O dítě jsem přišla, hudba mě zachránila. Nové album Florence and the Machine

Vždycky stála na půli cesty mezi alternativní a popovou scénou. Florence Leontine Mary Welch (* 1986), jak zní celé její jméno, debutovala jen rok po Katy Perry a Lady Gaga. Stejně jako zmíněné mainstreamové hvězdy, i londýnská rodačka si libovala v hudební i vizuální extravaganci. Namísto tehdy dominantního syntetického diska se však Florence Welch zhlédla v písničkářkách Patti Smith nebo Stevie Nicks a ve velkolepých art rockových aranžích. Jako by přicházela z jiné časové dimenze. Připomínala lesní divoženku a její hudba zněla spíš jako soundtrack k historickému fantasy než k futuristickému sci-fi.

Její kapela Florence and the Machine ovšem nezapadala ani mezi soudobé ostrovní indie kytarovky. Kritiky opěvované skupiny jako Arctic Monkeys nebo Franz Ferdinand sázely na syrový zvuk bez kudrlinek. Sestava kolem Florence Welch naproti tomu využívala harfy, varhany, smyčce i žestě, které ještě umocňovaly zpěvaččin monumentální hlas. Jakkoli se tvorba formace mohla v nultých letech zdát příliš opulentní, právě tato nestřídmost jí pomohla proniknout na velká světová pódia.

Obal alba Dance Fever skupiny Florence + The Machine, které vyšlo v roce 2022 na značce Polydor Records, repro: HIGHRESAUDIO

V březnu příštího roku Florence and the Machine poprvé zavítají do Prahy. Vysočanská O2 arena bude po festivalu Colours of Ostrava jejich druhou českou zastávkou. Vystoupí v rámci turné ke své šesté desce Everybody Scream, vydané symbolicky letos 31. října – při příležitosti svátku všech zesnulých. I na novince se drží svého rozpoznatelného zvuku, nechybí sborové refrény ani mystická atmosféra. Hudební vize Florence Welch jsou však tentokrát temnější a osobnější než kdy dřív.

Osvobozující pódium

Už na minulém albu Dance Fever (2022), inspirovaném ženami, jež se v 16. století utancovaly k smrti, zpěvačka reflektovala svůj sebedestruktivní vztah k vystupování a nyní v nastoleném směru pokračuje. Titulní skladbu novinky Everybody Scream uvozují rituální varhany následované glamrockovým rytmem jako od kapely Blondie, než se těsně před refrénem ozvou výkřiky vyzývající k pohybu a řevu.

„Tady nemusím být zticha / tady nemusím být milá / výstřední a zároveň úplně normální / podívejte, jak se rozdávám / krev na jevišti / ale jak bych mohla odejít, když křičíte moje jméno?“ zachycuje Welch rozporuplné pocity z koncertování.

Už během dospívání v jižní části Londýna byla spíš introvertní: čelila úzkostem a útěchu nacházela v knihách a vlastní představivosti. Na pódiu se však podle svých slov dovede od všech vnitřních běsů osvobodit a proměnit se v bezprostřední, rozevlátou vílu, z níž publikum nemůže spustit oči.  A dokáže jít na dřeň: na festivalu Coachella si před deseti lety během koncertu vážně poranila chodidlo, navzdory zlomenině a krvácení však set dokončila. „Dělala jsem, co jsem mohla, abych zaujala / můj dětský sen se stal skutečností / a moje šaty a kvetoucí smutek / žena, která čerpá ze svého šílenství / byla jsem krásná jen ve světle reflektorů / jen tam jsem byla mocná / vyhořela jsem v šestatřiceti / proč jste mě kvůli tomu vykopali?“ ptá se s hořkou pachutí v nynější písni One of the Greats.

Britská zpěvačka Florence Welch, ústřední figura skupiny Florence and the Machine, na jednom z vizuálů k nynějšímu albu a turné Everybody Scream, zdroj: florenceandthemachine.net

Druhý singl svým rozostřeným kytarovým riffem dává vzpomenout na The Velvet Underground. Díky pozvolna budovanému napětí a jízlivému tónu patří k nejsilnějším momentům alba. V jeho textu se odráží také další z klíčových témat nahrávky – pozice žen v hudebním průmyslu. I na genderové nerovnosti Welch ovšem pohlíží s ironickým úšklebkem: „Znovu mě pohřbíte, říkáte, že je to všechno jenom póza / že nikdy nemůžu být uznávaná, když budu poměřována mužským vkusem / musí být krásné být mužem a dělat nudnou muziku jenom proto, že můžete.“

Zádušní mše

„Když jsem zakládala Florence and the Machine, panovalo na hudební scéně přesvědčení, že okázalost je umělá, neautentická. Pokud jste skrze svou tvorbu a zevnějšek dávali na odiv vlastní představivost, lidé měli pocit, že si jen říkáte o pozornost,“ vysvětluje Welch v rozsáhlém materiálu, který o ní otiskl deník The Guardian. Všímá si, že se na ženy v uměleckém světě kladou mnohem vyšší nároky, zvlášť pokud jde o skloubení kariéry s rodinným životem. „Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co jsem musela obětovat. Doufám, že jednou budu mít děti, ale zatím je nemám, a když jsem se o to pokusila, byla jsem dost rázně odmítnuta,“ dodává v rozhovoru.

