Novodobý Robinson Crusoe v románu Jiřího Pehe zbytečně mudruje

Protagonista se potlouká prázdnou zemí – a posléze i Zemí, neboť život před Katastrofou (tak ji protagonista tituluje) jej slušně vybavil, aby mohl ve zpustošeném světě přežít a aby mohl román fungovat. Studoval filozofii, takže má tendenci leccos glosovat, ale poté se stal elektroinženýrem, tudíž si například zvládne vybudovat hydroelektrárnu. A k tomu bylo jeho koníčkem létání. A tak se dostane třeba do Spojených států. Nebo na Sicílii, kde zakotví, jak se dozvíme už v jeho úvodních „několika poznámkách na vysvětlenou“.

Popsaný námět románu Zpráva posledního člověka by se v rukou skvělého stylisty nebo skvělé stylistky nejspíš mohl proměnit v hutný atmosférický text. Bohužel známý politický komentátor Jiří Pehe (* 1955) se ve svém novém románu (jde o jeho celkově šestý prozaický titul) neprojevuje tím, co bychom mohli označit za spisovatelský cit. Tedy cit pro rytmus vyprávění, schopnost postupně odhalovat románový svět, jeho pravidla a zákonitosti tak, aby nás po celou dobu přitahoval. Postrádám tu rovněž schopnost vytvořit postavy, které budou provokovat, dráždit, jimž budeme fandit, budou nás zajímat.

Ponechme nyní stranou, že popsané protagonistovo vybavení k tomu, aby ve světě po Katastrofě přežil a nemusel takřka tři stovky stránek strávit v liduprázdné Praze,  nýbrž mohl cestovat po světě, působí hodně okatě. Zastavme se namísto toho u vypravěčova filozofování. Už ve zmíněných několika poznámkách protagonista tvrdí: „Během deseti let, které od Katastrofy uplynuly, jsem si chtě nechtě začínal klást otázky, které by příslušely spíše filozofovi. Je to paradox, protože právě filozofii jsem původně začal na univerzitě studovat.“

Theovo filozofování se většinou projevuje tak, že protagonista něco vidí, něco ho napadne – a v další větě konstatuje, že daný jev ve světě bez lidí ztrácí smysl. Takhle podle něj nemají smysl jména (v knize se ke ztrátě jejich smyslu vyjádří opakovaně), stejně jako lidská historie. A ztráta smyslu postihne ve světě bez lidí i kroužení Země kolem Slunce.

Další vypravěčovy úvahy se týkají toho, jak lidé před Katastrofou žili a kterak soubor pravidel, která se nám zdála přirozená, byl ve skutečnosti společenským konstruktem: „Ve světle toho, s čím jsem byl v posledních dnech konfrontován, mi najednou připadaly všechny ty úporné snahy o uznání, povýšení, lepší plat a vlastně i samotná práce, kterou jsme jako nějaká kolečka v obřím stroji vykonávali, absurdní,“ mudruje vypravěč; v podobném duchu se zamýšlí opakovaně. A pokud bychom nepochopili, co chce říct, občas se uchýlí k obecnějším konstatováním: „Svět, do kterého jsem se po Katastrofě probudil, nebyl jiný jenom tím, že z něho zmizeli živí lidé, ale také tím, že v něm přestala platit všechna pravidla, která si lidská civilizace vytvořila.“ Něco takového si vypravěč připustí na straně 53, na straně 115 si však „s jistým překvapením“ uvědomí, „že i hospodářství a finance měly jakýsi smysl jen v lidském světě. Dříve jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.“

Obálku navrhl Adam Lederer (ProAL) za použití fotografie z archivu Adobe Stock, repro: Prostor

Jsou to vesměs banální poznatky, ale horší než ony samy je to, že se k nim vypravěč vrací, variuje je a replikuje. A to je právě projev absence  vypravěčského citu. Netýká se to jen protagonistových úvah, ale třeba i toho, že v úvodních několika poznámkách vypravěč sdělí, že je usazený na Sicílii. Zhruba v polovině knihy na základě jednoho snu Theo přemítá: „Nesnažili se mi prarodiče ve snu naznačit, že právě poblíž Taorminy, kde jsem s nimi několikrát pobýval, bych se měl usadit? Nebyla by to logická volba?“ Ano!, chcete zvolat, pokud si ještě pamatujete slova z úvodu knihy; takže skutečně – Theo se posléze na Sicílii usadí.

Po několika desítkách stránek se člověk dost možná přistihne při přání, aby vyprávění už přestalo být tak úmorné a předvídatelné. Jenomže autor mu přání nesplní. Nic na tom nezmění ani protagonistovo seznámení s (patrně) jedinou další přeživší, „překvapivě“ ženou zhruba ve stejném věku. I peripetie jejich vztahu lze odhadnout mnoho stran dopředu. S novodobým Robinsonem Crusoem z pera Jiřího Pehe si tedy ani v pozdějších fázích Zprávy posledního člověka mnoho rozkoše z textu neužijeme.