Před sto lety se narodil přírodní úkaz Lubomír Lipský. ČT k jubileu nabízí plejádu pořadů

Lipský měl na startu štěstí v tom, že se v poválečných časech profesionálně uchytil v Divadle satiry (než tuto scénu v roce 1949 postihl zákaz), kde spolupracoval s řadou umělců, kteří záhy ovládli komediální žánr: vedle jeho bratra Oldřicha, jenž se ujímal režie, to byli Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Stella Zázvorková, pod satirickými příběhy býval jako autor podepsán zejména Vratislav Blažek. Poté se Lubomír Lipský připojil k souboru Městských divadel pražských, jemuž zůstal věrný více než šest (!) desetiletí, prakticky téměř do svého skonu.

Šedesátky, seriály, popularita, cenzura

Na jevišti i před kamerou se musel dlouho spokojovat s drobnými úlohami, které však pokaždé svědčily o talentu. Nejlépe se mu dařily úlisné, vemlouvavé typy postrádající mravní zásady a sledující jen vlastní prospěch. Stačí si připomenout chrabrého prince z pohádky Byl jednou jeden král (1954) nebo kulturního referenta ze satiry Hudba z Marsu (1955), o mnoho později doplněné chamtivým vedoucím samoobsluhy v dětském muzikálu Ať žijí duchové (1977). I když později ztělesňoval hlavní postavy, zpravidla činorodé a připravené nepromarnit svou šanci, nikdy se nevyhýbal menším, řekněme jednorozměrnějším rolím. Mezi poslední tituly, v nichž zazářil, patří Saturnin (1994), kde se zhostil role duchem mladého, stále podnikavého a spravedlnost hájícího dědečka, poté se ještě několikrát objevil v sérii Kameňáků (2003-2013). Celkově se počet filmových titulů, v nichž vystupoval, blíží devadesáti.

Na televizní obrazovce se objevoval od prvopočátků tuzemského vysílání. Podílel se třeba i na pěti pořadech ročně. Nejprve to byly krátké komediální hříčky propagující socialistický způsob života, z nichž se několik sice zachovalo (Jako ze škatulky, 1957; Strejda je tu!, 1961), ale téměř žádný se na obrazovku už více nevrátil.  Právě televize Lipskému zajistila první vlnu celonárodní obliby, když ztělesnil nejstaršího z rodiny Potůčků v legendárním seriálu Tři chlapi v chalupě (1961/1963). Následovala volná pokračování (Tři chlapi po roce, 1964), vynořilo se i prolnutí do dalšího oblíbeného seriálu (Eliška a tři chlapi, 1966), vznikly skeče v estrádních pořadech (Slovo má předseda, 1962; Dožínky v hospodě u Potůčků, 1968). Navíc přibyly dva celovečerní filmy určené pro kina, a nechybělo ani divadelní zpracování.

Lipský skvěle zužitkoval příležitost ztvárnit rozšafného, mudrujícího vesnického dědka s dýmající fajfkou (Lipskému přitom bylo tenkrát pouhých čtyřicet let, avšak aktivní stáří vystihl skvěle jak v mluvě, tak v gestech a pohybech), samozřejmě plně ztotožněného s družstevní přeměnou vesnice. Nynější divácké ohlasy často vyslovují zklamání, seriál Tři chlapi v chalupě (a jeho následovníky) označují za nudnou agitku, avšak sotvakdo si uvědomí, že na výsledném tvaru (scénáře převážně psal Jaroslav Dietl) se podepsaly zásahy cenzury neboli Hlavní správy tiskového dohledu. Cenzoři totiž pilně pracovali i v šedesátých letech. V příslušných archivních fondech se dodnes nacházejí původní verze nuceně přepracovaných či dokonce zakázaných textů.

Lubomír Lipský (vpravo) v komedii Tři chlapi v chalupě, foto: archiv České televize

Každá zápletka, každá replika, které mohly znevážit budovatelský étos, byly ze scénářů vyškrtnuty. Ostatně zmínění Tři chlapi po roce si vysloužili rovnou zákaz, než se do vysílání dostali až po četných úpravách. Například funkce, které postavy zastávaly, musely být nižší, než v první verzi scénáře, aby nevzbuzovaly „závadné“ asociace o neschopném vedení; nebo vypadly ironické rozmluvy, jak je obtížné postihnout toho, kdo špatně rozhoduje a svěřený podnik dovedl k úpadku. Roztrpčení cenzoři se dokonce rozhodli tehdejšímu ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi zaslat rozhořčenou stížnost, že soudruh Dietl, ačkoli jeho scénáře jsou zakazované, dostává nejen vysoké honoráře, ale jeho předlohy se navíc natáčejí.

