Smutnění na parketu. Nejtanečnější deska Tame Impala je paradoxně nejmíň euforická

„Věděli jste, že Tame Impala není skupina, ale jeden člověk?“ ptají se dodnes v nadsázce na sociálních sítích fanoušci australského hudebního projektu. Nelze se jim divit. Když multiinstrumentalista Kevin Parker (* 1986) vydal v roce 2010 debutovou desku Innerspeaker, její psychedelický rock budil dojem několikačlenné indie kytarovky. Na koncertních pódiích ho navíc stále doprovázejí další čtyři muzikanti. V Česku s nimi poprvé vystoupil v roce 2016 na Colours of Ostrava a příští rok v dubnu se sestava představí v pražské O2 areně.

Obal albového debutu Innerspeaker australské skupiny Tame Impala; vyšlo 21. května 2010, repro: Modular Recordings

Zůstává otázkou, jak si kapela při pražské premiéře poradí s Parkerovým žánrovým posunem. Už na průlomovém albu Currents z roku 2015 se totiž kreativní mozek Tame Impala začal přiklánět k tanečnějšímu zvuku postavenému na syntezátorech a bicích automatech. Proměna pokračovala na nahrávce The Slow Rush (2020) a na nynějším albu Deadbeat se Kevin Parker jeví spíš už jako elektronický producent.

Po úspěchu hitů The Less I Know The Better nebo Let It Happen se ostatně někdejší hrdina alternativní scény dostal ke spolupráci s největšími jmény světového popu – od zpěváka The Weeknda přes rappera Travise Scotta po zpěvačky Rihannu a Lady Gaga. Britská hvězda Dua Lipa si Parkera přizvala coby spoluautora na své loňské album Radical Optimism. Letos hudebník pocházející z Perthu získal svou první Grammy za hit Neverender, který jako vokalista natočil s francouzským tanečním duem Justice.

Nedotažené experimentování

Singly Dracula a Loser, které Parker vypustil jako první ochutnávky ze své novinky Deadbeat, by klidně mohli nazpívat zmínění The Weeknd nebo Dua Lipa. V prvním případě jde o houpavé funky inspirované Thrillerem Michaela Jacksona, ve druhém o podmanivé R&B podpořené rozverným kytarovým riffem. Chytlavější skladby než tyto dvě se mezi dvanácti položkami alba nenajdou. V žebříčcích by mohl bodovat snad ještě track Obsolete s hiphopovým beatem jako od Pharrella Williamse nebo jímavý lovesong Piece Of Heaven.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Experimentování s populárním reggaetonem v písni Oblivion naopak působí poněkud ospale. Největším úkrokem od psychedelického rocku starších desek Innerspeaker a Lonerism se nicméně zdají být skladby ovlivněné technem. V tracku Not My World se Parker nechává unášet tepajícím rytmem, do něhož spíš jen deklamuje, než se v závěru rozezvučí zvonivé syntezátory. I tady vyznívá objevování nových sonických krajin poněkud nedotaženě. Namísto očekávané taneční euforie se posluchači skoro klíží oči.

O poznání živějším kouskem je Ethereal Connection: zde se industriální dunění střídá s melodičností Parkerova vřelého, vysoko posazeného hlasu – a s téměř osmiminutovou stopáží skladba dává vzpomenout na devadesátkovou klasiku Born Slippy od britských Underworld. Podobně dlouhá je i závěrečná End Of Summer, v níž Parkerovy pokusy o techno nabývají nejzdařilejší podoby. Přesto pod náporem basů vybízí spíš k melancholickému snění než k divočení na parketu. Dua Lipa svou tvorbu před pár lety označila za uplakané tancování a nové album Tame Impala se nese ve stejném duchu.

Techno jako hudební nirvána

Parkerova současná obsese taneční hudbou není tak překvapivá, jak by se mohlo jevit. Už na debutu se podle svých slov toužil přiblížit rytmice The Chemical Brothers. Mezi přáteli však neměl nikoho, kdo by jeho fascinaci elektronickými žánry sdílel, proto si ji dlouho nechával pro sebe. „Nic mě nedokáže dostat do jiné reality tak, jako to dovede techno. Když ho poslouchám, přijde mi, jako bych tady ani fyzicky nebyl, jako bych poletoval někde ve vesmíru,“ popisuje v nedávném rozhovoru pro magazín GQ.

Před pěti lety si splnil sen a koupil studio s názvem Wave House, které si pronajímal při nahrávání svých raných desek. Dům poblíž Perthu stojí na kopci, nad jeskyní, a nabízí výhled na pláž a národní park. „Jsem schopný tam strávit dva týdny v úplné izolaci. Cítím se, jako bych vyrazil na kurz meditace. Blaho na duši,“ vyzdvihuje hudebník. Zároveň se tam v devadesátých let pořádaly vyhlášené party. Když tedy začal pracovat na nové desce, představoval si, že skládá soundtrack k večírkům, které sám nezažil, ale slyšel o nich řadu legend.

Při produkování techna si zpočátku připadal jako diletant. Zvažoval, že by své klubové tracky vydal pod jiným pseudonymem, aby se vyhnul očekáváním spojeným se značkou Tame Impala. Po nějaké době se mu podařilo vlastní hudbou navodit podobný mimotělní zážitek, jaký poznal při poslechu svého oblíbeného dýdžeje Paula van Dyka a rozhodl se elektronické vlivy implementovat do tvorby svého kdysi kytarového projektu. „Psychedelickému rocku jsem ostatně propadl ze stejného důvodu jako technu. Obojí mě přivádí do hudební nirvány,“ vysvětluje Parker v rozhovoru pro časopis The New Yorker.

