Náraz na hranice řeči a metody neboli filmová pochůzka jménem Mistryně

V Mistryni se takzvaně nic nestane. Lékařka Monika (Marie Švestková) se věkem blíží ke čtyřicítce a konečně se jí podařilo přirozeně otěhotnět a podle všeho se vše zdárně vyvíjí. Její partner Lukáš (Lukáš Bouzek) se těší, je pozorný, ovšem Moničina představa, že se poměrně brzy vrátí ke své naplňující práci v nemocnici, nebudí v Lukášovi úplně nadšení, naznačeny jsou meze jeho ochoty časově se v zaměstnání přizpůsobovat provozu s potomkem – ovšem tímhle náznakem to také končí, vyprávění se k tomu nevrací.

Monika jednoho dne Lukášovi sdělí, že se sejde se svým bývalým manželem Petrem (Jiří Havelka). Ta schůzka je dlouhá, příjemná, mají si co říct, na společnou minulost hledí s nadhledem, pochopením a také s jistou tíživou nostalgií. Během povídání se procházejí libereckými ulicemi, zastaví se v nějakém podniku na jídlo a pití, pak zase pokračují městem a jeho parky, zastihne je déšť, zcela promoknou. Zajedou do bytu jeho matky (Taťjana Medvecká), aby se tam Monika usušila. Tak se i stane, bývalá tchyně se chová velkoryse a Monika se spořádaně, i když trochu pozdě vrátí domů. Lukáš je podrážděný a znejistělý, ale s mírou. – A to je vše.

Podstatné pro ten příběh jsou hovory, které spolu Monika s Petrem vedou. Leitmotivy jejich dialogů jsou úvahy o tom, co by kdyby, přemítání nad vějíři možností, které život nabízí, a co si s těmi potencionalitami počít, jak se k nim stavět. Rozjímají nad vztahy, nad během času, nad potřebou toužit a potřebou stability a tak dále. Takzvané hovory o životě zaplňují podstatnou část Mistryně, ale také předešlého Karáskova snímku Karel, já a ty, který dokončil v roce 2019. Rozdíl mezi těmito filmy je dvojí. Jejich hrdinové zestárli, už to nejsou dvacátníci a třicátníci jako před sedmi lety, nyní je tu jedna pozdní třicátnice a dva čtyřicátníci; postavy jsou usazenější, existenčně nejspíš zajištěnější, ale vlastně nejsou o nic moudřejší, znalejší. Základní životní nejistota trvá. Druhý rozdíl je realizační. Mistryně je produkčně sice snímek nízkorozpočtový (s náklady devět miliónů korun), ale je na něm patrné, že nevznikal vysloveně „podomácku“, na koleně jako Karel, já a ty – výrobu tohoto bytového kusu Karásek v roce 2019 vyčíslil na zhruba čtyři sta tisíc korun.

Mají si co říct. Marie Švestková a Jiří Havelka ve filmu Mistryně, foto: Artcam

Na Karla nelze zapomenout

Přiznávám, že mám tyhle „kecací“ filmy rád – lidí chodí, vesměs muž a žena, a povídají si o životě: co se stalo od minule, jak se cítí, co teď dělají (viz třeba Linklaterova trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí či tetralogie Erica Rohmera Příběhy čtyř ročních období). Jako diváci v nich můžete spatřit své vztahy, svá přátelství, své odvanulé či nikdy nenaplněné lásky. „Kecací“ film často na konci jen tak „zhasne“, příběh končí do ztracena, otevřeně – a takhle tomu přece povětšinou bývá i v reálných setkáních. Řeknete si ahoj, tak zase někdy, kouzlo blízkosti zdánlivě rychle vyvane, jdete si za svým a druhá strana rovněž, ale s ubíhajícím časem zjistíte, že ty „prokecané“ hodiny ve vás nějak jsou, rezonují, vracíte se k nim a spoluurčují vás, sice ne zásadně a fatálně, nicméně máte je v zátylku. A takové se jeví být i setkání Moniky a Petra v Mistryni.

Mám však s Karáskovým letošním snímkem určitý problém – a mám jej proto, že je ve mně zaseknutý Karel, já a ty. V něm se podle mě téma, poetika a vůbec forma/výraz jedinečně potkaly, zmixovaly se v rámci tuzemské kinematografie do úkazu, na nějž se Mistryně snaží navázat a svým způsobem rozvzpomenout, avšak cosi přebývá, a především – čehosi se nedostává. Zřetelněji jsem si to uvědomil, když jsem si Karel, já a ty nyní znovu pustil v iVysílání ČT.

