Musíme pochytat ty „jiné“ děti. Houstnoucí atmosféra v podzemí Divadla X10

Dvaatřicet dětí – nejstaršímu je třináct let – vybíhá z pralesa do ulic smyšleného jihoamerického města San Cristobál. Děti beroucí se odevšad a odnikud drancují město, domlouvají se vymyšleným jazykem, zdánlivá anarchie v jejich společenství způsobuje v ulicích San Cristobálu chaos. Začínají se ztrácet potomcích místních obyvatel, pravděpodobně jsou zlákané divošstvím „dvaatřicítky”. Z raubířů se každým dalším nájezdem stává obtížný hmyz. Paraziti, které je potřeba pochytat a zbavit se jich jedním úderem do stolu jako mouchy. Ale vždyť jsou to děti, jimž obvykle přisuzujeme nevinnost. Nebo právě na dětech můžeme nahlédnout podstatu lidské povahy?

V inscenaci Město světla, kterou nastudoval slovenský režisér Pavol Viecha, témata vystupují z tvaru stojícím na bohaté textové složce. Ta klade poměrně vysoké nároky na diváckou pozornost, především v první polovině inscenace, kdy se nacházíme v pokoji bývalého ředitele odboru sociálních věcí, který je i vypravěčem. Díky němu se retrospektivně skládá příběh města San Cristobál a divokých dětí, jimž obyvatelé říkají skupina „dvaatřiceti“.

Lucie Roznětínská, Václav Marhold a Matěj Šíma v inscenaci Město světla pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Postava vypravěče se zpočátku štěpí mezi tři herce. V pohledu do minulosti v podání Václava Marholda se odráží mladistvá energie a chuť pomáhat, zachraňovat, měnit svět kolem sebe. Jan Bárta zachycuje rozpoložení postavy, kdy se události kolem skupiny „dvaatřiceti“ rozvířily do otáček vyvolávající ve vypravěči frustraci obnažující se v křečovitém, excentrickém gestu. Hynek Chmelař pak přináší pohled oprýskaný zkušeností, nadhledem i dávkou skepse. Typově barevný trojlístek herců odkrývá vývoj protagonisty. Příběh se otevírá jako interview mezi vypravěčem a dvojicí redaktorů (Lucie Roznětínská, Matěj Šíma), kteří se v průběhu rekonstrukce rovněž stanou hlavním vypravěčem. Co se tedy tenkrát doopravdy stalo? Iluze obývacího pokoje se ruší a vydáváme se na holé jeviště pochytat, zachránit, potrestat ty „jiné” děti.

Tma. Herci nás pomocí zvuků přenášejí do džungle. Tvůrci důmyslně pracují se světlem a stínem, vytváří sugestivní obrazy. Ráda bych zmínila jeden příklad za všechny: Obyvatelé se dostávají do spletitých chodeb kanalizace, kde se nájezdnické děti ukrývají. Pomocí umné kombinace vody a světelného designu se do celého prostoru divadla obtiskují odlesky vodní hladiny. Tvůrci vymysleli tuto scénu tak, že postupně každý herec vleze do vany a následně z jeho oblečení stéká voda na podlahu hracího prostoru. Je to divadelní, funkční, působivé, čisté, má to vtip.

Václav Marhold, Matěj Šíma a Lucie Roznětínská v inscenaci Město světla pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

V závěru se do hlediště přesouvá houstnoucí atmosféra, tlak, naléhavost dění. Tragicky vrcholí osud dětí i obyvatel. V jejich osudu a v komentáři vypravěče se roztáčejí otázky, jež mohou doznívat dlouho po představení: Může naše paměť obstát před „milosrdnou“ interpretací pokřivenou zapomněním? Jakou míru zodpovědnosti neseme za systém a systém za nás?  Je lidský faktor nahnilé ovoce uprostřed rodícího se společenství?