Návraty nejsou pro každého. Román Kdo chce s vlky býti splétá pětici rychlebských osudů

Kniha Kdo chce s vlky býti, s podtitulem Román s duší Rychlebských hor, má pět hlavních postav, které se střídají v jednotlivých kapitolách a jejichž příběhy se prolínají. Architekt Ondřej se z Prahy přestěhuje do Račího údolí nedaleko tamější budovy výletní tančírny (v době někdy před její rekonstrukcí v roce 2014). Do domu po babičce přijíždí se svojí partnerkou Monikou, která končí studium dějin umění. Ondřeje provázejí ambice a skrytá touha, aby po něm v pražské architektonické kanceláři zůstala nezaplněná díra a někdo mu brzy řekl, že to „bez něj nejde“. Vůči obyvatelům rodného kraje má nadřazené pocity: místní by přece měli být rádi, že tu své schopnosti nabídne někdo jako on. Monika působí bezcílně, teprve hledá, co ji trvaleji zaujme, aby nejela v životních kolejích vytyčených jinými lidmi, především vlastními rodiči.

Druhý pár, překladatelka Helena s truhlářkou a restaurátorkou Martou, jsou v kraji zpátky už delší dobu. Helena tlumočila a překládala v Praze, než se rozhodla zakotvit v kraji, kde neměla šťastné dětství. Krizovým bodem jejího vztahu aktuálně je, že Marta chce dítě, zatímco Heleně bezdětný život vyhovuje.

Do Rychlebských hor se také vrací neštěstím stižený Helenin bratr Jan, jehož žena zemřela při autonehodě. Jan si to vyčítá kvůli svému alkoholismu. Postupně odhalujeme, že jeho partnerka při nehodě seděla za volantem, protože on sám byl pod vlivem. Janovy kapitoly jsou nejkratší a v knize se jeho figura stává jistým fantomem, jedním ze zlomených osudů, pozřených krajinou.

Praha je v románu prezentovaná zjednodušujícím způsobem – výhradně skrze své turistické centrum, davy lidí, hluk a dopravní provoz. Prostě jako „velký svět“ tvořící kontrast vůči odlehlému koutu Česka. Rychleby charakterizuje především podnebí s důrazem na jeho nehostinnost: „Prší a kapky jsou jako štěrk z nebeského kamenolomu.“ Místní počasí je v knize jako jediné opatřené přirovnáními a metaforikou a přesahuje náladotvornou funkci.

Opakování ne-matka moudrosti

Marie Hajdová (* 1986) se soustředí na partnerský a komunitní život hlavních postav. Kdo chce s vlky býti není román s divokými dějovými zvraty, nýbrž civilní próza s introspektivním zacílením, o jehož uměleckých kvalitách rozhoduje cit pro autentický detail. Knize tak škodí i zdánlivě drobné nesrovnalosti a ledabylosti, jako když některá z postav „pivo nechá z poloviny nedopité“ a o dva řádky níže vosu „nic neochrání od pádu do zbytku piva, který zůstal na dně“.

Ovšem podstatnější pro vyznění textu je opakování. Někdy je zjevně záměrné, jako když vícero Janových kapitol obsahuje jednoslovné a jednočlenné věty. „Běžím“ je bezmála jeho refrén. Jindy však některé z postav opakují fakta, s nimiž jsme se před chvílí seznámili z pohledu jejich partnerského protějšku, aniž by je ovšem postavy při opakování rozvíjely o emoce či nuance své vlastní perspektivy. Tak třeba Marta konstatuje, co před chvíli udělala Helena, jenže my jsme o tom už před chvílí četli.

V jedné z kapitol Heleny a Marty stojí: „Ráno se Marta vzbudí v prázdné posteli. Místo vedle ní je rozházené, ale teplo těla, které tam leželo přes noc, už vyprchalo.“ A o pětadvacet stránek dál začíná další společná kapitola slovy: „Místo na posteli vedle Marty je prázdné. Helena už dávno vstala, z polštáře i deky všechno teplo vyprchalo.“ Nejde o promyšleně vyjádřený stereotyp vztahu.

Kniha o vztazích a zapadnutí do lokální atmosféry i komunity se jmenuje Kdo chce s vlky býti a její motto zní: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“ V textu románu je pak pro vysvětlení motta, potažmo titulu citována babička, která ono rčení často používala. Opět: nejde o kondenzované, nuancované, důvtipné opakování. O co v knize běží, to bychom mohli a měli vyrozumět bez takových nápověd.

Na půli cesty

Téma obtížného návratu na (nejen geografické) periferie a souznění s okolními lidmi, které je předpokladem štěstí, je samozřejmě podstatné. I ze sociologického hlediska. V knize Marie Hajdové dominuje perspektiva, že na cestě k souladu s pohraničím postavám často více stojí vnitřní zábrany než objektivní skutečnosti, původ, profese a podobně. Tudíž výt s místními vlky také spíše znamená být na „regionální klima“ vnitřně naladěný než mít dostatek příležitostí k uplatnění. Ty se navzdory okolnostem najdou pro každého, kdo chce, i když je někdy potřeba se trochu uskrovnit. „Možná si tu zvykne, ale určitě to tady začne nenávidět. Může sem jezdit, ale nemůže tady žít. Návraty prostě nejsou pro každýho,“ platí pro jinou postavu knihy.

Knihu graficky upravila Kamila Kučerová, pro obálku byla použita ilustrace od Jaromíra 99, repro: Paseka

Román Kdo chce s vlky výti vyšel s obálkou od hudebníka, výtvarníka a komiksového autora Jaromíra Švejdíka, mimo jiné spoluautora Aloise Nebela a textaře a zpěváka kapely Priessnitz, a tedy tak trochu i pod jeho patronstvím. Marie Hajdová ostatně přispěla do povídkového souboru Sudety: Ztracený ráj (2025), který Jaromír 99 rovněž ilustroval a kam spolu s Hajdovou přispěli například Kateřina Tučková, Jaroslav Rudiš, Michaela Klevisová nebo Leoš Kyša.

Po dvou knihách (Jeřabinový dům z roku 2022, nyní tedy Kdo chce s vlky býti) a miltonovsky nazvané antologii je Hajdová součástí zajímavého aktuálního obratu k sudetským tématům. Ten má různorodou žánrovou podobu a jeho součástí jsou nejen, ale především autoři a autorky z příslušných regionů – Hajdová se narodila v Jeseníku. V případě novinky Kdo chce s vlky výti si autorka (v současné době knižní redaktorka na volné noze) vybrala nosné téma návratů na sudetskou periferii a možností soužití. Jenže zůstala s ním poněkud v půli cesty.