Pořád se líbali. Pak on emigroval. Debutový román Píseň pro Kateřinu se nevyhne klišé

Protagonistou románu, jenž se začne odehrávat počátkem desátých let, je v Nizozemsku žijící Pavel Leitner. Do emigrace odešel v roce 1970 a v Leidenu prožívá vcelku nedobrodružné stáří. Vede antikvariát, nad nímž bydlí, manželka ho opustila a do rodných Čech se nevrací. Z rutiny ho však vytrhne telefonát. Mladý muž jménem Petr mu oznamuje, že jeho otec na smrtelné posteli trval na tom, aby Pavla vyhledal a předal mu dopis od jisté Kateřiny.

Záhy se dozvíme, že Kateřina byla Petrova matka a Pavlova bývalá láska. Když se Pavel s Petrem setkají v Amsterdamu, emigrant nabídne mladíkovi, že mu ve svém antikvariátu dá přečíst své vzpomínky na rok 1970 – možná by se z nich mohl dozvědět něco o své matce.

Přepis Pavlových vzpomínek tvoří druhou část románu. Nejspíš každý, kdo alespoň trochu sleduje českou literární produkci posledních let, tuší, v jakých intencích se bude příběh odehrávat. Že se bude obtáčet kolem Pavlovy emigrace a režimních ústrků, jimž postavy čelí. A skutečně: brzy zjistíme, že Pavlův otec zemřel jako mukl v Jáchymově, načež zemřela i jeho matka. A Pavel pracuje jako lodník a sní o tom, že se dostane k firmě provozující zahraniční plavby, což mu ovšem znesnadňuje právě kádrově pošramocená minulost jeho rodiny. Do toho se odehrává příběh jeho osudové lásky – s titulní Kateřinou. S dívkou se seznámí v Peci pod Sněžkou, a přestože má dívka přítele a vizi jisté budoucnosti, něco ji k Pavlovi vábí a vzdorovat tomu dovede jen nějakou dobu. Když spolu dvojice začne žít, můžeme už jen odhadovat, co od sebe mladé milence odloučí, protože z první části knihy víme, že se jejich vztah rozpadl.

Robert Kapal několik let pracoval u Československé plavby labské jako lodník, později vystudoval politologii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti pracuje v mezinárodní logistické společnosti, foto: archiv nakl. Vyšehrad

Příběh je díky tomu silně melancholický, ale i dost melodramatický. Domnívám se, že přesvědčivost knih podobných Písni pro Kateřinu spočívá v tom, jak se jejich autorům či autorkám daří vybalancovat kýčovitost, k níž tyto tituly tíhnou. A zde Robert Kapal příliš úspěšný nebyl.

Už Pavlův způsob života v Nizozemsku působí jako vlhký sen samotářského knihomola, a to ještě starý antikvář prozradí svému mladému návštěvníkovi, že si váží Václava Havla a každý den při venkovním pokuřování přemýšlí nad jedním jeho citátem. Později se klišé začnou kupit.

Samotné seznámení ústřední dvojice na horách je poněkud na efekt, což platí i o mnohých dobových kulisách. Když se z protagonistů později stane pár, neustále se někde líbají: jednou „jemně, nesměle a pak s vášní a divokostí“, jindy „jako posedlí, a to nekonečně dlouho“, či dokonce „nad soutokem Labe s Vltavou v Mělníce“. Musíme zkrátka pochopit, že jejich vztah byl skutečně vášnivý. A také ovšem duchovní: když se dvojice poprvé vidí, Kateřina čte Rilkeho, a když ji Pavel později pozve domů, pustí z gramofonu Chopina.

Obálka s ilustrací Veroniky Zubíkové, repro: Vyšehrad

Robert Kapal se nevyhne ani stylistické frázovitosti a ulepenosti: „Díval jsem se na ni a napadlo mě, že když se usměje, přestane čas plynout.“ „[L]íbal jsem její rty vášnivě jako žíznivý trosečník v poušti, který konečně nalézá oázu s čerstvým pramenem.“

Kniha si nejspíš svoje publikum najde – když člověk přimhouří oči, asi se může příběhu příjemně oddat. Ale výše zmíněné aspekty Kapalův debut z pomyslné škatulky literatura s uměleckými ambicemi buďto vyčleňují, nebo jej v jejím rámci charakterizují jako nezdařilý.