Blaženost samotářství

V prosinci 2023 pozval do své poustevny ve Wave House parťáky, kteří s ním absolvují koncertní šňůry. Zatímco na předchozích čtyřech nahrávkách pracoval o samotě, nyní chtěl poprvé vyzkoušet kolektivní synergii. Brzy se ukázalo, že ze společného snažení nic nebude. Snil o studiové session, jaké zažil v americkém Los Angeles s popovými hvězdami. „Všichni tam nadšeně házeli nápady na stůl. Přál jsem si probudit podobnou kreativní energii s mými kamarády. Nakonec z toho ale byli všichni spíš zmatení,“ přiznává Parker pro GQ.

Vrátil se tedy k postupu, který si osvojil už jako teenager. Jeho otec se hudbě sice nikdy na profesionální úrovni nevěnoval, vlastnil ovšem hned několik nástrojů. Parker se tak ve svých čtrnácti začal učit na bicí, poté přešel ke kytaře a krátce nato už mu pod rukama vznikaly vlastní kompozice. Spolužáci ve škole jeho zápal nechápali, nikdo neměl zájem zakládat kapelu, takže si Parker musel vystačit sám. Možná právě proto připomíná intro nové desky demo nahrávku pořízenou doma v pokojíku.

„Vím, že jsem řekl už nikdy víc / jenže pokušení, zdá se, nikdy nekončí / sklouzávám dolů, bezmocně klesám / zpátky ke svým starým návykům,“ zpívá Parker do opakujícího se klavírního motivu v povedeném otvíráku My Old Ways. Připouští, že se při skládání alba Deadbeat často vracel ke vzpomínkám z dospívání. Odkazuje na ně koneckonců už v samotném názvu – výraz deadbeat totiž znamená neplatič, nezodpovědný člověk, který je věčně švorc.

Obal albové novinky Tame Impala nazvané Deadbeat, repro: Columbia Records

„Poslední ročník střední školy pro mě nebyl úplně lehkým obdobím. Očekávalo se, že půjdu na univerzitu a pak si najdu normální práci. Že budu sedět v kanceláři a každý pátek půjdu s kolegy na drink. Jenže to mi nedávalo smysl. Proto jsem skončil ve spolubydlení s partou zhulenců a společně jsme poslouchali psychedelický rock,“ vypráví Parker pro The New Yorker. A dodává, jak úlevné pro něj bylo použít slovo deadbeat pro pojmenování nahrávky. Přihlásit se ke zdánlivě negativní nálepce ho prý posílilo.

Outsider středního věku

Téma vnitřních nejistot a sebepřijetí se silně odráží také v dalších textech jeho poslední desky. „Jsem lůzr, zlato / chceš mi vyrvat srdce? / jsem tragéd / snažím se ten zmatek nějak uspořádat,“ naráží v singlu Loser na své neúspěchy v partnerských vztazích. Svou neobratnost v mezilidské komunikaci sebeironicky glosuje i ve skladbě No Reply: „Byl jsem nezdvořilý? / byl ten vtip v pohodě? / chtěl bych jen působit jako normální týpek / víš, jaké to je? / zkus se na to podívat z mé perspektivy / ty jsi cinefil, já koukám na Griffinovy.“

Skladbu Not My World lze číst jako povzdech člověka, který se znenadání ocitl mezi hollywoodskými celebritami a tuší, že tam nepatří; Piece Of Heaven se pak dá vnímat jako omluvné vyznání nepřítomného otce. Parkerovi táhne na čtyřicet. Žije s manželkou, s níž se seznámil ve dvanácti, a společně vychovávají dvě malé děti. S dcerou mimochodem pózuje na obalu desky Deadbeat, zatímco syn se narodil teprve letos.

Singl Dracula Parker dokonce míchal se sluchátky na uších přímo v nemocnici. Jeho manický tvůrčí proces zjevně nesnese odkladu. Ve stejné době začal v důsledku workoholismu trpět tinnitem – pískáním v uších, které je zvlášť pro muzikanta dost vážnou zdravotní komplikací. Během posledních měsíců se mu sluch zase zlepšil, další nahrávku by už však pro jistotu rád dělal ve větším klidu.

Parker neskrývá, že rodičovství nejde s individualismem umělecké tvorby vždycky dohromady. Přesto na desce Deadbeat dokazuje, že navzdory nabytým životním zkušenostem zůstává ostýchavým outsiderem, který se hudbou snaží teleportovat do jiných sfér. Jen jeho introvertní diskotéka na páté řadovce nedosahuje takových výšin jako na těch starších, které mělo i v éře streamovacích služeb smysl poslouchat od začátku do konce.

Snad tedy Tame Impala nepotká podobný osud jako Arcade Fire – další z kritiky vzývaných indie kytarovek, která se pokusila prosadit na tanečních parketech, ale doteď se vzpamatovává z trpké kocoviny. Byla by škoda, kdyby už Parker ze slepých uliček nenašel cestu zpět.

Autor je kulturní publicista.