Polemika: Pojďme si popovídat o Magnesii Liteře. Podstatné jsou dojmy, nikoliv fakta

Podobné pódium, podobné publikum, podobní lidé, tak shrnula Eva Soukeníková na úvod pořadu své dojmy z letošního ceremoniálu Magnesie Litery, který se tradičně konal na Nové scéně Národního divadla v Praze. – Minimálně v jednom bodě to platit nebude: Novou scénu čeká generální rekonstrukce, rozběhne se letos, skončit by měla v roce 2028, tudíž v následujících letech ceremoniál proběhne jinde, což by se do pořadu patřilo dodat.

Související článek

Již známe knihy roku. Podívejte se na vyhlášení cen Magnesia Litera 2025

• Redakce

Druhá skutečnost: není jasné, jak a v čem „podobné publikum“ měla moderátorka na mysli. To už tak bývá, že na hudebních cenách se vyskytuje určitý typ publika, na filmových cenách zase jiný a na literárních také jistý typ. Vyplývá to z podstaty věci. Co mi však osobně přijde důležitější: mohu srovnávat publikum z letošního 24. dubna s „publiky“ z některých dřívějších ročníků. A byl zde podstatný rozdíl: v minulosti se totiž ceremoniál nejednou uskutečnil před ne úplně zaplněnou Novou scénou a režisér TV přenosu vyzýval diváky, aby se sesedli do předních řad – to proto, aby záběry do hlediště nevyhlížely smutně a pustě. Letos byla Nová scéna plná a publikum reagovalo živě a vstřícně. Jan Dlouhý následně shrnul obecné úvodní dojmy do formulace, že „ceny Magnesia jsou literární Star Dance“.

Pak už se moderátorská dvojice věnovala nominacím a vítězům v některých kategoriích. U Litery za překladovou knihu týž Dlouhý kvitoval, že „jména překladatelů se vrací na tituly knih. Dělalo se to dřív, pak se s tím přestalo a teď, když jdeš do knihkupectví, tak vidíš přeložil, přeložila…“ – Nevím, kdy se to „dělalo dřív“. Sleduji literární produkci od osmdesátých let a výrazné uvedení jména překladatelky či překladatele na obálce, které se po vzoru některých západních nakladatelství praktikuje posledních několik let, se nekonalo – stačí se podívat na knihy z příslušných dekád, ani v první půli desátých let to ještě zdaleka nebylo tak rozšířené jako nyní.

Kde jsou ty titulky?!

Navzájem si přizvukující dvojice, v níž jeden reagoval na druhého nyní naprosto nadužívaným souslovím „přesně tak“, v němž o žádnou skutečnou exaktnost reálně nejde, se rozohnila (a Soukeníková především) nad tím, že letos si v Liteře za publicistiku laureátství odnesla kniha Šárky Homfray a Lucie Václavkové Pay Gap: Kratší konec provazu, avšak média na to náležitě nereagovala. Šlo o to, že vloni byla v publicistické kategorii oceněna knihy filozofky Terezy Matějčkové Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, přičemž mezi nominovanými byl i titul Vojtěcha Pecky Továrna na lži. Výroba klimatických dezinformací, který společně vydaly Alarm a UTOPIA Libri. Podle Soukeníkové se vloni objevil článek, který shrnul Literu do titulku, že „vyhrálo pravicové Echo nad levicovým Alarmem“. Moderátorka důrazně pravila: „A já bych se chtěla zeptat autora a všech kulturních publicistů, kde jsou letošní titulky, že vyhrál Pay Gap nad všemi ostatními knihami a nad vším, prostě?!“

Dopustím se žádané odpovědi. Oním autorem „článku“ byl Daniel Konrád, vloni redaktor Aktuálně. cz, nyní redaktor Seznamu Zprávy, který na Facebook 18. dubna 2024 napsal následující status: „Na cenách Magnesia Litera pravicové Echo porazilo levicový Alarm. V kategorii za publicistiku vyhrála filozofka Tereza Matějčková s eseji a rozhovory pro týdeník Echo, v nichž kromě literatury píše o genderu či cancel culture. Porotci jí dali přednost před knihou o klimatických dezinformacích sociologa Vojtěcha Pecky, kterou vydal web Alarm a jež kritizuje třeba exprezidenta Václava Klause.“ Konrád tím avizoval článek, který na Aktuálně.cz vyšel předchozí den pod titulkem Magnesii Literu dostala filozofka Matějčková, kniha roku se ale odehrává v Moskvě.

