Patrick Rothfuss umí vyprávět jako anděl. Ovšem dost s tímhle uměním šetří
Po letech zdejšího čekání vyšla další kniha populárního amerického spisovatele Patricka Rothfusse. I když Tenká hranice touhy není vyloženě novinka, protože autor přepracoval svoji už dříve publikovanou povídku Bleskostrom, pořád jde o titul, který se čtenářům bohatě odmění.
Bast je krásný, možná trochu pomalejší mladík, který vypomáhá v hostinci U Pocestného kamene nedaleko městečka Nevarre. Jenže zdání klame: tenhle mladý muž je ve skutečnosti všemi mastmi mazaný lišák, navíc dost možná pochází z Faerie. Ve světě lidí je jednak ze zvědavosti, jednak proto, že vždy následoval hlas svých tužeb. A momentálně je jeho touhou učit se u „mistra“, který se většině lidí jeví jako prostý hostinský, ovšem ve skutečnosti to je… Na to se doporučuje přečíst si knihu Jméno větru, případně i její pokračování Strach moudrého muže.
Něco za něco
Nás nyní zajímá Tenká hranice touhy, a tudíž Bast. Ve volném čase – neboli pokaždé, když se dokáže vykroutit ze svých povinností – se baví porůznu po okolí. „Přeskočil plot, aby si zkrátil cestu přes pole Forsenových. Vylezl na strom a našel borovou šišku, která se mu líbila. Nevzal na vědomí jednu kočku. Prohnal veverku. Připadl na starou studnu přikrytou tuctem prohnilých prken.“ Prožívá naplno každý okamžik, je schopen ve všem najít krásu i kouzlo a nechat se tím pohltit. Nade všechno ovšem miluje směnný obchod.
A tak s místními dětmi Bast provozuje u stromu stiženého kdysi bleskem rituál vázaný přísnými pravidly, jejichž porušení by minimálně otřáslo základy světa. Pokud děti něco potřebují, Bast jim může pomoci – pokud jsou ovšem ochotné zaplatit nějakou službičkou nebo tajemstvím. Potřebujete přesvědčit tatínka, že vám to kotě prostě musí dovolit (a jako bonus zjistit, jestli je ten chlupatý nezbeda kluk, anebo holka)? Jděte za Bastem. Jenže co když potřebujete, aby váš otec navždy zmizel? Inu, i v tomhle – a možná že hlavně v tomhle případě – jděte za Bastem.
Ten totiž neřeší morálku. Jestli ho něco omezuje, pak řada pravidel. Některá si sám vymyslel, jiná doslova tvoří základ jeho bytosti. Právě díky nim je možné ho spoutat a donutit k různým věcem. Ale i to je svého druhu zábava či výzva. A Bast má někdy až dětinskou radost jak z toho, že někoho napálí on, tak z toho, že někdo nečekaně napálí jeho…
Patrick Rothfuss ve videu, které o něm vloni natočila nekomerční vzdělávací síť PBS Wisconsin, zdroj: YouTube – PBS Wisconsin
Na každém slově (mu) záleží
Patrick Rothfuss (* 1973) debutoval románem Jméno větru, prvním dílem trilogie Kronika Královraha. Příběh Kvotheho (v excelentním překladu bohužel již zesnulé Jany Rečkové), který vzpomíná na svůj bouřlivý život, se ihned po vydání začal zmiňovat mezi nejlepšími díly žánru. Rothfuss si vyhrál s každým slovem, dokázal vdechnout život stylu, v němž kdysi psal své povídky sám Tolkien, a skloubit jej s rozmáchlou epickou fantasy i s příběhem dospívání. V době, kdy většina autorů a autorek podléhá diktátu poptávky po aspoň jedné knize ročně, byl ochoten hádat se s editory o každou větu a čárku bez ohledu na čas.
