Pocity, které dusí. Drama Láska zkoumá temné stránky rodinných vztahů

Ač to z názvu novinky Marka Škopa (* 1974) není patrné, ústředním tématem snímku není ani tak láska, jako spíš její nedostatek. Třicetiletá lékařka-neuroložka Anna (Jana Kovalčiková) se jen těžko vzpamatovává z nedávného rozchodu. Trápí ji i komplikovaný vztah s matkou Petrou (Ingrid Timková), která ji svou pozorností střídavě dusí a odbývá. Ani Petra se přitom během života nesetkala s mnoha vřelými city: matka ji tyranizovala, s bratrem nekomunikuje a s vlastní dcerou si příliš nerozumí. Anna po lásce zoufale prahne – závidí ji kolegovi, který s ní příležitostně podvádí svou manželku, i jednomu z pacientů, o něž v nemocnici pečuje. Ten muž trpí amyotrofickou laterální sklerózou a již se nedokáže hýbat. Přesto za ním každý den dochází milující manželka Mariana (Rebeka Poláková) a tráví s ním čas. Jejich vztah Anně připomíná to, po čem sama tolik touží.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Žízeň po blízkosti

Anna, která zdravou lásku nikdy nezažila, představuje komplikovanou protagonistku. Posedlost a kontrolu zaměňuje za milostné city a nezdravě se upíná na pouhé náznaky čistých emocí, které okolo sebe vnímá. „Vztahy, to není nic pro tebe,“ konstatuje na adresu Anny její matka. Protože Anna má silnou potřebu konečně cítit něco upřímného, uchyluje se k poněkud pochybným rozhodnutím nebo činům. „Konečně chvíli žiju,“ říká svému milenci po několika společných chvílích.

Režisér Marko Škop na Lásce spolupracoval se scenáristkou a režisérkou Zuzanou Liovou (* 1977), jež proslula zejména intimním dramatem otce a dcery Dům (2011), který je také příběhem o lásce a střetu generací. Rovněž Škop se ve svých předchozích dílech soustředil na morálně komplexní postavy v nelehkých situacích. V dramatu Budiž světlo (2019) se protagonista Milan vrací z práce v Německu, aby oslavil Vánoce s manželkou a třemi dětmi. Doma nicméně zjišťuje, že se jeho nejstarší syn přidal k lokální domobraně, jejíž činnost souvisí s nedávnou sebevraždou místního mladíka. Škop se na situaci nedívá primárně ze společenského hlediska, ale zejména perspektivou rodiny. Činil tak s důrazem na syrové emoce a komplexitu rozhodnutí, která jeho (často chybující) postavy musí udělat. Přestože Milan je bezpochyby milujícím otcem, každodenní péči o rodinu nechává na manželce a na zprávy o prohřešcích svého syna zareaguje v afektu a násilně. Složitá osobnost stála i ve středu Škopova jedenáct let starého dramatu Eva Nová. Bývalá herečka se v něm po návratu z protialkoholního léčení snaží obnovit složitý vztah se svým synem.

Neuroložka Anna z Lásky ovšem představuje složitou postavu i na Škopovy poměry. Její chování brání tomu, aby s ní divák plně soucítil, zároveň empatii zcela nevylučuje. Anna v extrémní poloze ztělesňuje pocity, které někdy jímají asi každého z nás. A teprve skrze vlastní chyby si hrdinka začíná uvědomovat, v jak nezdravém prostředí se dosud nacházela. „Mateřství patří mezi jednu z největších lidských hodnot a zcela zaslouženě ho máme na piedestalu. Ale někdy, a možná i právě proto, může být nebezpečné,“ dodal Škop k Lásce při uvedení letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Jana Kovalčiková a Rebeka Poláková ve filmu Láska. Foto: © Filmtopia

Dědictví nelásky

Podobně jako v Budiž světlo, i v Lásce lze kromě důrazu na nejednoznačné charaktery najít okrajový společenský komentář, zejména k dostupnosti asistované sebevraždy. Škop se na toto dilema soustředí ztlumeněji a s větší nuancí, než to v minulosti učinil například český filmař Tomáš Mašín v psychologickém dramatu Němá tajemství. I v této otázce hraje ústřední roli láska. Do nemocnice vzorně docházející Mariana totiž vedle oddanosti k manželovi prožívá i bolest z jeho bezvýchodné situace. Stejně jako si jeho rodiče nepřejí synovu smrt, protože se nedokážou smířit s takovou ztrátou, i ona jedná z lásky – avšak na rozdíl od nich si přeje především ukončit jeho utrpení.

Samotu Annina světa odráží i vizuální a zvuková stránka snímku. Naturalistická kamera sleduje potemnělý byt, sterilní nemocniční chodby a poloprázdné pokoje. Veškeré zvuky navíc v liminálních prostorách Annina světa zní se znepokojivou intenzitou: těžký dech terminálního pacienta, zvuky nemocničního zařízení i psaní na displeji telefonu. Anna je v záběrech často sama, fyzicky i mentálně izolovaná od svého okolí. Když do jejího příběhu vstoupí manželský pár Mariany a jejího smrtelně nemocného manžela, tak prostřednictvím ženiných žlutých svetrů, živelných vlasů i záběrů na slunce či listí paradoxně vstupují i světlo a život. Neklidný dech najednou utiší pohlazení, dusivou atmosféru léčí vůně bylinkových olejů a Anna na krátkou dobu nachází pomyslný smír doma i v práci. Skutečná katarze se ovšem dostaví až s přerušením koloběhu dysfunkčních vztahů, v nichž se kvůli své matce nachází.

Autorka je publicistka, spolupracuje s časopisy Film a doba, Full Moon, Artalk či s magazínem dok.revue.

Plakát k filmu, zdroj: Filmtopia