Z Karel, já a ty na vás rychle dýchne „bytovost“, provozní improvizování – v kameře a ve skladbě obrazu, ve výpravě, zvuku, prostě v celkové „chudobě“, kterou však Karásek a jeho nepočetný tým obrací v klad, v autentickou výpověď určitého typu. Budoucí advokátka Saša (vynikající Jenovéfa Boková) a její manžel Karel (stejně takový Miloslav König) se ve svém mladém manželství rozhodnou (tedy hlavně ona) dát si pauzu. Saša se přestěhuje ke kamarádce Ivě (Petra Nesvačilová), ale rychle na sebe v provozu domácnosti začnou narážet, takže se advokátská koncipientka přestěhuje ke kamarádu Dušanovi (Bohdan Karásek), který to má se vztahy rovněž složité – při procházkách si vztahové pozice a strategie vyjasňuje s Danielou (Marie Švestková). Karáskovo herectví sice nemá daleko k insitnosti, zprvu si možná o jeho projevu řeknete, co je tohle za podivnost, to je jako z amatérské přehlídky, ale dá se tomu přijít na chuť a objevíte, že to v sobě nese čistotu a oprávněnost, že jsou tu nelíčeně sdělovány stavy a pocity jistého výseku velkoměstských mileniálů. A kromě toho některé scény mají v sobě (sebe)ironický podtón, jsou tiše vtipné.

Jenovéfa Boková a Bohdan Karásek ve filmu Karel, já a ty, foto: Marienbad Film

Hodně kroků

U Mistryně je tomu poněkud jinak. Pro ironii už jako by nebylo místo, leda tak na ironii osudu. Do značné míry je to dáno věkovým posunem postav a základní situací, na níž vyprávění stojí. Pomineme-li úvodní minuty, v nichž poznáváme Moničino pracovní prostředí, její domácnost, partnera Lukáše a okruh přátel na zahradní slavnosti, je Mistryně v podstatě filmem jednoho odpoledního městského výšlapu Moniky s Petrem. Určující je tedy herectví Marie Švestkové a Jiřího Havelky a snímání jejich dialogů. Čili: základem je udržet energii toho setkání. A to se ne úplně daří. Karásek se snaží hovory dynamizovat rozzáběrováním, střídá úhly, celky, polocelky a detaily, chce být více vizuální, než byl v předešlé tvorbě, zejména patrné je to v sekvenci, kdy Monika s Petrem usednou ke stolu v kavárně (nebo snad v bistru). V jednom okamžiku je jejich stůl snímán z odstupu, zabrána je většina místnosti s dalšími návštěvníky, ale hovor ve zvuku dál běží na osobní rovině a v tom momentě z toho vyteče energie a pak trvá, než se do vyprávění zase vrátí.

V Karel, já a ty Karásek rozdal karty mezi více postav, častěji měnil prostředí (co do výskytu různých pražských exteriérů zdaleka nejde o bytový film, ač je tak označován!), časový záběr byl širší a režisér mozaiku hovorů a situací složil v kolektivní portrét s jemnou akcentací právničky Saši. Hovory snímal statičtěji, více je nechával plynout, poskytl prostor výmluvným banalitám. Tyhle jednotliviny pak lepil k sobě, vyprávění vykazovalo švy, skladba působila trochu toporně až undergroundově, ale celek měl specifický půvab a svou soudržnost. V Mistryni je vše hladší, koncentrovanější, ale také je v tom více chtěnosti a hraní.

Marie Švestková herecky tvaruje lékařku Moniku velmi koncentrovaně, v celé její rozpolcenosti mezi uklidňující racionalitou, kterou jí poskytuje profese, a nevěděním, samospádem, s nímž proplouvá mimoprofesní každodenností, přičemž tuší, že příchod dítěte bude vyžadovat zpevnění, jehož se i obává. Jiří Havelka je sice především scenárista a režisér, divadelník i filmař (nyní umělecky šéfuje Dejvickému divadlu), ale má i herecké schopnosti, umí být před kamerou civilistní a uvolněný; nejspíš to byl důvod, proč si jej Karásek vybral. Petrovo povlávání je však herecky trhané, jako kdyby se Havelka zas a znovu musel do postavy dostávat, jako kdyby obtížně navazoval na to, co už o ní „řekl“ v předchozích scénách. Patrné je to v detailech, například jeho repliky vyznívají nuceněji, usilovněji než u Švestkové. Karásek tady narazil na hranice nejen Havelkova „režisérského“ hraní, ale také na hranice své metody.

Na to, aby svoji poetiku výmluvných řečiček přenesl na ryze profesionální filmařskou úroveň, by asi musel zvolit jiný přístup, totiž s kvalitnějším hereckým obsazením mužské části (velmi mdlý Lukáš Bouzek v roli Moničina partnera), s výsostnou stylizací, která uvěřitelně simuluje autenticitu. Kromě toho je v úvodních sekvencích sešlosti přátel na zahradě Moničina a Lukášova příbytku patrné, jak se Karásek inscenačně mnohem lépe cítí v intimních „bytových“ konstelacích než při aranžování scén s několika desítkami figur. Zahradní partie vyznívají genericky, zaměnitelně – v těch okamžicích koukáte na x-tý český film ukazující našince, kteří se sešli na oslavě.

Jako celek Mistryně tuzemský průměr přesahuje a určitě u části publika zarezonuje, leckdo v ní může narazit na svá vlastní dilemata. Ale filmařsky zůstává kdesi na půli cesty, není to ani syrové a surové, ani mistrovsky nastylizované. Je to hodné, milé, v něčem i divácké, ale v zásadě regionální.