Bohužel, dnes je Rothfuss vedle George R. R. Martina uváděn jako příklad tvůrce, jemuž se plány ošklivě vymkly z rukou. Jeho americká editorka Betsy Wollheimová distingovaně uvedla, že „Pat píše jako anděl… ale bohužel mi ten parchant už pár let neposlal ani čárku“. Ne že by Rothfuss nic nedělal, výčet jeho aktivit je – stejně jako u zmíněného Martina – obsáhlý (od streamování přes podcasty a zakládání vlastního nakladatelství), ovšem nikde tam nefiguruje dopsání oné trilogie…
Naštěstí ze stejného světa a těsta publikoval aspoň dvě novely. První z nich je Hudba ticha (česky 2015). Tady je hrdinkou dívka Auri, která se mihla už ve Jménu větru. Kdysi se jí něco stalo a ona se utekla do podzemí magické univerzity, kde bloudí zapomenutými chodbami a sály, nalézá nejrůznější věci a hledá pro ně ta správná místa. Rothfuss si dovolil napsat empatický, melancholický i drásavý příběh o traumatu, přičemž je to možná autorova nejmagičtější kniha – přestože se v ní žádná magie nevyskytuje. Jakkoliv je ovšem Auri zraněná a ztracená ve vlastní mysli, její zoufalá snaha nalézt řád, správná místa všech věcí a ztracené pravdy je čímsi kouzelná a dojemná. Hrdinka moc dobře ví, že „krutost nepřispívá k hladkému otáčení světa“ a že „nenašlapuješ-li jako ptáček, celý svět se rozpadne a vezme tě s sebou“. Hudba ticha sice nedosáhla komerčního úspěchu prvních dvou dílů Kroniky Královraha, ovšem jde o dosud nejlepší a nejdůležitější věc, jakou Rothfuss napsal.
Patrick Rothfuss 8. listopadu 2013 v Barceloně, foto: ČTK / DPA – Elkin Cabarcas
Okouzlující darebák
Tenká hranice touhy je naopak knihou nejhravější. Původní povídka vyšla v antologii Darebáci, jejíž název poměrně přesně vystihuje Bastovo kouzlo i úskalí v uchopení jeho charakteru. Stačilo by málo, a viděli bychom před sebou tyrana, manipulátora a stalkera. Rothfuss se těmto nebezpečím dokázal vyhnout a jeho Bast je okouzlující darebák, který nakonec není sympatický tím, koho a jak napálí, nýbrž tím, jak se raduje z úspěchů druhých a jak dává svému okolí možnost drobných radostí.
Zároveň Tenká hranice touhy okouzluje tím, že se Rothfuss důsledně vyhýbá klasickým zápletkám postaveným na nutnosti konfliktu. Bast je v určitém ohledu sebevědomou a veselou verzí Auri, neboť rovněž on hledá správné věci, správná místa a správná řešení. Prosbu o odstranění otce týraného Rika by sice mohl vyřešit nějakou krutostí, ale raději sáhne po řešení, jež je odlehčenou variantou principu, na němž vystavěl Stephen King svůj slavný horor Nezbytné věci.
Obálka s ilustrací Natea Taylora, repro: Triton + Argo
A posledním kouzlem, jímž si Tenká hranice touhy získá publikum, jsou početné ilustrace Natea Taylora. Ten s Rothfussem spolupracoval už několikrát. Kromě Hudby ticha ilustroval i „ne tak úplně dětské knihy“ The Princess and Mr. Whiffle, které autor popisuje jako mix slavných stripů Calvin a Hobbes s Koralinou Neila Gaimana. V Tenké hranici touhy ilustrátor Taylor pracuje s evokací dne plného slunce a volnosti, avšak především s Bastovou schopností prodchnout vášní i ty nejobyčejnější činnosti. Jsou to tedy kresby spíše realistické, ale především radostné.
Jako ostatně celá kniha, která dokazuje, že Patrick Rothfuss pořád dokáže vyprávět jako anděl. Jen bohužel ne moc často. O to víc je třeba si cenit jeho příběhů, které vykračují ze žánrových předpokladů a klišé.
Patrick Rothfuss: Tenká hranice touhy
Překlad Radovan Zítko. Ilustrace Nate Taylor. Triton a Argo, Praha 2024, 184 stran, doporučená cena 348 korun.
