Noční hlídka je nejlepší a nejmrazivější zeměplošský román. Nastala možnost si jej poslechnout

Série příběhů o ankh-morporské Noční hlídce zaujímá v rámci Zeměplochy výjimečné postavení. Poprvé se jí Terry Pratchett (1948–2015) věnoval v románu Stráže! Stráže! z roku 1989. Ten se na našem nedávném žebříčku zeměplošských románů umístil na osmém místě, protože jde o neskutečnou nálož slovních i situačních gagů. Především se zde však představily postavy, které měly v dalších letech formovat směřování Zeměplochy zdaleka nejvíc. Začíná to už věnováním: „Můžete jim říkat palácová garda, městská stráž nebo prostě hlídka. Ať už se budou jmenovat jakkoliv, jejich úloha ve většině fantasy románů je stejná. Zhruba ve třetí kapitole (ve filmu pak po prvních deseti minutách promítání) vtrhnou do místnosti, jeden po druhém ukázněně zaútočí na hlavního hrdinu a dají se pobít. Nikdy se jich nikdo neptá, jestli o to stojí.“

Pro čtenáře a čtenářky, kteří přesně tohle od příslušníků jakékoliv palácové stráže očekávali, se jednalo o šok. Najednou bylo třeba uvažovat o tom, že ty bezejmenné oběti hlavního hrdiny (nebo hrdinů), jejichž masakr měl být čirou zábavou, jsou něčím víc. Pratchett sice pracoval s několika klišé žánru fantasy (jako třeba ztracený dědic trůnu) i detektivky (hrdina stojící mimo systém a jdoucí za odhalením pravdy i za cenu sebezničení), ale hlavně se mu podařilo na poměry fantasy nevídaně rozšířit pole empatie i palčivých sociálních otázek a postřehů. Což změnilo jak Zeměplochu, tak žánr fantasy.

Elániova sociálně-ekonomická teorie bot

O příbězích kapitána Elánia a jeho mužů se vždy dalo uvažovat jako o zeměplošských detektivkách, ovšem v každé knize se Pratchett čím dál víc dostával k vyjádření svého názoru na fungování společnosti. A navzdory tomu, že Zeměplocha je nejlepší humoristická série minimálně druhé poloviny dvacátého století, byl to náhled plný hořkosti. V Mužích ve zbrani se tak dočteme, že „vlastnit sto podezřelých krámků a domků ve slumech — to nebyl zločin, i když žít v některém z nich už ano — téměř“. Proč, protože „když jste měli dostatek peněz, pak jste prakticky nemohli spáchat zločin… bohatí se vlastně dopouštěli jen takových malých zábavných hříšků“. Největším hříchem se v Nohách z jílu nestává pokus zavraždit vládce města, nýbrž dotaz, zda jedna stará paní s vnoučátkem, které v průběhu tohoto pokusu zemřely, byly „někým důležitým“.

Noční hlídka coby kniha s jinou obálkou, než je ta zavedená s parafrází obrazu Rembrandta van Rijna. Zde reprodukovaná verze vyšla předloni, jde o svazek ze sběratelské edice Zeměplochy s obálkami a barevnou ražbou, jejichž autorem je Joe McLaren, repro: Talpress

Elánius, jehož předek zvaný Kamenná tvář kdysi popravil posledního ankh-morporského krále, se postupně stal někým, kdo dokáže vyslechnout ty, kteří neměli být v žánrové zábavě (a bohužel často ani v naší realitě) slyšet. Poskytoval právo být skutečnou bytostí všem přehlíženým. Do Hlídky, jakkoliv mnohdy s bručením a navzdory svým vlastním předsudkům, přijal trolly, trpaslíky, zombie, vlkodlaky, ba i ženy. A ze všech udělal policajty. Zas a znova uváděl své protivníky, ale i čtenáře a čtenářky do světa, jak jej viděl on sám – což byl svět, kde panovala spravedlnost, vražda byla vraždou, duši měl každý pária a nikdo nebyl nad zákonem, dokonce jste mohli zatknout panovníka, který rozpoutal válku. Protože pokud není zločin válka, tak co už? Elánius byl člověkem, který si bolestně uvědomoval, že na mnoho nepřístojností a mlčky přehlížených zločinů se svět sice dívá, ale nikdo se nestará…