Naráží na těžkou zkušenost se samovolným potratem, která ji potkala v srpnu 2023, během turné k albu Dance Fever. Pár dní poté se navzdory smutným okolnostem rozhodla odehrát koncert v anglickém Cornwallu. Před vystoupením se necítila dobře, ale na pódiu prý bolest zmizela. Až následující den se od lékaře dověděla, že měla mimoděložní těhotenství, v důsledku něhož jí praskl vejcovod, a musí okamžitě podstoupit operaci. Chybělo málo a mohla zemřít.

„Nikdy by mě nenapadlo, že můj zabiják vychází zevnitř,“ zněl jeden z veršů staršího singlu King. Text, v němž zvažovala, jestli se stát matkou, najednou získal doslovný význam. „Přála bych si, aby mé písničky byly ve svých proroctvích méně přesné,“ napsala tenkrát fanouškům.

Ve zmíněném profilu listu The Guardian přiznává, že ve své tvorbě byla už v minulosti schopna sdílet věci, s nimiž by se nesvěřila ani nejbližším přátelům – ať už šlo o závislosti, nebo poruchu příjmu potravy. I trauma z rizikového těhotenství tak zpracovala skrze hudbu. „Pomohlo mi, když jsem se vrátila k práci. Byla pro mě světlem na konci tunelu,“ říká.

Jednou ze skladeb, jež vznikly bezprostředně po život ohrožující zkušenosti, je hymnická You Can Have It All, která je součástí nynějšího alba Everybody Scream. „Sedím ve slané vodě / uvízla jsem v představě své dcery / zapaluju svíčku, pokládám svůj smutek na oltář / ptáček v mých rukou, květina, píseň / myslela jsem si, že vím, co je smutek, ale to jsem se pletla,“ zpívá do ponurých kytarových akordů, než se v refrénu přidají kvílivé smyčce a všechen zármutek se vyvalí ven. Niterná skladba navozuje dojem zádušní mše.

Civilní zpovědi a mytické obludy

V porovnání s ranými hity Florence and the Machine zní skladba You Can Have It All mnohem špinavěji, což ostatně platí také pro další nové tracky. Zjevně za to může Mark Bowen, kytarista britské post punkové kapely Idles, jehož si Welch přizvala jako jednoho z producentů. „Po takhle hraniční životní události jsem potřebovala přesně někoho, jako je Bowen. Vnesl do písní náležitou brutalitu,“ vyzdvihuje zpěvačka v rozhovoru pro magazín Rolling Stone.

Vedle něj má na albu Everybody Scream zásadní podíl Aaron Dessner – kytarista amerických melancholiků The National, jenž spolupracoval třeba i na pandemických folkových deskách Taylor Swift. Jeho vliv je nejvíc patrný na akustických písních Perfume and Milk a Buckle. Obě jsou na poměry Florence and the Machine minimalistické a dokazují, že zpěvačka neztrácí nic ze své podmanivosti, ani když na chvíli upustí od svého obvyklého megalomanství.

Civilní zpovědi se na desce organicky prolínají s motivy čarodějnictví. Ty se ozývají zejména v tajuplných skladbách Witch Dance a Drink Deep. Florence Welch si uvědomuje, že jí lékařský zákrok zachránil život. Když se však ze sterilního nemocničního prostředí dostala domů, potřebovala se údajně zase vrátit k přírodním kořenům. Ponořila se tedy do literatury mapující období středověku a renesance a zjistila, že mezi ženami perzekuovanými při čarodějnických procesech často byly porodní báby. „Hledala jsem v tom všem, co se mi stalo, nějaký hlubší smysl. A jakmile se začnete zabývat lidovými příběhy o zrození, životě a smrti, dojdete nevyhnutelně k magii,“ vysvětluje pro Rolling Stone.

K dávné mytologii se obrací také v asi nejpopovějším tracku alba, v písni Kraken. V textu se zde přirovnává k mořské obludě, která podle severských bájí stahovala lodě ke dnu: „Říkal jsi, že ze mě nic nebude / ale podívej, nakonec jsem se něčím stala / spousta chapadel kolem stožáru, když tvá loď začíná praskat / vidíš mě přes tu bolest? / změnil ses? to i já / měřím si tě svým jediným mrkajícím okem / jsem děsivá?“ Tolik sarkasmu by od mnohdy éterické frontwoman! čekal málokdo.  Právě proto je tak osvěžující…

Navenek divoká, v soukromí klidná

Florence Leontine Mary Welch se na albu Everybody Scream zdá být na vrcholu sil. A dokládá, že cesta do vyprodaných hal může vést i mimo převládající hudební trendy. Těm se Welch od začátku vymykala. „Po úspěchu debutové desky Lungs jsem si mohla zvolit jinou cestu. Mohla jsem se vydat vstříc hlavnímu proudu. Ale na takovou míru pozornosti není můj mozek stavěný. A tak jsem dělala rozhodnutí, která mě od mainstreamu spíš vzdalovala,“ připouští pro Rolling Stone.

Nespoutaný lifestyle popových hvězd ji prý neláká. Neskrývá, že mimo koncertní pódia vede poměrně nudný život. „Čím klidnější jsem ve svém soukromí, tím divočejší můžu být ve své tvorbě. Dřív jsem nad sebou hodně pochybovala, styděla se a přebíjela to alkoholem a drogami. S abstinencí jsem se svých nejistot ovšem zbavila. A tak si dnes z hlediska kreativity připadám mnohem svobodnější.“

Everybody Scream se řadí k nejzdařilejším zářezům její už tak vyrovnané diskografie. Přináší jízdu na horské dráze různorodých emocí – od truchlení přes úlevu po posílení. Patos navíc Florence Welch tentokrát ředí nadsázkou, což by mohlo přesvědčit i ty největší škarohlídy.