Muži, kteří unesli fotbal. Dokument o FIFA poodhaluje závoj machinací

Čtyřdílný dokument Netflixu FIFA: Pod povrchem, který byl načasovaný na začátek nynějšího kontroverzního mistrovství světa v Kataru, se nijak nepodobá záplavě true crime rychlokvašek, jimiž tato platforma každý měsíc přikrmuje po obsahu hladové klienty. Britský režisér Daniel Gordon (* 1972), podepsaný už pod nejedním dokumentem ze světa sportu, nevolí bulvární a křiklavé zkratky. Na ploše čtyř dílů buduje svůj jednoduchý, ale působivý případ. Výsledkem je kritická skepse k tomu, jak vůbec může vrcholový sport fungovat v komerčně a politicky podmíněných podmínkách.

Metodičnost a trpělivost ve sběru faktů i názorů je velkou předností dokumentu, který sám o sobě nepřináší šokující nové důkazy, nýbrž pečlivě shrnuje dosavadní poznání. Dává prostor jak kritikům, tak samotným pohlavárům z vrcholových struktur FIFA. Hodnota série tak spočívá především v tom, že nezasvěcené provede dějinami organizace a názorně ukáže, kde se systém začal ohýbat, až se nakonec z podpory fotbalu stal spíše mocenský lobbing skupiny vyvolených.

Jedním z ústředních témat je sbližování fotbalu a autoritativních / diktátorských režimů, které se dělo skrze pořádání mistroství světa. FIFA: pod povrchem odhaluje fascinující paradox – proměnu organizace odstartovala proklamovaná snaha dát hlas utlačovaným. Zvolení Joãa Havelangeho do čela FIFA v roce 1974 bylo do značné míry podmíněno jeho odporem vůči politice apartheidu a programu, který měl dát prostor k růstu fotbalu třetího světa. Brazilský magnát sice hlásal liberální postoje, sám však – na rozdíl od generace bafuňářů staré školy – pochopil obrovský komerční potenciál fotbalu a začal ho monetizovat skrze tučné sponzorské smlouvy a prodej vysílacích práv.

Trailer k seriálu, zdroj: YouTube

Hlavní postavou čtyřdílné série však není on, nýbrž jeho pravá ruka a posléze dlouholetý „papež fotbalu“ Sepp Blatter. Švýcarský technokrat, který se u moci držel dlouhých sedmnáct let. Svým pragmatickým přístupem a mocichtivostí vytvořil živnou půdu pro korupci a pochybné zájmové kliky. Zároveň rozvinul trend nastolený za Havelange. Dal by se shrnout do motta: Kde jsou peníze, tam není třeba hledět na etiku.

Druhý velký paradox, který Gordonova minisérie tematizuje, je pak tento: Ačkoli vrchní představitelé FIFA roky proklamují, že politika se do sportu nemá míchat, ve skutečnosti sami cíleně fotbal do nejvyšších pater politiky prosazují jako účelný nástroj manipulace a vylepšení image pochybných režimů. Pod rouškou decentralizace a otevírání se třetímu světu FIFA za tučné obnosy, o jejichž legálnosti lze mnohdy úspěšně pochybovat, hraje bago s autokraty a diktátory od konce sedmdesátých let.

Sídlo FIFA ve švýcarském Curychu. Záběr z dokumentární minisérie FIFA: Pod povrchem, zdroj: Netflix/IMDB

Sepp Blatter má v dokumentu dost prostoru obhájit svoje jednání. Je to fascinující Machiavelli zelených pažitů. Na jednu stranu připouští, že za jeho vlády se ve FIFA narodila v podstatě mafiánská struktura, kterou rozbil zásah FBI v roce 2015, na druhou stranu obhajuje paradoxní stanovisko, že „za vše ve FIFA zodpovídal on, krom věcí, které se staly špatně“. Minisérie ho nedémonizuje. Ukazuje prostě člověka, který se jedněm může jevit jako hodný dědeček, druhým po právu jako mocí zaslepený pragmatik bažící po co největším vlivu.

Právě konfrontace architektů FIFA s jejími kritiky, vyšetřovateli a investigativci je nejhodnotnější částí Gordonova dokumentu. Dává slovo i údajnému obroditeli Gianni Infantinimu, který Blattera nahradil v roce 2015 po obřím korupčním skandálu. Skutečnost, že se Švýcar Infantino narodil jen pár kilometrů od vesnice, kde přišel na svět Blatter, je zábavná jen domněle. Kariérní zázemí a argumentační postupy nynějšího prezidenta fotbalu jako by se také narodily proklatě blízko jeho předchůdci. To koneckonců dokládá i Infantiniho mesiášské blouznění na právě probíhajícím MS v Kataru.

Šampionát, jehož pořadatelství provází dodnes řada podezření a korupčních nařčení, je synekdochou toho, čím se FIFA stala: molochem navázaným na proud kapitálu spjatého s pochybnými režimy; organizací, která pod rouškou „anti-ideologie“ legitimizuje nejpochybnější ideologické proudy. Právě Katar nás o FIFA naučil mnohé. Řeči o transparentnosti a toleranci k odlišnostem jdou stranou, když jde o levný plyn a tučné sponzorské dary. „Západ neurčuje hodnoty,“ přisadil si jeden z katarských představitelů uprostřed kontroverzí nad zákazem LGBTQ+ symbolů a debat o počtech mrtvých námezdních dělníků, kteří padli za oběť špatným pracovním podmínkám při přípravě mistrovství.

Katar se stal výmluvnou laboratoří rozvrácené fotbalové scény. Akcí, která převrátila naruby tradice a zažité fotbalové konstanty pod praporem otevírání se arabskému světu. Žádná sportovní akce tak přesně neodhalila hodnotový chaos a rozkol, který panuje i v západních společnostech. Můžeme vést diskuse o tom, zda na fotbal patří duha, pivo a politické názory. Těžko však můžeme obhajovat postoj, že v případě FIFA jde výhradně o sport a hru. Fotbal sám za nic nemůže. Jeho vrcholní představitelé ano. O tom není po zhlédnutí FIFA: Pod povrchem nejmenším pochyb. Ať už v Kataru vyhraje kdokoli, fotbal tu v zápase s pragmatismem znovu potupně prohrál.

Americký plakát k dokumentu, zdroj: Netflix