Robert Redford je nejen Sundance Kid

Jak se z tohoto téměř hodinového snímku dovíme, na sklonku osmdesátých let, kdy v Sovětském svazu probíhala přestavba, přijel Redford do Moskvy, aby tam představil své filmy, a hlavně promluvil o svých ekologických názorech. A záhy pozval sovětské a americké vědce právě do Sundance, aby si tam bez ohledu na politické rozdílnosti vyjasnili poznatky o globálním oteplování. Redford už tehdy promýšlel, jak co nejúčinněji upozornit na měnící se podnebí, jako jeden z prvních propagoval vznik svátku nazvaného Den země. Mnohokrát se ve svých veřejných vystoupeních rovněž dotkl společenských otázek – zajímalo jej postavení menšin, činnost vládních i bezpečnostních úřadů v USA.  Odmítal přílišný dohled nad společností, horoval pro rozmanitost smýšlení.

Režisér Pierre-Henry Salfati (od něhož ČT kdysi uvedla dokument o zpěváku Sergi Gainsbourgovi, případně Cinemax vysílal hraný snímek Poslední spravedlivý pojednávající o starém Židu, jemuž identitu nejprve uzmuli nacisté, a poté i přetechnizovaná společnost) se sice hojně věnuje Redfordovým mimouměleckým aktivitám, ale pochopitelně mapuje také vzestup jeho herecké kariéry. Redford padá do silné generace herců, kteří se narodili v druhé půli třicátých let – mezi jeho vrstevníky náleží kupříkladu Dustin Hoffman, Jack Nicholson nebo Jon Voight. Jako mladí muži vstoupili do časů, kdy se Hollywood obrozoval; stali se novými tvářemi amerického filmu. Často ztělesňovali postavy rozporné, nejednoznačné, ale o to živoucnější. Však také Redfordovi lupiči nebo podvodníčci, jak je po boku Paula Newmana ztvárnil ve filmech Butch Cassidy a Sundance Kid a Podraz, spoluvytvářeli podobu hrdiny, který zdaleka nebyl příkladný, přitom mu diváci drželi palce.

Redford sotva minul třicítku, když se vyšvihl do hvězdného postavení, v němž setrvává vlastně doživotně. Nikdy neohromoval andělskou krásou jako mnozí dřívější milovníci, ale svým sympaticky tuctovým vzezřením a plavými vlasy probouzel důvěru. Jeho doménou se staly především dobrodružné příběhy, ale šíři svého talentu prokázal jak v příbězích komediálně laděných (kdy směšný nebyl on, nýbrž situace, v nichž se ocital), tak v milostných melodramatech.

Robert Redford a Mia Farrow ve filmu Velký Gatsby (1974), foto: archiv ČT

Nejlépe se cítil v rolích osamělých mužů, kteří odhodlaně vzdorují ohrožením, ať ta pocházejí ze světa lidí (jako v thrilleru Tři dny Kondora) nebo vyvěrají z panenské přírody natolik drsné, že v ní přežije málokdo (jako ve westernovém příběhu Jeremiah Johnson, kterého si – jak sám prozradí – váží nejvíc). Byla to právě sedmdesátá léta, kdy dostával náročné role, v nichž musel zdolávat složité povahopisy. Své politické smýšlení a vyznávané ideály tehdy vyjádřil jak v dramatu Kandidát, na jehož produkci se podílel, tak v rekonstrukci aféry Watergate Všichni prezidentovi muži, kde se setkal s Hoffmanem – společně vytvořili odhodlané novináře, kteří pátrají po pozadí politických špinavostí.

Redfordovi přestávalo stačit, že hrál a podílel se na produkci; zatoužil po režisérské židličce. S režisérem Sydneyem Pollackem, s nímž natočil své nejdůležitější filmy, si dlouho rozuměl, ale nakonec se rozešli ve zlém, neboť měli rozdílnou představu o dalším hereckém směřování. Redford zatoužil mít celý filmový projekt pod plnou kontrolou, nebýt nikým dalším ovlivňován. Od osmdesátých let jednoznačně upřednostňuje režii coby nástroj své sebereflexe.

Sydney Pollack, Barbra Streisand a Robert Redford (zřejmě při natáčení filmu Takoví jsme byli, 1973), foto: archiv ČT

Hned režijní debut Obyčejní lidé, kde ještě nehrál, zatím plně pohlcen novou profesí, kterou musel zvládnout, mu zjednal oscarový lesk i diváckou přízeň. Redford, jenž sám sebe obsazoval do hlavní role zřídkakdy, přestal jako režisér jakkoli experimentovat s vypravěčskou strukturou, snažil se, aby příběh plynul co nejpřehledněji, aby vzbuzoval dostatek emocí, když líčil trable „všedních“ lidí, ať již se ocitali v jakémkoli prostředí a zápolili s jakýmikoli nesnázemi – například snímek Otázky a odpovědi vypráví o manipulacích, jaké šíří veliká a mocná média. A na každém záleží, zda se podřídí, či nikoli.

V dokumentu, který hojně používá vysvětlující komentáře a čerpá z dávných i relativně čerstvých rozhovorů s Redfordem, ze svědectví jeho spolupracovníků (včetně Pollacka) a znalců Redfordovy tvorby, nechybí početné ukázky z jeho nejslavnějších filmů. Vznikla tak působivá mozaika skládající výsledný Redfordův portrét. Zaznějí tu výstižná slova: „Má tu výjimečnou schopnost dělat víc věcí současně. Hrát, režírovat, vymýšlet, točit dokumenty, řešit sponzory, pomáhat granty nezávislým filmařům, životnímu prostředí i některým politickým zájmům.“ Mohli bychom shrnout, že Robert Redford se zasloužil nejen o film, ale také napomohl zvýšit povědomí o důležitosti a zranitelnosti přírody.

Původní plakát k dokumentu, který nyní uvádí ČT art, repro: archiv ČT