O čem je dobré přemýšlet, když chcete mít vztah a sex s robotem

„Sexuální roboti možná nakonec nepředstavují nijak zásadní zlom v dějinách lidské sexuality. Spíše zapadají do dlouhé historie rozšiřování a zpestřování naší sexuální zkušenosti a současně do neméně dlouhé historie obav, že tím překračujeme nějakou důležitou hranici,“ píše na konci svého eseje Sex s roboty, který uzavírá svazek Umělá intimita, filozof David Černý, editor této publikace.

Obsahuje devět příspěvků + editorův úvod a na téma robotů, ale také chatbotů a AI svazek nahlíží optikou různých specializací. Například Jiří Wiedermann je informatik a teoretik výpočetních systémů a působil jako ředitel Ústavu informatiky AV ČR, Juraj Hvorecký vede Oddělení aplikované filosofie a etiky ve Filosofickém ústavu AV ČR, socioložka Lucie Vidovićová působí na Masarykově univerzitě, Rachel Zelinka Sajdlová je lékařkou na Psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Plzeň, editor Černý je rozkročen mezi Oddělení umělé inteligence Ústavu informatiky a Ústavem státu a práva AV ČR, neboť multioborově zkoumá etické či právní aspekty biomedicíny, AI a robotiky. Působiště autorů a autorek zde uvádím proto, že jde – až na jeden případ, bude později vzpomenut – o expertní hlasy. Ale současně je dobré ihned dodat, že zařazené texty jsou víceméně populárně podané eseje, bez poznámkového aparátu, pouze se na konci příspěvku vždy nachází seznam příslušné literatury. Ostatně vydavatelství a nakladatelství Academix, které Umělou intimitu připravilo, si bere za cíl popularizovat témata z akademického prostředí.

Obálku Umělé intimity navrhla Tereza Králová, repro: ČT art

Mindfulness, nic nového

Umělá intimita je tedy sborníkem a jak tomu u takových publikací bývá, čtenář se s některými texty potká více, s jinými méně, řada příspěvků zaujme člověka již samotným tématem, další třeba autorovým postojem  k nastíněnému problému. V této knize se lze konfrontovat s texty, které se ke strojům, jež jsou – a hlavně budou – určeny k uspokojování intimních potřeb jedince, stavějí kriticky, jiné neutrálně, ale jsou tu i takové, u nichž lze vysledovat ne snad přímo vstřícnost a natěšenost, ale řekněme opatrné pochopení. Nejstarší z přispěvatelů, sedmaosmdesátiletý matematik a informatik Jiří Wiedermann, v úvodním eseji knihy rehabilituje slovo dbalost, který má za český ekvivalent (a to ekvivalent „osobnější, měkčí, bohatší“) nyní tak módního pojmu mindfulness. Kdo je podle autora dbalý, pozoruje svět jako souvislý děj, je k dění pozorný, citlivý. „… právě v době, kdy jsme dbalost maximálně potřebovali, jsme se jí začali vzdalovat. Moderní technosféra nás naučila být efektní, rychlí, výkonně organizovaní. Ale intimita potřebuje opak: pomalost, klid, přítomnost. A právě proto začínáme tento pojem znovu objevovat. Ne náhodou se mindfulness, kontemplace, pomalé procházky, vegetariánství či ekologická citlivost staly téměř globálními fenomény,“ píše profesor informatiky.

Pozvolna se jeví, že Wiedermann na dbalosti a nalézání toho, co podle něj všechno vyjadřuje, poněkud ulpívá a vykládá jí téměř vše. Ovšem pak učiní střih směrem k umělé inteligenci, o níž soudí, že nás vede k jinému způsobu vnímání, uvědomujeme si, že AI toho ví víc, ale „ví jinak“, učí nás vidět „svět z perspektiv, které by nás samotné nikdy nenapadly“, a přesto (nebo právě proto?), že AI poskytuje intimitu mimolidského druhu, učí nás „být lidštější“.

Filozof Juraj Hvorecký v příspěvku, který po Wiedermannově chvále dbalosti následuje, zaměřil pozornost konkrétněji – na pečovatelské roboty, kteří rovněž poskytují onu titulní umělou intimitu. A je kritický: zdůrazňuje, že výzkumy odhalují, že současní roboti, do nichž se vkládá naděje, co se týče pečovatelských úkonů u nemohoucích pacientů, zatím „významně selhávají ve všech krocích, které vedou k úspěšné péči“ a nelze očekávat, že by tomu v dohledné době bylo jinak.

Distance a kritičnost je patrná i v některých dalších příspěvcích: nepočítám k nim text nejmladšího ze zúčastněných, Davida Laufera, jenž spíše než esejem je publicistickým výkřikem proti korporacím s jejich AI chatboty (nadto v knize, do níž podle mě nepatří, schází informace, že text byl v březnu 2025 publikován na web magazínu Druhá směna). Kupříkladu psychologové z Masarykovy univerzity Vojtěch Juřík a Petr Zámečník konstatují, že význam vztahovosti trvá, ale z různých příčin je dosažitelnost fyzických vztahů s lidskými protějšky stále obtížnější. Proto roste zájem o nelidské entity, které ovšem empatii pouze předstírají. K tomu se musí přičíst příští podoba AI pornografie, jež podle autorů bude interaktivní a vysoce personalizovaná a otevře v dosud nevídaném rozsahu otázku komercionalizace intimity.