Léta s Hlustvisihákem

Jiným slavným počinem Lipského byly kabaretní scénky Bedřicha Zelenky o výřečném potížistovi s obtížně vyslovitelným jménem Hlustvisihák. Tato postava se zpravidla ocitá v konfliktu s nedovtipným, o to panovačnějším vrátným – kromě toho, že je šířily rozhlasové vlny (a rovněž vycházely na gramofonových deskách), se v televizi vysílaly coby součást mnoha zábavních pořadů, které časem ovšem vesměs upadly v zapomnění. Nejstarší dochovaný „Hlustvisihák“ pochází z roku 1963 a nazývá se Byli jste při tom?, poslední, který už svým názvem – Máj přijede metrem – prozrazuje budovatelský apel, vznikl o jedenáct let později.  Zpočátku byl Hlustvisihákem Miroslav Homola. Pojednal jej jako naštvaného, ale jinak spořádaného občana, jenž marně obléhá úřad, zatímco Lipský ztělesňoval sebestředného vrátného. Později si role prohodili, a teprve Lipského Hlustvisihák se stal zosobněním tlachavé, umíněné vlezlosti. Zelenka těchto výstupů sepsal asi padesát, dokonce vznikla zájezdová estráda Hlustvisihák a ti druzí. Asi naposledy se Lipský blýskl opět jako vrátný ve své televizní benefici, vysílané roku 2008, když zopakoval svůj dávný výstup.

Lubomír Lipský v komedii Zabil jsem Einsteina, pánové, foto: archiv České televize – Jaromír Komárek

Z divadelních počinů, naštěstí televizí zaznamenaných, se asi nejznámější stala konverzační fraška Charleyova teta (jevištní premiéra 1964, televizní záznam 1969), v níž Lipský exceloval v ženském převleku.  Téměř artisticky uvolněná pohyblivost a dokonale odpozorovaná gesta, způsob mluvy i nošení oděvů nikde nesklouzávají k hrubozrnné parodii; naopak sledujeme, jak lord Babberley pozvolna ztrácí povědomí o svém stavovském původu a jeho důstojnosti, ochoten přisvojit si najmě erotické výhody, jaké se mu dvojsmyslně nabízejí. Lipský se později objevil ještě v dalších dvou nastudováních této oblíbené hry, i když titulní roli již pochopitelně sehrál někdo jiný. Ženské převlečení zužitkoval i ve filmové komedii Šest medvědů s Cibulkou (1972), kde se coby propuštěný cirkusový klaun, zaměstnaný nyní ve škole, vpravil do (nejen) ženských šatů rovněž vynalézavě a nápaditě.

Ve službách pana bratra

Slávu, kterou Lipskému nastartovala televize, zužitkovali i filmaři, najmě jeho o rok a čtvrt mladší bratr Oldřich, jenž se vypracoval mezi nejspolehlivější tvůrce veseloher mnohdy s přesahem do sci-fi, žánrové parodie nebo moderní pohádky. Komedie jako Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) nebo Ať žijí duchové (1977), v nichž Lubomír Lipský dostal příležitost uplatnit smysl pro nadsázku, zaznamenaly značný divácký úspěch a dodnes se vracejí na obrazovky. ČT vysílá druhý ze jmenovaných titulů a přidává k němu Charleyovu tetu, kterou v posledním období uvádí snad každoročně.

Co ještě ČT nabídne? Několik titulů dokazuje, že Lipský se bez zaváhání účastnil i projektů řekněme druhořadých: vystupuje v rozvleklé rodinné mikrokomedii Eva a její klan (1972), ve studiových pohádkách Křesadlo (1968), Poklad pod Černou hláskou (1975) a Pane králi, jdeme z dáli (1989). Kromě hraných děl spatříme i dokumentární pořady – jednak Úsměvy Lubomíra Lipského (2007), jednak hned dva pořady téže režisérky, Lubomír Lipský očima Aleny Činčerové (2001) a S vůní mastixu a vanilky (2006).