Proxima vypráví příběh astronautky rozpolcené mezi ambicemi a rodičovstvím

V posledních deseti letech se filmy o dobývání vesmíru notně proměnily. Vzrušení z objevování nových světů a oslava hrdinů odvážně nasazujících vlastní životy při meziplanetárních cestách vystřídala citelná melancholie. Konec éry vědeckotechnologického optimismu jakoby nás nabádal, že i když se Zemi vzdálíme na celé světelné roky, domovu nikdy tak docela neutečeme.

Pusťte si trailer filmu Proxima, foto: Aerofilms

Pátrání po mimozemské civilizaci ve filmu Kontakt přivedlo Ellie Arroway ke shledání se zesnulým otcem; trvalo však několik dalších let, než na snímek Roberta Zemeckise navázala vlna dalších sci-fi filmů. Nejnovější vesmírné odysey totiž zcela otevřeně fungují také jako rodinná melodramata. Interstellar pohání vztah otce a dcery, stejně tak Ad Astra řeší pouto slavného astronauta a jeho již dospělého syna. V Gravitaci a Prvním člověku tepe žal nad ztrátou dítěte; seriál First vypráví nejen o historicky první misi na Mars, která se má uskutečnit v blízké budoucnosti, ale také nabízí meditativní pojednání o smyslu života v duchu těch lepších filmů Terrence Malicka. Právě do těchto vod vstupuje třetí celovečerní film režisérky a scenáristky Alice Winocour.

Proxima vypráví příběh astronautky Sarah (Eva Green), která sama vychovává dceru příznačně pojmenovanou Stella (Zélie Boulant). Celou domácnost, včetně společných rituálů, určuje téma vesmíru a cest na oběžnou dráhu. Když matka ukládá zhruba osmiletou dívku ke spánku, odpočítávají obě jako při zážehu rakety, bytem se prohání kočka Lajka a Stella už v nízkém věku vlastní astronomický dalekohled. Navzdory svému jménu však hvězdy na nebi neprožívá tak silně jako Sarah, která se dostane na vysněnou vesmírnou misi. Na tvrdou přípravu je odhodlaná Sarah připravená; emocionální vyčerpání, které přináší vidina víc jak ročního odloučení a stále komplikovanější vztah s dcerou, ji však zaskočí. Kromě ústřední rodinné dvojice poznáme také matematika Thomase (Lars Eidinger), Stellina otce, a kolegy astronauty – přímočarého Američana Mika (Matt Dillon) a vstřícného Rusa Antona (Alexei Fateev).

Poslední počin Alice Winocour je rozkošatělou evropskou koprodukcí, nijak vzdálenou povaze Evropského vesmírného programu. Mluví se tu anglicky, německy, francouzsky i rusky, natáčelo se ve vesmírném středisku v Kolíně nad Rýnem, ve Star City poblíž Moskvy a na kazašském Bajkonuru. Právě zaměření se na střízlivé, místy až zastaralé lokace kosmické agentury a vyzdvižení náročného procesu přípravy na úkor samotné mise spojuje Proximu s dva roky starým snímkem První člověk režiséra Damiena Chazella.

Příběh Sarah však v mnohém připomíná „space fact“ spíš než „science fiction“, neboť postavy trousí různé poznámky, které ukazují na nekompatibilitu lidského těla s delším pobytem ve vesmíru. Ženám lékaři radí zastavit menstruaci či ostříhat vlasy; buňky budou stárnout mnohem rychleji než v běžném pozemském režimu. A jak Sarah naznačí její ruský kolega, rozvířené emoce v rámci přípravy na start jsou jedna věc, ale další a možná intenzivnější pocitový kolotoč se roztočí po návratu. Proxima tak kromě rodičovského pouta vypráví také o našem spojení s přirozeným lidským habitatem – s planetou Zemí.