Jak Elániovo mnohdy bolestivé snažení ovlivnilo nejen fanoušky a fanynky série, dokládá i fakt, že v roce 2022, kdy v Británii během ledna stoupla inflace na 5,4 %, začala britská aktivistka v oblasti boje s chudobou a autorka kuchařek a esejů o jídle pojatých z hlediska jejich skutečné ceny (včetně například započítání položek za elektřinu) Jack Monroe používat „Elániův botový index“. Ten měl ukázat reálné dopady inflace a zvyšování cen základních potravin na život lidí s nízkými příjmy.

Britský autor Terry Pratchett na snímku z října 2010, foto: ČTK/AP – Kirsty Wigglesworth

V temnotách lidské přirozenosti

Svého vrcholu příběhy o Noční hlídce dosáhly ve stejnojmenném románu z roku 2002. Pratchett si zde vzpomněl, že kdysi psával příběhy řazené spíše do science fiction, než do fantasy, a vznikl zeměplošský mix Bídníků a Návratu do budoucnosti. Elánius se při pronásledování psychopatického vraha Karcera propadne do minulosti. Do časů, kdy byl Ankh-Morpork mnohem nebezpečnějším, ale hlavně krutějším místem na pokraji revoluce. Kde se tehdy mladičký nováček Sam Elánius musí naučit, co to znamená být policajtem.

Noční hlídka – jejíž originální obálka vzdává hold slavnému obrazu Rembrandta van Rijna – je pro mnohé tou Zeměplochou, kde si uvědomili, jak dobrý byl Pratchett ve výstavbě zápletky. Což je poznání, které nám může dost dlouho unikat. Řada autorových románů je totiž spíše sledem scén než kompaktním celkem. Jindy je dějová kostra ovlivněná tím, že zrovna parodoval konkrétní slavné dílo (Macbetha v Soudných sestrách, Sen noci svatojánské v Dámy a pánové) nebo vycházel z romantizovaných představ o médiích a žánrech (o filmu v Pohyblivých obrázcích či o rockové hudbě v Těžkém melodičnu). A někdy prostě odvyprávěl hned dva v podstatě samostatné příběhy v jednom (Sekáč, Zloděj času). Přesto od něho existuje dost knih, které jsou skvělými romány – Zaslaná pošta, Malí bohové… a právě Noční hlídka.

Obraz Noční hlídka obraz holandského malíře Rembrandta van Rijna. Plátno z roku 1642 má rozměr 363 × 437 cm, zdroj: Wikipedia.org

Všechny ty výtečné časové paradoxy jsou zde na správném místě. Ale  především: Pratchett zde zápletku využívá k tomu, aby se pořádně podíval na to, co formovalo nejen Elánia, ale i řadu vedlejších postav a jak brutálním místem k životu může být město, kde je policie jen dalším z gangů – navíc tím nejhůře placeným, avšak schopným napáchat největší škody. Stejně jako v dalších románech o Hlídce, ale i v těch o čarodějkách, se Pratchett opakovaně vrací k malým sociálním sondám a zkoumá, co lidem zůstane, když nemají ani peníze, ani budoucnost – totiž hrdost a vztek. Ukazuje, jak je těžké dostat se z ghetta – fyzicky i psychicky. A co všechno zmůže naděje a neochvějný příklad. Jistě, je to idealizované, ale právě proto jsou příběhy Hlídky u fanoušků tak milované. Protože občas vítězství ideálů potřebujeme, abychom se mohli dál plahočit tam, kde ideály nevyhrály.

Noční hlídka pochopitelně vrcholí revolucí a je provoněná vůní šeříku. A samozřejmě, že obsahuje pravdu, která dojde mnoha revolucionářům – že i když se bouříte proti špatné vládě, nakonec zjistíte, že máte špatný Lid a bude jej tedy třeba potrestat a vychovat… takže ten krvavý koloběh začne nanovo.