Související článek

Literární ceny Magnesia Litera 2024 znají své vítěze

• Redakce

Takže: Nešlo o článek. Potíž spočívá dále v tom, že vloni spolu v  publicistické kategorii soupeřily ony tituly vydané knižními odnožemi konzervativně-pravicového Echa a levicového Alarmu, avšak letos k žádnému takovému ideovému utkání nedošlo. V databázi jsem navíc dohledal ohlasy na loňský verdikt poroty pro publicistiku, a jestli někdo někoho „hejtil“, tak daleko víc „levice“ „pravici“, než naopak.

Poněkud depresivní je skutečnost, že vzdor suverénistickým tvrzením si Soukeníková & Dlouhý v pořadu Lit pletli nebo jen tušili jména některých autorek a autorů i jiná fakta – jednoduše proto, že se při komentování nejspíš ani nenamáhali otevřít si web glosované soutěže. „Hezkou chvilkou bez záruky“ byla rovněž ta, kdy se Dlouhý přiznal, že o Janu Antonínu Pitínském, který za povídkový titul Domácí potřeby obdržel  Literu za prózu, „nikdy neslyšel“, pročež mu Soukeníková vysvětlila, že „on je spojený spíš s divadlem, jako dramatik a režisér, a vlastně jako debutant literární taky“. (K tomu dodatek v podobě citace z článku Jonáše Zbořila o letošních Literách publikovaný na Seznam Zprávách: „Také v kategorii próza zvítězil nepravděpodobný debut. Soubor krátkých povídek nazvaný Domácí potřeby napsal dramatik a divadelní režisér Jan Antonín Pitínský.“)

Realita: V roce 2010 vydaly Pitínskému brněnské Větrné mlýny mocný svazek čítající 920 (!) tiskových stran nazvaný Všecko napsané, který kromě autorových her a básní obsahuje rovněž jeho prózy (včetně výtečného prozaického kusu Wolker a Bezruč, jenž byl poprvé publikován roku 1995). A předloni, tedy ještě před Domácími potřebami, vyšel Pitínskému v nakladatelství Dauphin text na pomezí prózy a poezie Bratři Biglinové na dvojskifu.

Hůl v ruce

Eva Soukeníková na adresu laureátů J. A. Pitínského a Miroslava Hlauča, který si díky románu Letnice odnesl Litery za debut i pro Knihu roku, poznamenala: „Nechci hanět tu literaturu, která je chválená, já si nemyslím, že je to špatná literatura, to vůbec bych si nedovolila říct, a líbí se mi, když někdo pracuje s tradicí a vychází z nějakého autorstva, které tu máme hluboce zakořeněné, ale víc a víc si cením někoho, kdo se snaží trošičku rozbít tu tradici. Ale když jde do tuhýho, když máme dát někomu cenu, tak se rozhodneme pro někoho, kdo pokračuje v hrabalovské tradici,“ tvrdí moderátorka relace Lit na Radiu Wave.

Pozoruhodné je, že Soukeníková & Dlouhý si poťouchle a náznakovitě přizvukují, jak je Magnesia Litera ve svých verdiktech v podstatě konzervativní a že by zasluhovala inovaci a revizi a připomínají, že v reakci na ni vznikly Ceny literární kritiky. Ovšem když jsou nuceni konstatovat fakt, že nejeden titul, který byl nominován v oněch nově ustanovených Cenách literární kritiky, byl zároveň nominován v Magnesii Liteře, tak se zmohou pouze na to, že je to „zajímavé“. Do jakékoliv analýzy, proč tomu tak je a co to asi říká o těch či oněch cenách nebo o nynějších kritériích, se nepouštějí. Proč? Protože by se jim ten snadno vystavený domeček o Liteře coby Star Dance začal povážlivě naklánět… Když totiž šlo v Cenách literární kritiky „do tuhýho“, tak v kategorii próza zvítězila Ema Kausc (* 1998) za román Narušení děje a v poezii Iryna Zahladko (* 1986) za sbírku Jak se líčit v nemoci. Že by snad tyto dámy šly v hrabalovské tradici?

Magnesia Litera je akce, o níž je dobré a nutné průběžně diskutovat. I já  jsem v minulosti několikrát činil, a vesměs kriticky. Ale ničemu nepomůže, a nejméně literatuře samotné, když se bude stůj co stůj hledat klacek, jímž tuto akci přetáhneme přes hřbet, přičemž toho ani nemusíme moc vědět, hlavní je se tvářit bohorovně a „bejt vostrej“. Že se tohle děje v pořadu, který produkuje veřejnoprávní Radio Wave, je dost smutné.