Pozdní prozaický debut překvapuje mladickou energičností i hravostí

Stodvacetistránkový svazek, který vyšel pod hlavičkou Edice Revolver Revue a v grafické úpravě Josefiny Karlíkové (mj. autorky vítězného katalogu v letošním ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku), obsahuje na dvě desítky krátkých próz, ovšem ve výsledku má blíže k útlému románu než ke sbírce povídek. Leitmotivem i jakýmsi svorníkem autorových textů se totiž stává postava pojmenovaná Emil Rhounek (což je pseudonym, pod nímž autor už před lety psával knižní recenze); figura notně rázovitá, a přitom záměrně mlhavá, nad jejíž samotnou přítomností a/nebo rolí v jednotlivých příbězích či epizodách se povětšinou vznáší otazník a o níž toho ve finále nevíme o mnoho víc, než když jsme knihu otevírali.

A přesto Gebertovo vyprávění i jeho protagonista oplývají něčím, co dokáže upoutat, neřkuli pohltit, a tím je osobitost. Emil Rhounek, jehož notně barvitý život je nám umožněno nahlédnout pouze v útržcích, patří ke čtenářsky vděčné sortě literárních hrdinů, pod jejichž drsnou slupkou – mající svůj původ v nelehkém dětství a sílící s každou další životní zkouškou – se skrývá překvapivě mnohovrstevnatá a zajímavá osobnost. Na jedné straně společenský vyvrhel, ba dokonce kriminální živel, jenž si odseděl svoje a ani se ženami nezachází zrovna v rukavičkách, na straně druhé člověk, který si v mládí i v dospělosti dokázal svými ostrými lokty a komunikačními schopnostmi vydobýt u druhých nemalý respekt.

Filmový dokumentarista a spisovatel Adam Gebert, foto: archiv Adama Geberta

Je to živel!

I tak by tato amorfní postava, zas a znovu unikající jednoznačné charakterizaci a leckdy přítomná spíše mezi řádky, sama o sobě stěží stačila k tomu, abychom knihu s chutí dočetli. Tím, co Ovladači dodává na neotřelosti, živelnosti a ve výsledku i poutavosti, je totiž jazyk a styl vyprávění. Třebaže se jedná o prozaický debut filmového dokumentaristy a scenáristy, a to debut poměrně pozdní, Adam Gebert (* 1976) zde suverénně využívá řadu vypravěčských nástrojů – včetně du-formy nebo řečnických otázek – a se stejnou lehkostí se pohybuje napříč širokým jazykovým rejstříkem. Díky tomu vyprávění neztrácí na dynamičnosti a k charakterizaci většiny postav – zvláště těch z vězeňského prostředí – tu dobře slouží rovněž jejich idiolekt. Nejde ovšem pouze o bohatost a pestrost užívaného lexika, nýbrž rovněž o to, jakým způsobem s ním pisatel nakládá, vyzdvihuje při tom jeho zvukovou stránku. Přímá řeč postav, sama o sobě šťavnatá, připomíná spíše experimentální záznam jejich výpovědí ve stylu „piš, jak slyšíš“ – třeba tolik rozšířené „ty vole“ tu má podobu „cywe“. Někdy tím ovšem daná promluva, byť pronesená ve vážném tónu, nabývá na jisté komičnosti („To přéště řekně narovenu, a nelže, tejó!“).

Obálka knihy Ovladač, zdroj: Revolver Revue

Neuchopitelný Emil

Poměrně účinná je rovněž autorova snaha o protagonistovu mytizaci – již tak velmi tajemný Emil Rhounek, jehož portrét se čtenář s nevelkým úspěchem snaží poskládat z řady výjevů s mladým i dospělým hrdinou, se navíc stává předmětem úvah autorského subjektu („Je to nepolepšitelný bloud. Držme mu palce, aby jím zůstal!“) nebo jiných postav („Emil Rhounek je věčnej“). Do polohy evokující bezmála humorné historky Šimka a Grossmanna pak Gebert přepíná v nejdelší povídce Hana Nekonečná, líčící první milostné trampoty dospívajícího Emila.

Specificky výrazný hlavní hrdina, přiléhavě vykreslené prostředí sociální periferie (včetně romské menšiny), takřka experimentální hra s jazykem, suverénní vypravěčství a nápaditá kompozice – to není na prozaický debut zrovna málo. Talent Gebertovi neupřel ani Ondřej Horák, který o Ovladači psal v Orientaci LN, vyčetl mu ovšem, že by se tato prvotina „líp hodila k někomu mladšímu“; a od autora středního věku bychom se prý už měli dočkat ambicióznějších textů. Jenže: Komu se po pětačtyřicítce podaří překvapit literární veřejnost tak neotřelým a mladistvě působícím debutem?

Autor je literární publicista a kritik.