Lékařka Rachel Zelinka Sajdlová ve svém textu, jenž harmonicky spojuje profesní fundament a otevřenost, poznamenává, že digitální technologie „umožňuje obejít všechno, co je na vztahu náročné“, přičemž „internet nabízí stimulaci, jakou žádný reálný partner nedokáže poskytnout“. Ovšem studie ukazují, že „lidské tělo reaguje na fyzickou přítomnost druhého člověka způsobem, který nelze nahradit“, proto i při využívání technologií „toužíme po něčem, co má tvar člověka“.

Filozof Michal Milko se rozepisuje o svém oblíbeném tématu, o němž také veřejně přednáší – totiž komu nebo čemu jsme ochotni přiznat morální status a podle toho s tím „druhým“ jednat. Autor zastává názor, že kritériem morálního statusu je sentience čili schopnost cítit a vnímat. Ukazuje se již dlouho, že mnozí lidé antropomorfizují stroje, přistupují k nim jako k živým bytostem, ke svým partnerům, zatímco například zvířata v průmyslových chovech jako živé bytosti nevnímají, nepřisuzují jim ten status, co strojům. „Technologie, které napodobují blízkost, péči a partnerství, ukazují, jak snadno mohou naše intuitivní reakce vytvářet dojem morální relevance tam, kde žádná není – a naopak ji přehlížet tam, kde skutečně existuje,“ poukazuje Milko. Vazba ke stroji je přitom vychýlená, jednostranná; jestliže robot bude emoce nebo bolest projevovat, tak pouze na úrovni simulace, na základě informací a mechanismů, jež mu dodal ten, kdo jej vyrobil.

Česká čísla

Svou povahou se ze skladby Umělé intimity vymyká příspěvek Lucie Vidovićové. Přináší zprávu o výzkumu, jehož byla brněnská akademička spolurealizátorkou a jenž proběhl v listopadu 2025. Vznikl na reprezentativním vzorku (947 respondentů) a zkoumal „vybrané aspekty postojů Čechů a Češek k robotům a jejich zapojení do různých forem pomoci, péče a vztahů“. Asi nejzajímavější čísla lze vysledovat z velkého grafu, jenž znázorňuje míru technooptimismu „v zapojení robotů do pomoci a podpory intimních vztahů“. Výzkumníci se tázali na dvě desítky různých činností a respondenti měli k danému bodu vyjádřit svůj postoj. Tady pouhý zlomek ze získaných údajů: 60 procent dotazovaných se stavělo kladně k tomu, že by roboti poskytovali péči v domech pro seniory, totéž by jednoznačně vadilo 15 procentům; jen o několik procent méně kladných odpovědí získala podpora robotů v lékařství nebo v monitorování zdravotních funkcí. Na druhém pólu se nacházejí následující činnosti: co kdyby moji blízcí „trávili čas povídáním si s robotem“ (21 procent kladných, 44 procent záporných), co kdyby robot měl přístup k citlivým datům, například zdravotním záznamům (19 : 53) a suverénně nejméně kladnou odezvu (10 procent) obdržela možnost „s roboty prožívat něco intimního“ (proti 74 procent). Bez zajímavosti není, že celkově nejnižší míru technooptimismu vykázali respondenti v kategorii 18–24 let, nejvyšší pak hned ve „vedlejší“ kategorii 25–34 let.

Vidovićová v poměrně rozsáhlém komentáři k datům přechází i k obecnějšímu, řekněme globálnějšímu náhledu na „umělou intimitu“ a pozastavuje se kupříkladu u fenoménu ASMR (Autonomous Sensory Meridian Response, autonomní senzorická meridiánová reakce; projevuje se příjemným brněním kůže začínajícím na hlavě a přinášejícím pocit klidu, přičemž spouštěčem může být kupříkladu šeptání nebo specifické zvuky). Velmi rozšířená ASMR videa však podle české socioložky „nepředstavují jen tiché audiovizuální rituály uklidnění – jsou také součástí infrastruktury, která každé kliknutí, každý dotyk obrazovky a každé setrvání u záznamu převádí do ekonomického jazyka. (…) Intimita se zde stává formou kapitálu…“

Svým průzkumem daného terénu má text Lucie Vidovićové z celého sborníku nejblíže k jiné zprávě o robotech a intimitě – ta je dostupná v iVysílání České televize. Jde o americký celovečerní dokument Sexrobotí šílenství (Sex Robot Madness), jenž byl promítnut na loňském ročníku festivalu Jeden svět. Snímek režiséra Jimmyho Mehiela, jenž v něm aktivně vystupuje a přichází s kamerou do různých prostředí a táže se lidí s rozličnými náhledy na sex s roboty, může posloužit právě jako vhodný doplněk ke knize Umělá intimita, neboť poskytuje náhled na konkrétní výrobky a jejich stvořitele, slyšíme zde jak technooptimisty, tak skeptické a silně varovné hlasy. Nakonec i režisér podstoupí pohlavní akt s jednou sexrobotkou – jak to dopadlo, to tady neprozradím…

Jestliže Umělá intimita nabízí relativně široký vějíř témat spjatých se stroji a lidskou intimitou, včetně sexu s roboty, pak Mehielův film energicky i s vtipem vypráví právě především o sexuálních robotech a stycích s nimi, ale současně se rovněž dotýká několika souvisejících obecnějších témat a zmiňuje některé aspekty, které český sborník nepokrývá. Přečíst si tu knihu a podívat se na ten film může být trochu náročný dvojboj, ale možná tu nahlížíme – což také zazní v obou dílech – na něco, co v dohledné budoucnosti bude téměř samozřejmostí. Vítejte v krásném novém světě?!