Jarmareční masakr pana Zadražila

Noční hlídka je stále velmi zábavnou knihou, nicméně je to zábava mrazivá, místy i hodně depresivní. V jednu chvíli Elánius narazí na výslechovou místnost takzvaných speciálů – a prostý popis vybavení a dispozic je působivější než mnohé hororové knihy („Podlaha byla tmavá a ulepená. Půlila ji nehluboká stružka, která končila u odpadní mřížky.“). Elánius musí kromě jiného zabít lidi, protože to je to nejlepší, co pro ně může udělat. A v možná nejbezvýchodnější scéně celé Zeměplochy „Elánius zavřel oči v naději, že až je zase otevře, mohl by svět být mnohem lepší místo“. No, bohužel.

To představuje výzvu pro každého, kdo připravuje její audioverzi. V audionakladatelství OneHotBook zvolili při převodech zeměplošských knih poměrně jednoduchý klíč: jednotlivé cykly uvnitř série namlouvá vždy jeden konkrétní člověk. Čarodějky tak má „na starosti“ Zuzana Slavíková, Smrtě Jan Vondráček a Hlídku Jan Zadražil. Je zábavné srovnávat, jak odlišně přistupují nejen ke své práci jako takové, ale i k postavám, které prochází více cykly. Zuzana Slavíková v sobě nese jakousi sebevědomou strohost, která perfektně sedí ke slavné Bábi Zlopočasné a jež nádherně kontrastuje se živelným vystupováním populární Stařenky Oggové. Jan Vondráček je klidná síla, jež ladí s příběhy o smrti. A Jan Zadražil je živel.

Herec Jan Zadražil, foto: OneHotBook

Zadražilův přednes je dokonalý v pointování gagů a zdaleka nejvíc sahá k nejrůznějšímu pitvoření se. Během svých vystoupení na nejrůznějších setkáních s tvůrci audioknih opakovaně dokazuje, jak ponořený je do svých postav a jejich libůstek. Publikum přenáší nikoliv do jevišť divadel, odkud se nese ozvěna Zuzany Slavíkové, ani do hlubokého křesla otočeného ke krbu, kde posloucháte životní moudrost smrťovských historek. Nikoliv, Zadražil nás bere na jarmark, kde vyvolává jak principál loutkového divadla a kde je součástí kouzla nejen jeho expresivní vystupování, ale i naše podlehnutí a záchvaty smíchu, které v nás vyvolává.

Otázkou pochopitelně je, jak může tento přístup fungovat, když narazí na nejtemnější Pratchettovu knihu. Logicky bylo třeba místy zvolnit, avšak ona „jarmarečnost“ zůstala, jakkoliv nyní publikum nesleduje taškařici, nýbrž krvavý morytát. Ovšem zároveň Zadražil poměrně paradoxně prohlubuje bláznivost některých postaviček – protože jakkoliv svět kolem nich potemněl, ony samotné jsou mnohdy mladší, naivnější a… ehm… nevinnější. A tak se stále budete smát, dost možná i více než při čtení klasické knihy. Ale také vám mnohem častěji ten smích zmrzne na rtech, když vám dojde, o čem že to právě posloucháte. A spoustu těch obrazů a postřehů si zapamatujete lépe, než kdybyste o nich četli v odborných knihách rozebírajících dynamiku revolucí a zrod tyranií.

Kompletní přední strana audioknihy Noční hlídka, repro: OneHotBook

Mimochodem, Slavná lidová republika ulice U Melasového dolu slaví své výročí vždy 25. května. Letos už je tedy na to pozdě, ale nezapomeňte příští rok, že na barikády jste mohli jít i pod mnohem horším sloganem, než „Pravda, spravedlnost, svoboda, rozumně oceněná láska a natvrdo vařená vejce“.

Terry Pratchett: Noční hlídka

Přeložil Jan Kantůrek. Čte Jan Zadražil. OneHotBook, Praha 2025, stopáž 15 hodin 57 minut, doporučená cena 449 korun.