskrze to, co mnozí, kteří vyrůstali v devadesátých letech. Postupně poznává třeba Vetřelce, později Beverly Hills 90210, zájezd k moři dvoupatrovým autobusem, dojde i na domácí telefon, oslavy nového milénia, lásku k třídní učitelce atd. A taky kapitalismus – jeho otec začne obchodovat s cukrovinkami a docela se mu daří. Obchodní úspěchy tvoří kontrast k situaci doma, která je žalostná: Julova matka je alkoholička a čas od času obrátí domácnost vzhůru nohama. Není divu, že Jula utíká do světa fantazie a v hlavě se mu odehrávají všelijaké výstřední scény.

Jula tím vším prochází, aniž by dlouho bylo jasné, jestli se za vylíčenými epizodami – které jsou místy vtipné, místy hořké, místy tragické – skrývá hlubší záměr. Vyprávění Ivana Luptáka jako by se zprvu koncentrovalo především na teď a tady, na to, aby dojímalo, případně bavilo. Jenomže někdy to dělá na úkor věrohodnosti. Hned na začátku například Julek zaslechne, jak se o jeho zesnulém dědečkovi baví rodiče a řeknou, že ho klepla Pepka. Začne proto pátrat po vražedkyni Pepce, což ho dovede až do domácnosti jejich seniorské sousedky. Nejenže tahle epizoda není hlouběji zapuštěna do celku románu, ale divné je sledovat, jak po Pepce pátrá chlapec, který si později, když opouští školku, pomyslí, že nebude „pracovat na ničem jiným, než abych tyhle prostory (…) vytlačil z paměti“, a když sedí poprvé ve školní lavici a má se představit, mluví o „nervovým zhroucení“. A o nové přítelkyni své mámy konstatuje: „Děti nemaj, otěhotněla dvakrát, ale pokaždý potratila.“ Jako by šestiletému vypravěči jednou byly tak čtyři, jindy zhruba dvanáct.

Po určité době se nicméně začne vyjevovat, že některé linky v románu jsou přece jen výraznější než jiné a že je Lupták rozvíjí důmyslněji. Jedna se týká toho, že si Jula rád oblékne dámské šaty, případně si nalakuje nehty, což skončí tak, jak od začátku tušíme (a je to tedy dost okatý stereotyp). Takže jinak: i když tedy ani tyhle linky nejsou rozvinuté úplně originálně či nápaditě, daří se debutujícímu spisovateli udržet člověka u čtení celých tři sta stránek. Samozřejmě za to do jisté míry může fakt, že se s knihou bude moci leckdo ztotožnit – i ten, kdo není stejně starý jako Jula, zažil mnohé z toho, co protagonista Luptákova románu, byť třeba z jiné pozice.

Debut Pan Bůh a paní Bohová mají krizi je tedy vcelku předvídatelný, v něčem plochý, určitě jej bylo možné zkrátit a koncentrovat, ale nudit se u něj pravděpodobně nebudete.

Obálka prozaické prvotiny Ivana Luptáka, repro: Prostor