Mami, ta tě odnese? Astronautka Sarah (Eva Green) a její dcera Stella (Zélie Boulant). Záběr z filmu Proxima, foto: Aerofilms

Filmu ovšem není těžká jenom Zem, ale také příběhový zážeh, s nímž se Proxima v první polovině výrazně potýká. Příběh se totiž zpočátku tváří jako příliš tezovité a na sílu vystavěné vyprávění o strastech ženské astronautky v čistě mužském světě. Autorka vycházela ze skutečných osudů astronautek, jejichž tváře i jména vidíme v závěrečné titulkové sekvenci. Dovedu si představit, že nevhodných vtipů, nijak vzdálených Mikovu představení Sarah jako Francouzky a potažmo skvělé kuchařky, si musely průkopnice vyslechnout nespočet, ale v jinak komplexní Proximě působí jako příliš snadný terč. Všichni totiž postupně získají vrstvy; jak Mike, který navzdory kritickému odstupu má pro vystresovanou kolegyni pochopení, tak Thomas, jehož počáteční rezervovanost vůči dlouhodobé péči o dceru postupně vystřídá láskyplný vztah. Ačkoliv se svou bývalou partnerkou vychází víceméně solidně, při startu rakety uroní nejednu slzu – Sarah dost možná plní společný sen, na němž pracovali oba dva.

Podobné dramaturgické výhrady by mohly zaznít na adresu některých dějových linií, u nichž se Winocour významně zastaví, aby je pak neuzavřené odložila stranou. To je případ mokvající rány, k níž Sarah přišla kdovíjak a jež se nehojí a komplikuje její výcvik. Takový postup si můžeme vykládat dvojím způsobem – jako scenáristickou subtilnost, kdy ostrá fyzická bolest zakrývá mnohem hlubší trápení pramenící z narušeného vztahu s dcerou, anebo taky jako vypravěčskou nepozornost.

Podobná rozpolcenost mezi nedotažeností dějových motivů a přílišnou doslovností sužovala i předchozí snímky autorky. Například Maryland (2015) se zpočátku tváří jako drama válečného veterána s posttraumatickou stresovou poruchou, ale v polovině se náhle zlomí ve vlažný thriller přesycený mnoha naznačenými vyprávěcími liniemi.

Čeho se však Winocour nedostává na rovině vyprávěcí, to dohání obrazovou stránkou, a v případě Proximy rovněž hereckými výkony. Režisérce se daří spíš pozorovat a zaznamenávat dění z precizně vypočítané pozice. Některé výjevy jsou totiž nádherné samy o sobě, jako promyšlené vizuální kompozice vybízející k dalším úvahám. Když se Sarah noří do kádě s tvarovací hmotou, sloužící jako základ pro sedačku na palubě rakety, je zkroucená do křehké embryonální pozice, obklopená houfem rukou, které ji drží, nadnášejí a opatrně přilévají tuhnoucí tekutinu. Že vesmírný program vyžaduje značné zázemí je jasná věc; nakolik lidský, pečující a fyzický rozměr takové zázemí má, to nenásilně dokládá právě uvedená scéna.

Eva Green staví Sarah jako ženu s jedinou Achillovou patou – dcerou Stellou – která paradoxně představuje i hlavní zdroj její odhodlané síly. Jde o výkon tlumený, stavěný pomocí náznaků, postranních pohledů, zámlk a drobných gest, v němž o to víc vyniknou slzy nebo sporadické výkřiky. Krok se svou filmovou matkou však drží Zélie Boulant, představitelka Stelly. Dívku sice výrazně zformovali její rodiče, ale zda se dysgrafické a dyslektické dítě vydá v jejich stopách, zůstává otázkou. Mnohem víc než hvězdy ji baví zvířata; dalekohled od matky nevyužívá ke sledování hvězd, nýbrž k pozorování chlapců ze sousedství. Zatímco Sarah se záhy po startu proměnila v drobnou tečku na obloze, Stella schová dopis od matky do náprsní kapsy a zaujatě pozoruje koně uhánějící kazašskou stepí. Po drobných lapsech se tak Proxima dopracuje ke skvělému finále, které zůstává oběma nohama na zemi. Nikoliv v přízemním duchu, ale s vědomím, že tady je doma – cíl všech dalekých cest.

Autorka je filmová historička a publicistka, působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity v Brně.

Francouzská režisérka a scenáristka Alice Winocour (*1976), foto: Aurlie-Lamachre

Proxima (Francie / Německo 2019, stopáž 107 minut)
Režie a scénář: Alice Winocour, kamera: Georges Lechaptois, hudba: Ryuichi Sakamoto, střih: Julien Lacheray. Hrají: Eva Green, Matt Dillon, Lars Eidinger, Alexei Fateev, Zélie Boulant, Sandra Hüller a další.

Česká premiéra 30. 7. 2020.