Opojný průstřel. Nový John Wick je marnivou akční operou

John Wick byl v samém prvopočátku v jádru nadšenecký projekt skupiny špičkových kaskadérů, kteří se rozhodli předvést to nejlepší, co dovedou. Jako médium jim v roce 2014 posloužil triviální příběh muže, který přišel o veškerý smysl života. Po smrti ženy a štěněte, jež mu jeho milovaná odkázala, oprášil John Wick své smrtící řemeslo nájemného vraha a tvrdě se pomstil těm, kteří se pod jeho mizérii podepsali. Přímočará akční jednohubka stála a padala s famózně orchestrovanou akcí a lakonickým charismatem tehdy herecky stagnujícího Keanu Reevese.

Do černé oděný mstitel si rychle získal diváky a tím i předpoklady pro mytologický růst. Z jednoduché zkazky o chlapovi, kterému podsvětí v posvátné hrůze říká Baba Jaga, začal bujet regulérní vesmír, v jehož středu stojí všemocný zabijácký cech s tisíciletou tradicí. Filmy si udržely svou groteskní vážnost, i když vyprávěly o síti luxusních hotelů, kam chodí zabijáci přespávat, a přidávaly další a další drobnosti, které dekorovaly jinak stále velmi prostý příběh hlavní postavy.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Pan Pomsta

Wick je jako postava charakteristický tím, že od určité chvíle postrádá jasnou motivaci. Jeho hnacím motorem je brutalita, životní misí rozdávání mnohočetných průstřelů hlav do netenčících se řad nájemných vrahů, kteří mu usilují o život. Není to Bond hnaný loajalitou k impériu, ani Ethan Hawke z Mission Impossible, který se řídí morálním kompasem a zachraňuje svět. Poslání Johna Wicka je jediné: vést diváka od jedné akční scéně k druhé a ohromovat ho stále rozmáchlejšími akčními sety, na nichž vynikne ekvilibristika režiséra, kameramana, střihače a samozřejmě herců-kaskadérů.

S vesmírem Johna Wicka bobtnaly i stopáže filmů. Verbální projev hlavní postavy omezující se na mručení a holé věty však zůstal stejný. V rukopisu amerického režiséra Chada Stahelského (* 1968) začal od druhého dílu (2017) převažovat sklon ke klasickým, bezmála operním elementům. Krvavou akci tak rámovaly stále honosnější kulisy a artefakty, samotný boj se stával určitou formou uměleckého vyjádření. John Wick se ve druhém a třetím díle (2019) potýkal se strnulostí tam, kde se pokoušel vyprávět i něco jiného než další střet protagonisty s prohnilým světem nájemných vrahů. Tuhé rozjezdy vyvažovala choreograficky až maniakálně propracovaná finále. Wickovo mytologické univerzum rostlo o další a další prostá klišé, absolutní váha však stále ležela na kinetice obrazu a fascinujícím tanci smrti, který na plátně tančí početný ansámbl figur a figurek.

Laurence Fishburne, Keanu Reeves a Ian McShane ve filmu John Wick: Kapitola 4, foto: Vertical Entertainment

Téměř halucinogenní trip

Čtvrtá kapitola – nazvaná jednoduše John Wick: Kapitola 4 – nepřináší nic, co by už v kronice série nebylo napsáno před tím. Navzdory tomu, že při skoro tříhodinové stopáži jde o nejdelší díl ságy, narativní složka je úmyslně naprosto osekaná. Krvavá fuga, která začala Wickovým vyobcováním z cechu zabijáků, tak pokračuje podobně jako v předchozím díle John Wick: Kapitola 3 – Parabellum. John se řítí ulicemi a kluby, zatímco celý svět usiluje o jeho stále cennější hlavu.

Tvůrci naštěstí nacházející hnací sílu příběhu jinde než ve vyprávění příběhu o pouti z bodu A do bodu B jako v předchozích dvou dílech. Motivace, která chybí Wickovi, naopak neschází dvojici nových postav, Wickových přátel, které osud svede do tvrdého střetu. Slepý bojovník Caine (Donnie Yen) a důstojný samuraj Šimazu (Hirojuki Sanada) oba chrání svoje dcery. O to víc vynikne zvláštní existenční vakuum Johna Wicka, který bojuje už jen proto, že boj pro něj znamená jediný smysl bytí. Nahrblý lidský vykřičník Wick díky konstelaci postav dostává svěží energii a jeho střet se sadistickým Markýzem (Bill Skarsgård), který nově řídí velký hon na hlavního hrdinu, je tak nejsilnější v celé čtyřdílné sérii. Má v sobě určitou nevypočítatelnost a aristokratičnost, která obřadní sáze vysloveně sluší.

Protože Wick tentokrát příliš neztrácí čas přidáváním prvků do úsměvné mytologie, zůstává více prostoru pro budování jednotlivých akčních dějství, které mají operní parametry. Nejen velikostí jednotlivých a promyšleností dějišť, ale i tím, jaký důraz kladou protagonisté na každý smrtící chvat a výstřel i jak pečlivě jsou akční sekvence stylizované. Jejich délka a repetitivnost vytváří někdy až hypnotický dojem. Když Wick prochází zchátralým domem a bezhlavě pálí z ohnivé brokovnice, přičemž kamera levituje v nadhledu, vkrádají se na mysl vzpomínky na halucinogenní tripy argentinského provokatéra Gaspara Noého.

Rina Sawayama ve filmu John Wick: Kapitola 4, foto: Vertical Entertainment

Nejen spravedlnost je slepá

John Wick: Kapitola 4 sice startuje zvolna v rituálně vážném duchu a úmyslně nechává diváka na první akční sekvenci čekat dlouho, nicméně poté už jen vysílá dostředivou energii. Vymazlený soundtrack střídá polohy stejně flexibilně jako John Wick bojové styly. Najdeme tu dunivý německý house, řezavé elektronické plochy připomínající vizionářskou tvorbu Daniela Lopatina aka Oneohtrix Point Never a v závěru už film tematizuje promyšlenou hudební dramaturgii tím, že akční scénu ironicky podbarvuje moderovaným vysíláním rádia, které hraje francouzské rock’n’rollové šlágry vybírané na míru ději.

Reálná prostředí velkoměst, do nějž je film stále zasazený, přitom působí jen jako mimoběžná kulisa. Wick a jeho protivníci jako by se pohybovali v paralelní realitě, která se světem obyčejných lidí sdílí jen určitá fyzikální pravidla, ale v jádru se řídí jinými zákony, které zná pouhá hrstka vyvolených. Keanu Reeves se tak znovu ocitá v Matrixu, který se namísto agenty hemží krvelačnými zabijáky. A opět dokáže ohýbat pravidla lépe než všichni kolem něj.

Je v tom euforická lehkost, dravost i úsměvná infantilní vážnost, s níž se film staví ke své zjevné naivitě. Korunu brutální podívané nasazuje finále, které epické měřítko najednou vymění za napínavý starosvětský duel za úsvitu, při němž je divák úmyslně rozervaný, na čí stranu vlastně investovat své sympatie. Čtvrtá kapitola Johna Wicka je zkrátka přehlídkou povědomých rozhodnutí, která jsou však udělána v pravý čas a s patřičnou razancí. Výsledkem je prostoduchý aristokrat mezi akčními filmy, od kterého se člověku nechce odtrhnout oči. Jeho marnivost je jednoduše omamná.

Jeden z českých plakátů k filmu John Wick: Kapitola 4, foto: Vertical Entertainment