Nově nasvícený Mikuláš se svými patáliemi. A co všechno se děje kolem jednoho stromu

Příhody malého Nicolase (u nás vyšly jako Mikulášovy patálie a Nové Mikulášovy patálie), sepsané René Goscinnym (1926–1977) a nakreslené Jean-Jacquesem Sempém (1932–2022), se dočkaly několika hraných adaptací. Nyní došlo i na animované verze. Vedle mnohadílného televizního seriálu, který režíroval Joaquim Dos Santos, vznikl celovečerní film Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo, který umně rozpohyboval nejen Sempého kresby, ale přidává průhledy na počínání samotných autorů Goscinnyho a Sempého. Výsledek – vlastně animovaný dokument, zapojující fikční rovinu inspirovanou literárním odkazem obou protagonistů, samozřejmě rovněž animovanou – tak nabízí osvětový podtext, který neskrývá ani Sempého smutek po předčasném Goscinnyho skonu.

Jakýmsi průvodcem i tazatelem se tu stává postavička Mikuláše. Osvobodí se z papíru, na nějž ji Sempé nakreslil a jakoby vstupuje do „skutečného“ světa. Mikuláš oba tvůrce ponouká jak k rozvoji svých dobrodružství (požaduje třeba, aby mu přidali kamarády a kamarádky, aby rozšířili dějiště), tak se jich dotazuje, co všechno prožili a jak se odvíjela jejich umělecké dráha; zajímá se rovněž, jak prožívali svá dětství (zdaleka nebyla idylická). Nápad s oživlou kreslenou postavičkou, která oslovuje svého stvořitele, není nový: už ve dvacátých letech minulého století s tímto postupem experimentovali v USA bratři Fleischerové či u nás Karel Dodal – zde se ovšem jednalo o živého umělce, tedy o spojení reálného člověka s animovanou figurkou.

Film Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo, natočený u nás dosud neznámými Amandine Fredonovou (věnuje se především televizním animovaným seriálům) a Benjaminem Massoubrem (profesně je hlavně střihačem), rozlišuje obě dějové roviny, jakkoli poplatné témuž výtvarnému stylu: zatímco tvůrci Sempé a Goscinny (včetně všudypřítomného Mikuláše) jsou zaznamenáni v celistvém obrazu a v neproměnných barvách, samotné příběhy Mikuláše, jeho rodičů i kamarádů jsou vyvedeny tak, aby napodobovaly původní Sempého kresby. To znamená, že vznikají a vybarvují se doslova před divákovými očima. Iluzi průběžně vznikajících kreseb podporuje i to, že jsou zachyceny pouze načrtnuté, zůstávají jim neprokreslené okraje. Jenže za takové situace téměř zanikají nekontrastní, rovněž bílé české podtitulky; dabovaná verze je určitě srozumitelnější a dobře se sžívá s pojetím příběhu, založeného na verbální složce, ať již souvisí s osudy obou autorů nebo se vztahuje na jejich dílo.

Záběr z filmu Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo, foto: Bac Films/Aerofilms

Snímek výběrově zužitkovává hlavní tematické okruhy: přibližuje nezbedná Mikulášova dobrodružství v rodině, ve škole i na letním táboře, postihuje snadný rozlet dětské fantazie (spojené nejen s motivem letadélka) i rozpustilé klukovské nápady, mnohdy vedoucí k hromadným rvačkám zabaleným do koule prachu. Všímá Mikulášova potýkání s vrstevníky i s dospělými, ať již jedná o rodiče, další příbuzné, učitele či vedoucí na letním táboře.

A jen na okraj: domnívám se, že šibalsky rozpohybované Mikulášovy patálie kresebně připomínají stejně minimalistický styl českého, dnes již bohužel také zesnulého karikaturisty Vladimíra Jiránka (Pivo přes ulici, Co jsme udělali slepicím, Zpráva o stavu civilizace).

Plakát k filmu Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo, repro: Aerofilms

Lovy bez zbraní

Dokument Srdce dubu přibližuje životní projevy spojené s majestátným stromem, více než dvě stě let rostoucím na březích mokřadu. Nahlíží do spleti kořenů, kde se skrývají malí hlodavci zvaní myšice, ale také tam – nejspíš animačně „popohnány“ – bují kořínky a spleti houbových vláken, z nichž na povrch vyraší zralé plodnice. Všímá si početného hmyzu, zde zastoupeného hlavně nosatcem dubovým (včetně kladení vajíček do dozrávajících žaludů), i ptáků – najmě sojek; dále pak sleduje veverky, divoká prasata, která se ráda drbou o kůru stromu, mihnou se tu laně, liška i had.

Srdce dubu v zásadě načrtává idylu, doslovný ráj na světě, neboť veškeré pokusy dravců ulovit nějaké jiné zvíře selhávají, ať se jedná o lišku, dravého ptáka, který vyhlédnutou oběť marně pronásleduje (a kamera střídavě provází oba aktéry při jejich letu!), žábu, jež bez úspěchu vymršťuje svůj dlouhý jazyk, anebo hada, který se vyplazí až k ptačímu hnízdu, ale než stačí zaútočit, utrhne se s ním suchá větev; dokonce i brouci a larvy se zachrání před dotírajícími všežravci.

Záběr z filmu Srdce dubu, foto: Gaumont Distribution / Bohemia MP

Příběh se odehrává v průběhu celého roku: od léta, které přinese děsivou bouři s přívaly vody hrozícími zatopit podzemní nory, přes sychravý i slunný podzim a zimní období pokryté sněhem až k jaru, jemuž vévodí téma mláďat, především ptačích. Průběžně přítomným motivem – podobně jako v hraných thrillerech – je tu pocit ustavičného ohrožení, byť, jak jsme zmínili výše, nikdy nenaplněný. Tady vystupuje do popředí až „fikční“ poetika dávných Disneyových přírodopisných dokumentů.

Vyspělá kamerová technika dovolí nahlédnout do nitra nor, je mocna zprostředkovat velké detaily (včetně makrozáběrů zejména hmyzu), kolem stromu se plavně pohybuje ve vodorovném i svislém směru. Film se obejde beze slov, vyznačuje se však vybuzeným, zdánlivě kontaktním zvukem (nepochybně umělým), který zprostředkovává předpokládané zvuky, vydávané zvířaty při lezení, ťapkání, ťukání zobákem či při mávání křídel. Dění provází hudební doprovod Cyrille Auforta, avšak zaznějí i klasické melodie – nejznámější je árie Lascia ch’io pianga z Händlovy barokní opery Rinaldo, další skladby pocházejí kupříkladu od Joea Garlanda (In the Mood) nebo Tima Dupa (Et tu restes).

Režiséři – zkušený Laurent Charbonnier a někdejší producent Michel Seydoux – přesvědčují publikum, že je vlastně žádoucí, aby bez úhony přežili všichni, kteří se živí rostlinnou stravou (v tomto případě hlavně žaludy), zatímco krvelační predátoři by si zasloužili nejspíš vyhynout – takové je „vegetariánské“ poselství tohoto ne úplně tuctového filmu.

Český plakát k filmu Srdce dubu, repro: Bohemia MP